neděle 31. května 2015

Camino 19.den

Noc opět teplá, navzdory tomu že spím u řeky. Zato mi celou noc zpívaly žáby. Šlapu od 6:30. V Negreira si krátce po 7 dávám kafe a toust s olivovým olejem a drcenými rajčaty. K mému překvapení potkávám docela dost pelegrínů, ale nejsou to davy jako před Santiagem. Spíš mi to připomíná první dny za Saint Jean. Jsou převážně z Německa. Asi hodinu jdu s Annou (23 - studentka) a Alexem (27 - policista) právě z východního Německa. 


Ve Vilaserio (15km) si dávám ještě jedno kafe a koláč. Podařilo se mi do aplikace Right Track stáhnout offlinové mapy trasy. Za pořádnou papírovku bych byl radši, ale i tohle je výrazně lepší, než ten propagační plánek co mám z turistické kanceláře. 

Nějak jsem po včerejším zážitku rezignoval na sbírání razítek do Credincial.

Krajina je teď asi nejblíž té české - lehce zvlněná, drobná políčka střídají lesy. Na obzoru se formují mraky, ale tlak se drží nahoře, snad z toho nic nebude. 

V Pont Olveira (15:00 35km) si dávám v algberge oběd - hrozně jim to trvá. Když dojedí cyklisti co dorazili po mě, ozvu se a načež se ukáže, že na mne zapomněli. Hrozně se pak omlouvali, skákali kolem mne a nabízeli přídavky. Nicméně tu prosedím skoro dvě hodiny. Alespoň pořádně dobíjím baterky, nechám odpočinout nohy a koukám na netu na zpravodajské servery co doma. Nakonec si nechaj zaplatit jen menu. Pití (dvě piva a kafe) mi jako omluvu nechají gratis. Odpočatý prosvištím Olveiroa, kde většina lidí končí dnešní etapu. Zas mám cestu jen pro sebe. Svítí slunce, mraky stále hrozí na obzoru, ale podle Norů má pršet až zítra. 


U přehrady na řece Xallas neodbočím na správnou stezku, ale naštěstí to brzy odhalím a vracím se. Zjišťuji, že nějaký dobrák zaparkoval auto těsně před značkou odbočky a proto jsem ji přehlédl. Pokračuji dál po kozích hřbetech posetých větrnými elektrárnami. Zase úplně jiný charakter krajiny, hodně romantický. Jak tak rozjímám nad tou romantikou, začne mne tlačit břicho a já lituju, že jsem si v algberge kde jsem obědval neodskočil. No nic, vydržím to do další vsi. Najednou vím, že nevydržím a už se horečně sápu do vrchu posetého kosodřevinou. V nedůstojné poloze doufám, že kolem nepůjdou žádní chodci - dál než deset metrů od cesty jsem to nestihl a schovat se není za co. Říkám si, že máčet si k snídani tousty v olivovém oleji (na lačnej žaludek) nebyl asi nápad století.


Za vsí Logoso a Hospital se stezka rozdvojuje - vlevo přímo do Fisterry v pravo na Muxiu - ta leží na pobřeží zhruba o 30 km výš nad Fisterrou. Mám čas, udělám si okruh a tak zamířím na Fuxiu.





Žel za Dumbríou asi zase někdo dobře zaparkoval, protože najednou kráčím lesní cestou bez značení. Nechce se mi vracet. Stažené mapy neobsahují tuhle alternativní cestu a ta reklamní papírovka má na 30km trase vyznačeny jen 2 vsi. Naštěstí ve vyobrazení výškového profilu cesty je jich vypsáno asi sedm a tak jdu prostě na blind, držím podle kompasu severozápad a po 3⁄4 hodině narazím na civilizaci. Místních se vyptám na pravděpodobně nejbližší ves (Senande) a kupodivu je vzdálená asi dva kilometry. V zásadě jsem šel celou dobu správně, evidentně jsem si příliš nezašel. Na lodi mne táta vždycky učil spoléhat na papírové mapy, kompas a vlastní výpočty, ne na elektroniku. Co bych dal za dobrou papírovou mapu....


V Senande se napojuji na značenou cestu a zhruba po dalších dvou kilometrech zapadnu do lesa a zakempím (21:00). Ze vzduchu už je cítit moře. Posléze zjišťuji, že se z okolních polí v pravidelných intervalech ozývá střelba plašící ptáky (jak to od nás znám z moravských vinic). Snad se soumrakem ustane. 

55km (celkem 857)

sobota 30. května 2015

Camino 18.den

Od 6:20 se blížím v stále houstnoucí peletonu k Santiagu.


Těsně před ním se na Monte do Gozo stavím na kafe a trochu se v rámci možností dám do pucu. Pak už město. Ke katedrále dorazím v 11:00. 


Dám si batoh do úschovny, zajdu k hrobu sv. Jakuba. Vystojím si frontu na tradiční objetí jeho sochy nad oltářem. Ve 12:00 se účastním velké pelegrínské tzv. “smradlavé” mše. Je to dojemné. Kázání (pouze španělské) mohlo být kratší, zato se dočkám tradičního rozkývání obrovské kadidelnice nad hlavami účastníků. 


Pak si ještě v kanceláři Svatojakubské cesty vystojím frontu na vystavení certifikátu o vykonané pouti. Ne že by to pro mne bylo nějak zvlášť důležité, ale třeba by mne jednou mrzelo, že jsem to neudělal. Nakonec je to docela rozpačitej zážitek. Když na mne za přepážkou po 30ti minutách přijde řada, chlápek si nejdřív myslí, že jsem jel na kole (ok, 46km denně tu asi není pěší norma) a pak mne seřve, že mám málo razítek. Měl jsem za to, že jedno denně stačí. Nakonec dostanu, jak jsem pochopil, nějaký certifikát 2.kategorie a dám za něj i s pouzdrem 7€. Nedělal jsem to celý kvůli kusu papíru a mohl jsem si tenhle zážitek ušetřit.


Chvíli se poflakuji po městě, stavím se do turistický kanceláře, nemají-li mapu do Finisterre. Mají, i když takovou hodně orientační, ale jsou tam základní směry, vzdálenosti, jména vsí a výškový profil trasy a tak ji beru. Vyzvednu si batoh a když chci vyrazit od katedrály nadšeně ke mně přiběhne ženská, že je skvělý že mám batoh od GossamerGearu, že ho tu mají s mužem taky. Když jsem jim řekl, že kromě Gorilly, kterou mám sebou mám ještě větší Mariposu, ale tu že si šetřím na Pacific Crest Trail, úplně vyskočili nadšením. Představili se mi svými trail namy jako Pinhead (on) a jako Stone Dancer (ona) (55). Ještě k nim patřila jedna holka, ale jméno jsem nechyt. Ukáže se, že jsou to organizátoři tradičního kickoffu PCT na konci dubna, kterého jsem se chtěl zůčastnit. Dávají mi na sebe kontakt, kontakt na jejich stránku ke kickoffu a PCT vůbec a tipy na mapy a průvodce. Když jsem vyrážel na Camino, bral jsem to jako test, jestli mám na thru hike, jestli mám na PCT a mám-li se o něj pokusit. I proto spím skoro výhradně venku a táhnu sebou vše, co bych bral tam a snažím se to maximálně využívat, i když bych se tu bez toho zcela obešel (např. vaření). Ale to, že v momentě kdy oficiální část Camina dojdu - v polovičním čase než jaký uvádějí průvodci (dnes v pět večer to bude 17 dní co jsem vyrazil ze SJPDP) potkám organizátory hlavní společenské akce související s PCT - to prostě nemůžu brát jinak, než jako znamení. Odteď o tom musím přestat snít a musím se začít seriózně připravovat. Povídáme si asi 15 minut, pořád mne povzbuzují, ať neváhám a pošlu registraci. Slibuji, že se v dubnu příští rok uvidíme.

Ve tři vyrážím z města, trochu nesvůj, že mám jen hrubou mapu, ale cesta je prý stejně dobře značená jako do Compostely. Navíc zkouším v iphonu aplikaci Track Right, kterou jsem měl celou dobu a nepoužil a ukazuje se, že jako průvodce je velmi podrobná a srozumitelná. V podstatě popisuje celou cestu od křižovatky ke křižovatce, včetně toho, jaký člověk míjí hospody. Cesta je příjemná, vlastně o výrazně příjemnější, než posledních 100km. Je znát, že tohle chodí o poznání míň lidí. Jen barů a krámů je také míň, tak možná ještě budu rád za instantní polévky, co mi zbyly. No jo, vlastně jsem kromě snídaně (kus sýru a chleba) nic neměl. Navštívím jeden z mála barů na cestě (17:00), ale zrovna zavíraj kuchyni. Uvolej se mi udělat hamburger ze zmraženého polotovaru. Chutná podle toho, ale mám takovej hlad, ze mi to neva. Alespoň pivo mají dobře chlazený. 


Pokračuji do osmi a pak to za vsí Ponte Maceira (s nádherným starým mostem) balím a v remízku s cca 60ti stromy si stavím tarp. 


Nemám ještě dostaveno, když 10 metrů ode mne projde chlap s prutem v ruce. Jsem trochu přimrazen, ale zvedám ruku na pozdrav. Nic. Nevidí mne? Nebo je to pytlák, sám překvapen, že někoho potkal a jenom dělá že mne nevidí? Asi se to nedovím. Chvíli zvažuji, nemám-li se zase sbalit a jít o kus dál, ale pak na to kašlu. Stanování je tu sice zakázaný a všude to píšou, ale cestou jsem několik stanů potkal (dnes ráno dokonce 2 metry od cesty) a zřejmě to reálně neřešej, pokud člověk nedělá neplechu. Jeden puchejř jde pod kudlu, jinak standardní rituály. Usínám kolem. 22:30.

39km (celkem 802km)

pátek 29. května 2015

Camino 17.den

Přes noc opět velmi teplo (14°C), probudil jsem se zpocený, zítra si vezmu o vrstvu míň. Celé dopoledne je dusno, tlak lítá nahoru dolu jako blázen na obloze těžký mraky, ale nic z toho není. Za Palas de Rei konečně začíná ta očekávaná hrůza. Davy lidí, pelotony chodců. Bizarní postavy - muž ve středověkém hábitu, zpívající si žena s radiem na krku. Proplouvám peleton za peletonem vpřed. To hezký už jsem tu asi zažil. V devět zastavím, vařím si v lesíku u cesty kávu, snídám. Kolem poledne se vyjasňuje a za Melide (18km) davy řídnou - rozprchly se do barů. Krajina lehce zvlněná s řídkými lesíky a malými políčky. 


Jdu chvíli se Slovinkou Janou (21) studující fyzioterapeutkou. Bavíme se o tom s jak přehnanými očekáváními mystického zážitku sem lidé jezdí. Že to sice může lidem přinést (a přináší) odpovědi na otázky, ale ty odpovědi už si v sobě přinesou. Cesta je jen čas - možnost je zaslechnout. Katalyzátor. V Ribadoso da Baxio (31km 13:30) se loučíme a já si dám v jednom algberge k obědu Pelegrínské menu a dobíjím baterky. 


Krajina se už moc nemění odpoledne jdu tradičně převážně sám. V jedný kavárně potkám Rakušana Erwiga (40) se kterým pak jdeme dál, bavíme se o safari, národních tradicích a o tom co národy bývalé Rakouské monarchie spojuje a rozděluje. U Boavista (46km) se loučí.


Stále je nedostatek vody, v Salceda (48km) si jdu nabrat do baru a dám si tam pivo. Zakecám se přitom s Holanďanem Ardem (65), který jde Camino 3. měsíc - z domova. Dávám si teda svou oblíbenou omeletu s brambory a Ard mi neustále klade na srdce abych nepromarnil život prací - do 47 prý byl velké zvíře v ING, ale pak se svého postu vzdal, za třetinové prachy tam začal dělat řadového úředníka a prý v životě neudělal lepší rozhodnutí. Taky vyprávěl, jak byla pro něj první část Camina obtížná - bez sítě ubytoven. Jak spal často venku, ale spíš z nutnosti, než že by chtěl. V půlce Francie už svůj stan poslal domů. A jak se před 14ti dny rozhádal a rozešel s parťákem se kterým celou dobu šel. Jen mne to utvrdilo v přesvědčení, že tuhle cestu by měl člověk absolvovat sám. 


Na poslední etapu se dáme dohromady s Tylorem (23) z Utahu. Bývalý aktivní mormon, absolvoval 2 letou misii jak je u nich zvykem, před rokem vystoupil z církve. Teď studuje, pilotuje komerčně malý letadla, cestuje, hledá se. Zajímavej chlápek. Krom nabízejících se náboženských otázek si povídáme o natáčení (točí na web na GO pro), střihu zvuku a obrazu. Trochu tápe v orientaci, ale díky mému kompasu a mapě dojdem k jeho cíli - do algberge za A Rúa (54km).


Já jdu jen o kousek dál a v lesíku stavím tarp (20:30). Standardní večerní rituály, puchýře dnes nepropichuji, objevil jsem jeden jeden nový - miniaturní na levé noze na palci. Zítra snad už v Santiagu.

54km (celkem 763km)

čtvrtek 28. května 2015

Camino 16.den

Noc byla snad zatím nejteplejší, jen kolem půlnoci se zvedl vítr, ne víc jak 2-3Bf. Ráno téměř žádná rosa. Jdu od 6:20 a prakticky nepotkám živáčka. Až na lišku, která smejčila na poli 20m ode mne a trvalo ji tak minutu než si mne všimla a utekla. Charakter krajiny je podhorský, kráčím úvozy pod úrovní terénu.


Rurální ráz vesnic ještě zesílil, kobylince na cestě jsou vystřídány kravinci. Občas má člověk co dělat, aby se vyhnul nechtěnému sklouznutí. Krávy kam se podíváš. 

Co mne trápí víc a to po celý den je nedostatek zdrojů pitné vody. Až do O Celebria byla v každé vsi fontánka, kohout, pítko. 130km před Santiagem jako když utne. Na zdroj pitné vody člověk narazí tak jednou za 10km. 

V Sarria (9:00) zapadnu do Algberge na kávu a wi-fi a začnu se shánět po letence. Protože mi před odletem neudělali rychle platební kartu za ztracenou, pomáhá mi Dorka K., má cestovku, je v tom zběhlá. Nedaří se nám dlouho najít vhodný let - odkládal jsem to dost na poslední chvíli. Kupovat letenku týden před odletem je 2x dražší, než měsíc předem. Neměl jsem ale vůbec tušení, jak mi to půjde s nechtěl jsem se stresovat termínem. Teď už vím, že v příští středu odlétám ze Santiaga. A ten pocit mi bere trochu tý svobody, co jsem tady doteď měl... 

Ze Sarria vyráží nejvíc lidí, kteří jdou jen poslední 100km úsek. Bál jsem se, že to bude dav, ale není to tak hrozný. V létě je to na hřebeni v Krkonoších výrazně horší. Asi ještě nezačala hlavní sezóna. Co je ale znát, že přibývá stánků podél cesty - s občerstvením i se šmukem. Nejabsurdněji působí osamělé prodejní automaty vedle lesní cesty. A nebo dudák v kroji vydělávající si na živobytí na polňačce. 


Potkávám dost amerických studentů z N.Y. University, kteří pravě ze Sarria vyrazili. Zakecám se s dvěma studentkami až si uvědomíme, že jsme tak před půlhodinou ztratili značku. Pomocí mapy (teď opravdu lituji, že není moc podrobná - 1:150.000) a kompasu odhadnu cestu vpřed, holky tomu nevěřej a raději se vracej na poslední místo kde značka byla. Já se po 15ti minutách napojím na Camino. Povídám si s Michaelem ze západní Anglie (68), říká, že určitě musím vyzkoušet trek z Bristolu po jihozápním anglickém pobřeží. 

V jednu usedám na louku, vařím si ovesnou kaši a čaj.

Do Portomarína (350m 33km) docházím ve čtyři v hovoru s profesorkou těch děcek z N.Y.U. Nakupuji svůj standardní set potravin a dávám si jedno zasloužené pivo. 



Pak to přestane být zábava, pozvolný stoupák po silnici přes Hospital de la Cruz do Ventas de Narón (700 m). Za vsí Airaxe zapadnu do lesíku (20:30), stavím tarp, propichuji své dva puchýře atd. Dnes mne docela bolí chodidla. Do Santiaga mi zbývá 75km. Usínám kolem 22:30. Už skoro spím, když mne proberou nebezpečně blízké kroky, už se vidím jak se dohaduji s místním chasníkem, když se kroky změní v úprk a ozve se známé zaštěkání srnce. Docela se mi uleví. 

55km (celkem 709km)

středa 27. května 2015

Camino 15.den

V 6:30 šlapu. Kávu dávám ve Vega de Valcara (po osmé). Za Les Herrerias (12km) začíná opravdové stoupání do kopců. Dole nabízejí na přechod kopců koně, takže se ani nedivím, že celý den kličkuji mezi kobylinci. A spousty much na nich hodujících. Ale nijak to nevadí. Horské cesty, sem tam ves, úžasná panoramata. Často se na minuty zastavím a jen si to užívám. 


Myslím, že dnešní etapa je, co se prostředí týče, vůbec nejhezčí. A celý den slunce (peru a suším triko i mikinu). Dokonce nejsem daleko tvrzení, že je to můj “best hiking day ever.” Na vrcholu O Cebreiro (1330m, 20 km) jsem po jedenácté. Navštěvuji decentní kostelík, kde hrají zpěvy z Taize, dost lidí tam vysedává, já se zdržím tak půl hodiny. 


Pak jdu kus po silnici, dolu a zase nahoru, na Alto do Poio (1337m, 29km). Cestou potkám jeden pár ze z Plzně (50 - 60), jdou pouze kus, mají na to jen 14 dní dovolené. Jsou ho teprve druzí Češi co potkávám. Navíc dnes míjím spoustu Poláků, Kanaďanů, Australanů, docela dost (oproti prvním dnům) lidí z USA, ale bezkonkurenčně nejvíc je tu Brazilců. Nicméně oproti včerejšku se s nikým nezakecám na moc dlouho. Samý small talks.


Za Fonfría (32km 14:00) usedám na louku, suším věci, vařím si čaj. Koukám na hory, jím kozí sýr z chlebem a snažím si zapamatovat tu chvíli čistý krásy. Uf. Po hodině odpočinku pokračuji.

Pak už je to celkem prudký sestup. Vzhledem k vachrlatýmu kolenu se dost hlídám - vesnická horská cesta, takže ok. Jen na rukou se mi dělají mozoly, jak usilovně odlehčuji kolenům hůlkami.

Jinak kraj je to evidentně chudší, vesnice jsou “autentičtější”, nenačančaný, ale pro našince o to příjemnější.


Pole a vinice vystřídaly pastviny, spousty krav. Políčka výjimečně, maličká, viděl jsem na nich orat po staru malým pluhem taženým koněm.


Do údolí - Triacastela (665m 41km) dorážím v pět. Nejprv zajdu do docela hezkého románského kostela, kde ale absurdně sedí před oltářem za stolem (jako učitelka za katedrou) paní, co dává pelegrínům razítka do credencialu. A navíc jim nad kazatelnou visí pendlovky, které nejdou, ale jsou nastaveny na za 5 minut 12. Pendlovky jim tu visí v kostele často, ale většinou jdou. Tohle byl výjev jak z Kafky.

Je to přesně 14.dní co jsem vyrazil ze SJPDP. Na oslavu královsky povečeřím - paelu s mořskýma potvorama, hovězí steak a láhev místního vína. Tolik vína jsem nevypil od doby co mi pan doktor před třemi měsíci zakázal pít. Pan doktor (a má játra) doufám prominou, ale dnes mám důvod k oslavě. Za 14 dní 648km - to bylo pro mne před 17ti měsíci nemyslitelné. A navíc dnešek byl fakt dokonalý. Vydržel jsem v tom baru 2 a 1⁄2 hodiny. Dal jsem nějaký fotky na facebook a začal se shánět po letence domů na příští středu. 

Za vsí volím alternativní trasu přes Alto di Riocabo a asi dobře dělám. Je to tu jak na nejhezčích místech Šumavy. Po 6ti km si začínám hledat místo ke spaní, z jednoho palouku mne vyhání mohutné postavy býků a vzdálené volání pastevců. Krátce před devátou stavím tarp v borovicovém hájku, nechávám jednu stranu otevřenou, vypadá to, že by tu nemusela padat tak mocná rosa. Usínám kolem jedenácté. Dorůstající měsíc šajní jako blázen. 

46km (celkem 654km)

úterý 26. května 2015

Camino 14.den

Spalo se mi skvěle. V 6:20 pokračuji v sestupu do údolí. Žel si blbě hnu s pravým kolenem a do Molinaseca se doslova doploužím. 


Bojím se, aby to neznamenalo vážnější komplikaci - loni jsem musel kvůli kolenům přerušit přechod Orlických hor, a letos na jaře jsem nedokončil cestu Praha - Skuhrov nad Bělou kvůli zánětu na holeni. Beru to vážně. Zvolňuji a ve městě si před hradní pevností jak vystřižené z komixu dávám kafe a rozmýšlím co dál. 

Když se zvednu, narazím na Jamese (65) z Utahu, který má přijatelné tempo a tak jdeme spolu.


V devět si v Ponferrada dáme snídani (tortilla de patatas, kafe). Máme si o čem povídat, a tak spolu vydržíme jít do Cacabelos, kde poobědváme (špagety fruti di mare) a rozloučíme se až po 31km ve Villafranca del Bierzo, kde James zůstává přes noc.


Kolenu volnější tempo svědčilo navíc terén nebyl moc hornatý, takže večer o něm už vůbec nevím. Nakupuji banány, broskve, chléb, sýr, čokoládu a nealko pivo. Vzápětí potkávám Josipha (34) z Chorvatska, takže i poslední úsek dne prokecám. Dovídám se, že ta spousta policajtů co jsem pozoroval v pátek nebyla kvůli volbám, ale kvůli ztracené poutnici. Prý je viděl prohledávat pole a zbytek se dočetl na netu. Bylo mi v pátek podezřelé, že jezdí podél pelegrínský stezky pomalu a všechny si prohlíží. Uf. Josiph zůstává na noc v Trabadelo. 


Správkyně obecního Alberge - důstojná ale rázovitá babka - mne španělsky ukecavá ať taky zůstanu. Vtipný je, že jsem Josiphovi překládal - já se svejma třema lekcema španělštiny. Vlastně se mi to stalo už u oběda s hostem u vedlejšího stolu a servírkou.

Nejdu ale daleko: nacházím si nocoviště na plošince v kamenité stráni kilometr za vsí. Sice celou noc uslyším auta z nedaleké dálnice, ale tomu se v sevřeném údolí nevyhnu.


Zítra mne čeká náročnější etapa - skoro 1.400m převýšení. V 19:30 kempuji. Slunce dnes mizí za vrcholky obzvlášť brzy ve 20:45 - když je pak ještě dlouho světlo, se stínem přichází rychle chlad. Pro jistotu si mažu koleno Flector gelem. A zase píchám puchýře, opět na stejnem místě - na patě - tentokrát na obou nohách.

45km (celkem 607km)

pondělí 25. května 2015

Camino 13.den

Spal jsem jsem neklidně, celou noc se bez zjevné příčiny budím. V 6:20 už šlapu a před sedmou jsem v Astorgře. 


Na náměstí je pelegrínskej bar narvanej jako normální bar v pátek večer. Ani se neprobojuji pro kafe, tak jdu dál. Pomalu se propracovávám peletonem, který spal v Astorgře, snídám za pochodu (chléb, sýr, banán). Na kraji Murias de Rechivaldo je obskurní kostelík, plný lidového i prefabrikovaného kýče, jako by ho zařizovali světští. Také před ním sedí prodavač cetek. Kafe si dám až v Santa Catalina de Somoza. Kupuji banány a chleba. Cesta lehce stoupá, vede podél silnice, ale je celkem příjemná. Do Rabanal del Camino (23km) dorážím před polednem. Před kostelíkem je travnatý pozemek s lavičkami a stoly pro pelegríny - suším spacák a tarp a vařím si polívku. 


Když už mám sbaleno, zaslechnu z kostela zpěv - přidávám se na mši. Kostelík narvaný, slouží se španělsky, latinsky, z částečně anglicky (kázání, přímluvy). Bez varhan, jednoduchý zpěv, ale silná atmosféra. Přijímá se pod obojí. 

Ve 13:30 pokračuji v cestě, mění se na horskou kamenitou pěšinu, hodně stoupání. 


Pak narazím na jednoho Brazilce Rodriga (35) a dvě Izraelky Noah a Noah (22). Holky zrovna skončily vojnu a hrozně vyzvídaj, jaktože mám tak malej batoh, když spím venku. Jdem spolu do Foncebadón (1440m), ale tam se zaseknou v krámu a tak pokračuju sám. Míjím vyfešákovaný hipiesácký refugio v Manjarínu. 


Za Collado de de las Antenas (1515 m) (39km) začne cesta opět klesat. Na pár minut si sedám a jenom pozoruji hory kolem. 


V Acebo si dám malé pivo a za Riego de Ambros nacházím pěknou planinku 50m nad cestou k přenocování (19:20). Chtěl jsem jít původně dál, ale už jsem z toho převýšení a kamenitý cesty docela ucaprtán, navíc takhle hezké místo už bych asi nenašel. Stavím tarp, píchám si puchýř na patě pravé nohy. Ve 20:00 příjdou dva osamělí psi, docela velký, začnou mne vyštěkávat. Přiznávám, že jsem měl docela nahnáno. Nejdřív jsem zvažoval agresivní přístup, ale pak jsem na ně začal klidně mluvit a po chvíli jsem si jich ostentativně přestal všímat. Za 5 minut je to přestává bavit a jdou po svých. Snad se nevrátí. Večerní rituály, spánek ve 21:30. 

44km (celkem 562km)

neděle 24. května 2015

Camino 12.den

Spal jsem 10 hodin jako zabitý. Na ulici jsem až v 7:15. Odpočinek opravdu pomohl - jde se mi jak první den. Skoro dvě hodiny trvá, než se vymotám z města. Na periferii navštívím vkusný funkcionalistický kostel, z tichého setrvání v něm mne vyruší německa skupinka, která nejprve vyslechne proslov svého předáka a pak začne pět nějakou kancionálovku. 

Po 14ti kilometrech (9:15) konečně narazim v San Miguel del Camino na sympatickou kavárnu - snídám kávu a fajitas con potatos - omeletu plněnou bramborama.


Dávám se do řeči s Maďarkou Annou (30), která má dnes první den - začala v Leonu. Ukáže se, že je to nejlepší kamarádka Judit, kterou jsem potkal před čtyřmi dny, ale Judit má kvůli problémům s nohama dvoudenní zpoždění. S Annou se skvěle povídá - pravě se po třech letech vrátila z Austrálie a tak mluví perfektně anglicky, ale hlavně je pro ní vše na Caminu nové, tak se ptá na praxi s ubytovnami, s jídlem, se značením, denním režimem atd. Na chvíli se rozdělíme, potřebuje si dáchnout a potká kolegu Maďara, tak je opouštím, ale když si před panderií ve Villadangos del Páramo dávám spolu s Němcem (65) z Düseldorfu oběd z čerstvého nákupu (sýr, chleb, banán, broskev, pivo), znovu mne dojdou. Němec vyprávěl, že to jde po třetí. Prvně v březnu, po druhý v dubnu a teď v květnu. Ale v březnu to prej bylo nejlepší.


Pokračuji s Maďary, kecáme (teda bez hocha, ten hovoří jen maďarsky) až do San Martín del Camino, kde zůstávají na noc v ubytovně.

V Hospital de Órbigo neodolám pohledu na hodující pelegríny a dám si menu Pelegrino (talíř španělských šunek, salámů a sýrů a rybu se salátem) - beru to jako večeři (16:30). 


Za vsí se značka rozdvojuje a já blbě odbočím na alternativu vedoucí podél okresní silnice. Zřejmě varianta pro cyklisty. Po čase odbočím ze značky a ve vsi Santibáñez de Valdeiglesias se napojím na “pěší” varintu. Cesta je to hezká, kopcovitá, zalesněná. San Justo de la Vega doplním vodu (už jsem byl hodinu prázdnej) a zavrhnu myšlenku přejít město Astorga - včera jsem byl stahanej, tak mi ujitých 47km bohatě stačí. 


Nacházím si místo mezi stromy u řeky 3 km před Astorgou. Ráno bude od vody asi zima. Vařím si čaj a pak už večerní rutina s mazáním a masáží chodidel, psaním deníku a četbou. Usínám po 22:00.

47km (celkem 548)

sobota 23. května 2015

Camino 11.den

Ve tři mne probudil déšť, ale hned jsem zase usnul. Zato ve 4:00 slyším 50 metrů od sebe startování traktoru. Nejprve jsem se strašně vyděsil, už jsem se viděl převálcovaný nějakým pilným zemědělcem. Pak jsem si ale vzpomněl, že cestou k místu kde spím jsem potkal starý traktor upravený na pumpu pro zavlažování přlilehlého pole. Prostě jen tlakoval vodu do sprinklerů. 

Za chvíli jsem si na to zvyk a zase usnul. Jen jsem díky tomu přeslech křik budících se ptáků a tak jsem na cestě až v 6:50. Do první vesnice (Reliegos) je to 12km. Po silnici jezdí nezvykle mnoho policejních aut, i ve vesnicích potkávám dost uniforem. Asi se něco děje - tuším, že volby. V Reliegos dávám kávu a buchtu. Když opouštím ves, zaslechnu podivnou hudbu. To sprinklery zavlažující trávník na dětském hřišti co chvíli zasáhnou kovovou konstrukci houpaček či prolezaček a ty se tonálně rozezní. Chvíli tu kosmírskou hudbu posouchám.

Zas potkávám po celý den málo lidí. Ale jsem poprvně dost hotovej - strašně mne bolej chodidla, jsem malátnej. Tělo řve po kaloriích. V Mansilla de las Mulas zajdu do kostela, zdržím se tam asi půl hodiny. Pak někdo pustí “spirituální” hudbu - to tu v kostelích dělaj často, většinou gregoriánsky chorál, ale tentokrát začala hrát panova flétna.... Zmizel jsem jako by mi za patama hořelo. Nakupuju nějaký jídlo a pak už to jdu na jeden zátah do Leonu (20 km bez pauzy). 


Tomuhle úseku se říká Meseta a je to vyprahlý fádní kus země. Konec docházím silou vůle. V kopci před Leonem jsou andělské schody, jako na starých formanských stezkách - 50 metrů stoupání, 50 metrů rovina, aby si koně odpočali a takhle několikrát za sebou. Přestože jsem ve městě brzy (15:30), rozhoduji se nejít dál a trochu si odpočinout - potřebuju to už opravdu opravdu. Ubytovávám se v alberge v Benediktýnským klášteře. Nikam se už nechce, každý krok najednou bolí. Po sprše se dokopu na krátkou procházku.


Když jdu kolem Burger Kinga, neudržím se a dám si tam snad největší kalorickou prasárnu (tělo volá: dááávej cukry tuky, nekecej a děléééj, uaaaaauuuu!!!). Pak ještě před klášterem malý pivo a dva ohromný kusy slanýho koláče. V půl sedmé zalézám do postele (mažu a masíruju chodidla) v osm už spím.


38km (celkem 471)

pátek 22. května 2015

Camino 10.den

Když se ráno v 6:45 vyškrábu na cestu a překvapím tam holku s batohem, kterou bych tam v tuhle hodinu nečekal (nejbližší Alberge je dvě hodiny odtud, neměl jsem potkat nikoho). Nejprve jsem se lekl, že po mne jde farmář, co jsem mu zválel cíp pole. Ale ona se mne vyděsila víc - chlap s kapucí přes hlavu objevíc se odnikud. Chci jít s ní, nabízím ji čokoládu, ale ona se vyděšeně omluví, že si chce sama přemýšlet. Pochopil jsem a během 10ti minut ji zmizel z dohledu. V 9:00 jsem se na kraji Calzadilla de la Cueza nasnídal na lavičce, pak dostal chuť na kafe a zašel na něj do jedné z ubytoven. Za 15 minut tam dorazila i moje vyplašená známá, která se mi (když mne viděla odkukleného a u kávy) začala omlouvat, že prostě nikoho nečekala. Pak si asi hodinu povídáme o ultra light backpackingu, dám si ještě čaj a před desátou vyrážím. Oproti jiným dnům mám časovej skluz. Před Ledigos jdu kousek s italským malířem (50), který to jde již po několikátý. Přestože se cesta motá kolem silnice, je hezká. Krajina se zase změnila, je lehce zvlněná, připomíná trochu jižní Čechy.


Rozhodnu se dát si dnes pořádný oběd. V San Nicolas del Real Camino usedám do takový rodinně vyhlížející vesnické restaurace (závidím holandskému klukovi (40) co si sebou nese mandolínu). Mladý číšník ode mne přijal objednávku (“dejte mi z dnešního menu něco typicky místního - překvapte mne”, ale půl hodiny se nic neděje - znervózní mne, že hosté co si objednali přede mnou už jedí. Ukázalo se, že číšník myslel, že si nakonec nic nedám. Naštěstí jeho starší kolega zachraňuje situaci a přináší mi vývar, salát a talíř kde mi dal od všeho trochu, ať si užiju lokální kuchyni komplet (cizrna, skopový, vepřový, nakládaná zelenina, kus klobásy a kus jakoby prejtu) Za 10€ hostina. 


Nechce se mi vstávat, ale můj skluz opět narostl. Odpoledne skoro nikoho nepotkám - i dopoledne bylo pelegrínů překvapivě minimálně. 


Asi jsem se dostal mezi dvě vlny a maximálně mi to vyhovuje. Jdu téměř nepřetržitě, zastavím jen jednou na rychlý kafe a slanej koláč. 


Několikrát za den mi přes cestu přeběhnou světle zelení gekoni. A ovce.


Z cesty sejdu až po deváté, nacházím hezké místo pod stromy v remízku mezi poly. Dochází mi, že od Logrǒna už nejsou pozemky oplocený. Po zkušenostech s rosou a raními mrazíky rovnou stavím tarp. Masáž chodidel, psaní, na četbu opět není síla. Zítra mne čeká velké město, asi půjdu do ubytovny. Usínám ve 23:00.

48km (celkem 433km) - těch 48km se začíná jevit jako moje ideální denní dávka.

čtvrtek 21. května 2015

Camino 9.den

Přes noc vítr úplně upadl. Teplota je lehce pod nulou, obloha jasná. Vstávám v 6:00, o půl hodiny později šlapu na cestě první hodinu ji mám sám pro sebe. Pozoruji východ slunce nad stolovou horou na níž jsem spal. 


První pelegríny potkávám až v Itero de la Vega. Kupuju chléb, sýr, mléko, jablko a uvědomuji si, že vlastně ani nepotřebuji větší slovní zásobu - většinou nekupuji nic jiného. Ok, ještě banány a čokoládu. Dávám kafe, vypiju litr mléka a pádím. 

Dnes potkávám méně lidi než obvykle a kvituju to. Před Boadilla del Camino si povídám s dvěmi Italy z Torrina. Ve vsi si dám druhý kafe, snídám (10:30) a pozoruji čápy sedivší ve čtyřech hnízdech na kostelní střeše.

Následuje hezký úsek po břehu Canal de Castilla kanálu, asi hodina chůze. 


Po té mne naopak čeká fádní cesta podél silnice. Ve Frómista si tedy před tím pořádně promažu a namasíruju chodidla (zobákem k tomu klape další čáp) a vyrážím. Za poslechu Johna Irvinga to docela jde. Zajímavé pro tuhle část je, že pole jsou protkána úzkými koryty na vodu, která disribuují zavlažování. 


Kolem 16:00 se zatáhne (zrovna jsem si přemáchl u kohoutu mikinu a začal ji sušit na batohu).


Za Villalcázar de Sirga se přidám k Madeline (Němka 23) a Lukasovi (Angličan 25), kteří se snažili přezpívávat světové hity, pak dělali beatbox. Když se nečekaně přidalo moje kazoo, šli do kolen. Ještě jsem jim zazpíval Bobbyho Browna (veliký úspěch) a pak jsme si povídali o smyslu vzdělání - Madeline ho moc nevidí, nechala divadelní vědy - alternativní holka z Berlína a Lukas je naopak kuchař, který se tu chce po Caminu nechat zaměstnat, aby nabral zkušenosti a mohl se pak doma postavit na vlastní nohy. V Carrión de los Condes se loučíme - zapadnu do kostela u místního kláštera. Je tam výstav N.S. - zdržím se asi půl hodiny. Kupuju ochranný balzám na rty (začaly mi otékat), za městem na pumpě si dám malý pivo, koupím čokoládu, doberu vodu. Jdu ještě asi 10km, sním trochu oříšků. Silnice přechází opět v polní cestu - DG!

V 20:00 scházím z cesty, stelu si na kraji pole pod stromem. Stavím tarp - krápe. Kolíky jdu špatně zatlouct - pole je samý kámen. 


Znovu propíchnu puchýř na levé noze (ten ze včerejška), dopisuju deník a v jedenáct usínám, ani nemám sílu na četbu. 


48km (celkem 385km)