středa 9. srpna 2017

Deník z Pacific Crest Trailu - knížka

Ne každého baví číst elektronicky. A nebo prostě máte rádi knížky. Papír je papír. Zkrátka: knižní verze tohoto deníku z Pacific Crest Trailu vychází rok po mém návratu i ve fyzické podobě. Za čtrnáct dní u všech dobrých knihkupců, nebo na http://www.albatrosmedia.cz/tituly/36367877/jakubuv-cestovni-denik/



Křest proběhne v rámci promítání "diáků" z cesty 5.září v Bio Oko v Praze na Letné.


EDIT: Protože se do Oka všichni zájemci o promítání nevešli, dohodli jsme se s Diáky na repríze 2.10.2017 v kinu Aero.

pondělí 22. května 2017

SNT 22.den

V osm opouštím hostel, ještě se trochu projdu městem, takhle bez davu lidí a dud (!) mne baví výrazně víc.




V kavárně dám kafe a croissant (ne, skotskou snídani už ne, už nemám jak ji spálit) a jedu na letiště. Odlítám s devadesátiminutovým zpožděním v půl druhé, ale protože letím s nízkonákladovkou (German Wings), vybral jsem si pro jistotu spoj se čtyřhodinovým přestupem. Druhou alternativu jsem měl s hodinovým přestupem a to bych měl teď problém.

V Kolíně nad Rýnem si tedy ještě dvě a půl hodiny počkám na spoj do Prahy. Hodinu z toho si povídám s Deborah a Fredem (60, USA) převážně o demokratičnosti politických systémů v jednotlivých státech a vzrůstu vlivu propagandy na jejich fungování. Je zajímavý, jak se Američani vždy rozpálí do běla, když se mluví o demokracii. Tihle dva si kvůli tomu málem nechali uletět letadlo do Barcelony. Ještě si pak povídám s Jakubem a Natálkou (27) z Čech, kteří se vracejí ze skotského ostrova Skye a jen potvrzují mou domněku, že tam bych se měl taky podívat. V Praze jsem v půl deváté večer. Aby bylo učiněno zadost tradici, ještě než dojdu domů, stavím se na tradiční popříletové setkání s nejbližšími kamarády ze sousedství v hospodě za rohem.



Scottish National Trail byl trochu jiný, než jsem si ho původně představoval. Jižní část (Lowlands) víc připomínala Camino. Hodně civilizace, hospodářská krajina, míň přírody. Nebylo to špatný, ale preferuju něco jinýho. Co bych zcela oželel byla etapa mezi Edinburghem a Glasgow. Šlapat po asfaltu vedle vodního kanálu má své kouzlo tak tři hodiny. Ne bezmála dva dny. Všechno mi ale vynahradila druhá půlka, Highlands. Tam jsem dostal všeho vrchovatě. A speciálně od chvíle, kdy jsem se za Fort Augustus napojil na Cape Wrath Trail. Byl jsem tam dostatečně dřív, než se k životu probudili krvežízniví midgies. Počasí mi vyšlo taky skvěle, opravdu deštivě jsem měl až poslední den, ale mám zato, že to byl jen zásah vyššího Dramaturga, abych si finále pořádně užil. A já si to opravdu užil. Včetně závěrečného vzrušení, jestli se včas dostanu na letiště.

Co se výbavy týká, byla pro můj způsob cestování adekvátní. Snad až na lehce podstřelený batoh. Podrobněji rozeberu jen tu část, kterou jsem měl odlišnou od výbavy na PCT. 

Značku GossamerGear mám opravdu hodně rád, vyzkoušel jsem od ní už tři batohy různého objemu a váhy. Tento konkrétní kousek je opravdová chuťovka pro ultralight fajnšmekry. Jeho váha je 324 gramů (!!), obsah 36 litrů a je určen pro lidi kteří nosí základní váhu kolem 2,3 kila. Jo, jsou takoví. Musím říct, že takhle lehký batoh jsem ještě nikdy neměl a možna už asi ani nebudu mít. Do práce většinou nosím těžší. S obsahem jsem neměl problém, ale základní váhu jsem měl dva a půlkrát vyšší, než je uváděná nosnost. Zvlášť v závěrečné fázi, kdy jsem nesl jídlo na 6 dní jsem mu dal zabrat. Jediné vážné poškození byl utržený bederák. Spravil jsem na místě za 10 minut. Jinak povolilo pár švů, ale není to nic, co nespraví hodinka s jehlou a nití. Budu ho používat nadále. Na víkendovky, nebo jako batoh do kufru na pracovních cestách, kdybych tam třeba vyšetřil dva dny volna na to se projít. Stává se mi to. Na výšlap, jako byl SNT příště vezmu o něco větší a robustnější GossamerGear Gorillu.

Bivy sack KATABATIC GEAR Bristlecone Bivy
Velké zklamání. Čekal jsem že mi výrazně změní tepelný komfort a ochrání před větrem vnikajícím pod tarp. Ale již při prvním použití pod širákem jsem se probudil díky vysoké kondenzaci celý promočený. Přestože výrobce uvádí, že výborně "dýchá", opak je pravdou. Druhou šanci jsem mu již nedal. Myslím, že ani není schopný příliš ochránit před deštěm. Jeho koupi považuji za vyhozené peníze.

Používám ho už dva roky a jsem s ním maximálně spokojený. Pro jednoho ideální obsah. V kombinaci s lihovým vařičem a závětřím Caldera cone skvělá volba.

Vyzkoušel jsem několik vařičů na tekutý líh, od doma vyrobeného z tuňákové konzervy, přes TRAIL DESIGNS 12-10 alcohol stove a Esbit, až jsem došel k tomuto. Od jiných se liší nejen tím, že je menší, ale hlavně je krytý mřížkou pod kterou se ukrývá uhlíková vata. Ta do značné míry absorbuje nalité palivo a zabrání tak jeho vylití (a tedy i potenciálnímu rozšíření ohně po zasaženém okolí) při náhodném převrácení vařiče. Nevýhodou je pomalejší hoření než u ostatních liháčů (o plynu nemluvě), ale většinou mám při přípravě jídla spoustu další činnosti (příprava ingrediencí, filtrování vody), že to jako takové negativum nevnímám. Pomalejší hoření umožňuje narozdíl od standardních liháčů plamen sfouknou a zbytek paliva po uzavření plastovým víčkem zůstává uchován pro další použití. U ostatních je nutné nechat všechno palivo vyhořet, čímž samozřejmě dochází ke zbytečným ztrátám. Vařič je tedy i velmi efektivní. Já vařil v průměru dvě teplá jídla a jedno kafe denně (někdy víc, někdy míň) a vyšel jsem s půl litrem lihu na celou dobu. Když jsem se na letišti zbavoval zbytku, bylo tam tak ještě na čtvero vaření.

Strašně jednoduchá a geniální vychytávka. Tato závětří s kónickým tvarem jsou rozměrem určená vždy pro jeden konkrétní typ kotlíku. Díky tomu kotlík do závětří přesně zapadne a zůstane uchycen za svůj horní okraj. Závětří tak plní i funkci stojánku nad vařičem. Teplo je distribuováno nejen na dno kotlíku, ale i po jeho okrajích. To opět zvyšuje efektivitu vařiče, tj. snižuje spotřebu paliva. Titanové závětří se po použití sroluje do ruličky, která pasuje do kotlíku, nezabírá další místo a je při dalším vaření ihned po ruce.

Hrníček IKEA KALAS
Ok, mnozí považují extra hrníček ke kotlíku za zbytečnost, ale já prostě bez kafe nedokážu ráno "nastartovat". A vařit nadvakrát (nejdřív snídani a po jejim dojezení a vyčištění kotlíku jestě kafe), na to jsem línej. Chci kafe ke snídani, ne po ní a považuju to i za časovou ztrátu. Ale nikdy by mne nenapadlo, že vedle všech "outdoorových" a "ultra light" hrníčků začnu nakonec používat obyčejný šalek IKEA. Ale váhově jej vzhledem k obsahu nic nepřekonalo a o ceně ani nemluvím. 

Tuhle zkracenou verzi jsem vzal jen z hecu, ty dva gramy rozdílu oproti standardní velikosti nemá člověk šanci poznat. Ale ocenil jsem, že lícovala (víceméně) s průměrem kotlíku a mohl jsem ji tedy mít spolu s ním v jednom sáčku. Při jidle jsem díky nízke výšce kotlíku žádný diskomfort nepociťoval.

Jedná se o pokračovatele typu INOV8 Raceultra, který jsem měl na PCT, je to v podstatě stejná bota. Nikdy jsem nešel v žádnou, která by mi vyhovovala víc. Široká špička se spoustou místa na prsty. Měkká pata která nedře. Podrážka tlustá a tuhá tak akorát, že člověk vnímá povrch pod sebou, ten ale nezraňuje jeho chodidla. Drop 8mm. Skvěle dýchá. Skvěle držící grip na měkém i pevném povrchu. Noha jako v bačkůrce, která ale pevně sedí na noze, takže ta v ní nijak neputuje. Co mne ale trápí je její malá životnost. Ok, na tomhle výletě jsem se je naučil celkem slušně zašívat (to druhé šití s použitím Moleskinové záplaty vydrželo až do konce), ale přece jen bych rád používal něco trvanlivějšího. Teď mám spadeno na Altry, které byly na PCT mezi ostatními hikery nejpopulárnější.

Neprmokavé ponožky DexShell Coolvent
Pro mne nový objev a velké překvapení. Původně jsem se na ně díval značně skepticky. Dokáží udržet nohu suchou (relativně, protože ta se potí) a hlavně v teple. Noha samozřejmě nedejchá, je jako v uzavřený holince. Není tedy na celodenní 13ti hodinové nošení, ale na překonání problematického úseku. Obzvlášť pokud má člověk na nohou lehkou běžeckou obuv ji počítám za velmi hodnotný kousek výbavy. Za nezbytné považuji kombinovat s návleky na boty. Jakmile by se do boty dostal ostrý kamínek, mohl by funkčnost ponožek zcela znehodnotit.

To je stále bolest. Tenhle model je váhově skvělý a odolný na nešetrné zacházení i na rozmary počasí. Při plném slunci mi při hodinové obědové pauze dobil telefon o 20%-25% a večer než slunce zapadlo o dalších 10%. Udržet ale v nabitém stavu powerbanku při dobíjení za chůze nedokázal (narozdíl od výrazně těžšího a křehčího GOAL ZERO Nomad 7+, který jsem nějaký čas používal na PCT).  5W příkonu je pro mou spotřebu prostě málo. Asi by to stačilo, kdych nepsal tenhle deník a nepokoušel se ho denně dávat online, takhle musím hledat dál. Třeba bude fungovat dvoupanelový model s dvojnásobným výkonem od téže značky. 

Kdybych měl jít Skotsko ještě jednou ve třech nedělích, tak úplně vynechám jih. Asi bych přibral celou West Highland Way a kompletní Cape Wrath Way (tedy už z Fort William). A ve zbylém čase bych si prošel ostrov Skye a Orkney.

Rozhodně každému doporučím vzít sebou kvalitní mapy a kompas, protože značení je tu považováno za změkčilost a část tras vede mimo jakékoli vyšlapané stezky. Já měl mapy spolu s průvodcem stažené a vytištěné ze stránky www.walkhighlands.co.uk, ve větším než nativním měřítku a šlo to. Kdybych se ale výrazněji odchýlil od trasy, asi bych měl problém. 

Suma sumárum: Skotsko dobrý. Kam příště?

neděle 21. května 2017

SNT 21.den

Jeden se spolunocležníků chrápal tak, že jsem si musel dát do uší špunty. Alespoň se s nima netáhnu zbytečně. Někteří to řešili přesunem na pohovku do společenské místnosti. Nemůžu dospat, být na stopu před půl osmou je zbytečný, ale tělo je zvyklé být od půl šesté v zápřahu.

Od dalších nedospavců se dovídám, že je tu kluk jménem Tom, který nabízel místo v autě do Inverness, odkud jezdí několikrát za den spoj do Edinburghu. Každého nově probuzeného se ptám, jestli není Tom. A v 8:00 skutečně uspěju a Tom (52, UK) mi svezení skutečně nabídne. Venku je nádhernej slunečnej den, jako by Skotsko chtělo, abych si ho pamatoval v jeho nejlepším rozmaru. 

Povídám si s běžci, cyklisty, chodci, motorkáři a přestože to jsou rozdílné komunity, mají hodně společného: něco zažít, žít aktivně, nesedět doma, navzdory nepohodlí, rozmarům počasí, chrápajícím spolunocležníkům a třeba i nízkému stavu na bankovním účtu. A není to jen věc "mladých", naopak, věkovej průměr je tu tak 45 let. To setkávání mne baví. Tohle by člověk na hotelu, kde si každej žije na svém soukromém ostrově, nezažil. 


V devět vyrážíme a celou tříhodinovou cestu prokecáme. Dovídám se mimo jiné, že včerejší maraton byl vlastně jen vyvrcholení týdenního setkání běžecké komunity. Proběhaný týden. Loučíme se v Iverness na nádraží, já jdu na vlak a Tom jede na letiště. Auto měl z půjčovny, letí do Manchesteru. Můj příspěvek na benzín rezolutně odmítne.

Jedu vlakem ve 13:30, z okna pozoruju krajinu, kterou jsem téměř tři neděle šlapal. Ubývá kopců a jezer, přibývá farem a ovcí. Mám pocit, že sleduju právě odpromítaný film znovu pozpátku a zrychleně, což si umocňuju sezením v protisměru jízdy.

Mám nabídnutý azyl na noc u Lydie a Arthura, bydlí kousek za Edinburghem. Ale autobus by mne k nim dovezl až v deset večer a navíc mají doma novorozené děcko, takže děkuji za nabídku a bookuji si hostel ve centru města. Před pátou tam jsem, dvouhodinová procházka městem, ale je to jako vždy po několika dnech o samotě na trailu. Moc lidí, moc podnětů, moc aktivity. A všude zněj dudy. Až budu chtít sousedy dohnat k sebevraždě, pořídím si dudy.


Hostel je v centru, 10 minut od nádraží a je fajn. Ok, tak jo, tady jsem bezkonkurenčně nejstarší host, ale nikdo to neřeší, ani já. Je tu slušnej bar kde vaří, už se mi nikam na jídlo ven nechce.



Od devíti tu dokonce promítaj biák, ale já jsem uondán a tělo se jako vždy, když si uvědomí, že může odpočívat, začne odpočinku dožadovat. Najednou se přistihnu jak googluju: GR10, GR11... Co když letos vyšetřím ještě měsíc času? S jídlem roste chuť. V půl desáté usínám, nechám si o tom zdát.

sobota 20. května 2017

SNT 20. den

Přes noc se pěkně rozpršelo, ale déšť nedéšť, v 5:30 už šlapu asfalt. Po hodině odbočím na polňačku a ještě hodinu a půl jdu příjemnou rovinkou kolem malých jezírek, až dorazím na pláž Sandwood Bay.




Teda ve slunci by byla hezčí, ale i tak mám radost. Hned za ní vidím na dunách několik stanů. Krásný místo k přenocování. Chtěl jsem tu původně snídat, ale v tom dešti se odbudu jen oříšky a čokoládou a šlapu dál. Potkávám kluka v protějším směru a ten mi říká, že se na Cape Wrath dnes běží maraton a že následující úsek je opravdu, opravdu těžký. Trochu o tom pochybuji, průvodce se tak netvářil, převýšení je minimální (asi 400m) a tak jdu. Hned po 15ti minutách se ztrácí stezka a přidává se mlha, takže nejsou vidět orientační body. Chvílema je viditelnost 20m. Mokřina je obzvlášť močálovitá, takže nejen že jsem hned promočenej (jako bych už nebyl od deště), ale tím jak se furt něčemu vyhýbám, ztrácím smysl pro směr. Musím kontrolovat kompas co minutu a i tak se točím v kruhu. Připadá mi to nekonečný. A kousek ode mne je skalnatý sráz do moře. Úplně příjemný to teda neni. Asi v deset dočvachtám k plotu z ostnatého drátu, kde jsou cedule, že za ním je vojenský prostor sloužící jako dopadové území pro ostré střelby. A varování, ať dovnitř nikdo nevstupuje pokud vlaje červený prapor. Naštěstí zrovna na chvíli ustoupila mlha a je vidět stožár bez vlajky. Přelézám ostnatý drát (tak zní instrukce v průvodci) a čvachtám dál. Naštěstí je v oparu vidět i vršek Sithean na h-lolaireich, podél nějž se mám prosmýknout. S viditelným cílem je to hned radostnější. Navíc v půl jedenácté mlha téměř ustoupí. Dostanu se na okraj skalisek lemujících ústí říčky vtékající do oceánu, jdu podél něj kousek na východ, až najdu vhodné misto k sestoupení do průrvy a k brodu. A pak už jen na sever.



V půl dvanácté zahlédnu na obzoru běžícího maratonce. Kde běží maratonec, musí být cesta. A v ten moment se mi stane to, čeho jsem se celou dobu obával. Zahučím do bažiny až po kolena a nemůžu se hnout. Těsně před cílem a mám dopadnout jako Jiřina Švorcová v Krali Šumavy? Hlavně nepanikařit, nedělat zbrklé pohyby a taky nenechat tam botu. Velmi dlouho a velmi pomalými pohyby se dostávám ven, naštestí pevná půda je jen půl metru přede mnou. Pětset metrů k cestě cupitám s velkou pokorou. Zbývající míli pak už jdu po pevném povrchu, abych chvilku po dvanácté došel k cíli své cesty - majáku na Cape Wrath.

Úplně promočenej, zmrzlej, ale šťastnej se přidávám ke skupině maratonců mačkajících se ve skromné kavárně pod majákem. Objednávám si horkou polívku a čaj. Brzy mezi přítomnými identifikuji i 5 chodců, kteří jako já končí svůj trail. Jeden z nich má dokonce Zpack batoh, se kterým jsem šel PCT. Máme štěstí, kvůli maratonu je posílen pendl mezi touto samotou a turisty oblíbenou vesnicí Durness, ze které vede silniční tah na jih. Nejprve ale bere všechny běžce. Když naše chodecká komunita osamí, postaví provozovatel kavárny před každého z nás panáka whisky. Na účet podniku. Tři roky jsem se nedotkl tvrdýho alkoholu (lékařův příkaz), ale jsem tak zmrzlej a tohle je skutečně výjmečná chvíle, tak s chutí přijímám. Nikdy mi nechutnala líp.

Poslední pendl odváží naši šestici ve dvě. Po rozmlácený cestě jede dvacetikilometrovou rychlostí, ale v přetopené dodávce je jak v ráji. Po hodině nás vyloží u zálivu, kde ještě musíme vzít přívoz.



Na druhé straně se britská půlka šestice trhá a nasedá do auta, které je přijelo vyzvednout. Já docházím s dvěma Holanďany (Walter 52 a Hans 44) dva kilometry do vsi. Kluci mají namířeno do kempu, já zkouším bunkhouse (jednoduchá ubytovna pro 24 lidí s palandama ve třech pokojích, s kuchyňkou a společenskou místností) a mám štěstí, zrovna jim někdo odřekl jednu rezervaci. Jinak je všude beznadějně plno, všechno obsadili maratonci.

Nejdřív ze všeho dávám horkou sprchu a pak zjišťuji spojení na zítřek. Ale v neděli odsud nic nejede. A já musím být v pondělí v deset o 400km dál na letišti. Nejdřív trochu panikařím, ale pak mi dojde, že ves je plná maratonců. Zkusím zítra stop, alespoň do 80km vzdáleného Ullapool, odkud v pět večer jede autobus. A když ne, poletím dalším letadlem. Bude to ztráta, ale rozhodně menší, než kdybych si třeba zlomil nohu.

Před šestou se scházím s Hansem v místní hospodě Oasis a k mému překvapení tu většina personalu mluví česky. Neptejte se mne proč, nevím. Jeden je z Pardubic, další ze Slavkova... Prý tu je i česká kavárna. V minivesničce na se severu Skotska.

Dáváme si na doporučení české party jehněči kýtu a po té, co jsem musel na spoustě míst kde jsem si stlal odklízet jehněčí bobky, si ji obzvlášť vychutnávám. Místní Češi mne navíc informují, že stop tu bývá celkem úspěšný. Tři hodiny si s Hansem skvěle povídáme, je to hodně chytrej a zábavnej kluk. Seděli bychom dýl, ale jsem utahanej a zítra mne čeká dlouhej den. Doufám, že nebude lejt jako dneska.

Vracím se na bunkhouse, dobíjím, dopisuju deník a v půl dvanácté za chrapotu spolunocležníků usínám.

26km (celkem 876km)

pátek 19. května 2017

SNT 19.den

Snídám ještě na chajdě a v 6:10 už si to špacíruju podél jezera po široké, rovné cestě, pozoruji hory kolem. Koukám i na nánosy vynesené vodou poměrně dost vysoko na břeh a dochází mi, že i když se to jmenuje  Loch Glendhu, je to spíš mořskej záliv a tudíž se tu bude projevovat příliv. Tahle idila trvá 7km až do vsi Kylestrome. Tam se otočím a začnu stoupat na kopec, celkem o nějakých 500m výš. Sleduju záliv pod sebou.


Odbočuju z cesty a vylezu na vrchol Ben Dreavie a vidím odtud na obzoru moře.


Dál musím opět jen na kompas, nasazuji kurz severozápad a vlítnu do mokřin. Ještě jednou nasazuji nepromokavé ponožky a děkuji za ten zázrak. V orientaci mi značně pomáhá množství jezer a jezírek všude kolem. U jednoho z nich (Loch na h-Adh) obědvám, a dál už mne zase vede cesta. 


Přecházím silnic a za ní časem ještě jednou odbočím do mokřin. V hlavě mi už několik dní jede jedna a ta samá dixilendová melodie. Co to jenom.... Jo jasně: Jožin z bažin

U jezera Loch á Gharbh-bheig mor objevuji malou plážičku, neváhám ani minutu, všechno jde dolů a skáču do vody. Je ledová, ale dělám to nejen pro své potěšení, ale také s ohledem na civilizaci, do které zítra dorazím. Můj odér už začal získávat něco jako vlastní osobnost. Ještě přeperu mikinu a kalhoty a po čase pokračuji blátivou pěšinou podél lochu. Jednou brodím. V pět jsem v usedlosti Rhiconich. Tradičně zkusím hotelovou hospodu, a překvapivě je otevřená. Ale nevaří (?), tak dám jedno rychlý pivo a jdu. Dál vede cesta 19km po silnici podél pobřeží. Co se dá dělat. Ještě narazím na jednu hospodu, ale je to lepší podnik a zdvořile mi naznačí, že tam se svým zjevem jaksi nepatřím. Nevymlouvám jim to. Odšlapu si po silnici 7km do Kinchlochbervie a tam na pastvině nad jezerem Loch Innis na Ba Buidhe v 19:30 stavim tarp. Bude to dost větrná noc, ale takhle u moře si nemůžu moc vybírat. Asi poslední noc venku. Zítra Cape Wrath.



Po týdnu jsem chytil lepší datovej signál než GPRS, tak ještě rychle bookuju letenku na pondělí. Chtěl jsem to udělat dřív, ale nebylo jak. Nakonec jsem měl štěstí, i když poletím s přestupem, přímá by teď vyšla na dvakrát tolik. Tak teď ještě aby nebyl problém s dopravou do Edinburghu. Usínám nezvykle až v jedenáct.

45km (celkem 850km)