neděle 28. června 2015

Korsika 16.den

Ráno šlo vše jak po másle. Po čtyřech hodinách spánku hotelová snídaně, taxikář to s námi hnal na letiště jako závodník (aby stihl další rundu - taxikáři měli "žně" - vozili všechny cestující ze zrušených letů). Doma jsme byli v jedenáct.

Celkem jsme ušli 235 kilometrů s převýšením 23.800 metrů (na GR20 130km, převýšení 14.620, na Mare a Mare Nord 105km, převýšení 9.180m). Paradoxně jsme tak ušli víc, než kdybychom zůstali na GR20 celou dobu. Měli jsme extrémní štěstí na počasí. Krom čtyř hodin a jedné noci nám prakticky nepršelo. Jít od jihu k severu se ukázalo jako perfektní volba.


Marek se za těch 14 dní neuvěřitelně rozchodil. První dny musel po každých padesáti výškových metrech zastavovat k odpočinku a měl po patnácti minutách triko mokrý tak, jako by s ním vylezl ze sprchy. Na konci dával 600 výškových metrů na jednu odpočinkovou zastávku a triko měl z polovic suchý. Nebýt jeho trápení s nohama, určitě bychom hravě ušli celou původně plánovanou trasu.


Je tedy GR20 nejtěžší trek Evropy? Nevím. Nemám srovnání. Bezpochyby je náročný, přesto si myslím, že ho může ujít každý, kdo nemá výrazný fyzický handicap a kdo má dost času. Doporučuji lepší plánování jednotlivých etap s ohledem na vlastní fyzičku, a pořádně si ověřit místní dopravu. Zcela bezpečně se dá jít s ultra light výbavou a v nízkých trekových či běhacích botách, bez lezecké výbavy či zkušenosti. Kdo chce ušetřit na váze a nepočítá se spaním mimo oficiální nocoviště, může se spolehnout na síť refugí a gíte. Může spát na palandách uvnitř, či v jejich zapůjčeném stanu. Jde přežít i na jídle zakoupeném na chatách: většinou těstoviny, omáčky k nim, konzervy, polívky v pytlíku, sýry, salámy a v 50% i čerstvý chléb (na chalupách dopékají chléb z polotovaru.). A samozřejmě pivo (většinou 6 EUR za 1/2 litru) a víno (10 EUR za 0,7l).


Mare a Mare Nord bylo velkým zklamání. Možná to bylo kontrastem s parádou na kterou si člověk v horách rychle zvykne. Ale myslím, že to není hezká cesta ani z objektivního pohledu. Na převýšení je skoro stejně náročná jako její horská sestra, na kvalitu cesty možná horší, ale vše se odehrává o 1.000 metrů níž bez odměny jakou poskytuje krajina nahoře. Čekali jsme, že potkáme víc lokálních hospod, že to bude i kulinářský zážitek. Za celou dobu jsme kromě pobřeží a Corte potkali dvě.

Je škoda že jsme to nestihli jak jsme plánovali? Snažím se ve všem hledat smysl, vnímat věci že jsou správně tak jak jsou a přijímat fakt, že realita bývá v komplexním pohledu lepší než plán. Zážitek ze dvou tváří Korsického vnitrozemí je rozhodně velká zkušenost. Byl to skvělej zážitek a užili jsme si to oba, přestože jsme měli o trase a jejím zdolání rozdílné představy.

sobota 27. června 2015

Korsika 15.den

Ráno koupačka, poslední vařená snídaně (sváteční puding) a vyrážíme na autobus. Tentokrát se nechceme nechat místním dopravním systémem doběhnout. Několikrát se přesvědčíme v jízdním řádu, že ten autobus vážně jede. Slečny na recepci kempu se znovu přeptáme, kde je zastávka. Ukážem ji fotku zastávky, kterou jsme včera večer vyfotili. Ano, skutečně z ní jede autobus do Bastie. Všechny autobusy do Bastie? "Ale jistě". Ok. Dojdem k ní s hodinovým předstihem. V krámku naproti se ujistíme. Ano, skutečně z ní jede autobus do Bastie. S pocitem, že jsme nic nepodcenili si jdem dát kafe. Čtvrt hodiny před příjezdem stepujem na zastávce. A v 10:10 přesně podle jízdního řádu autobus...projíždí o 100 metrů dál. Dvacet minut se utěšujem, že to nebyl on. Pak se jde Marek zeptat ještě jednou na protější poštu, zda stojíme správně. "Ano, ale raději se jděte zeptat do turistické informační kanceláře." Jdeme. "Ano, to je ta zastávka." Ukazuji slečně jízdní řád v telefonu. "Jo vy myslíte tenhle autobus... Tak ten staví o 300 metrů dál...".

Tolik nehezkých, nepěkných a nebojím se říct, ano, zlých slov nevypustila má ústa už hodně dlouho, pokud někdy. Není divu, že francouština obohatila světový slovník o slovo "bordel". Jede sice ještě jeden autobus, ve třičtvrtě na jednu, ale vlastně není úplně jisté ze které zastávky. Jdem stopovat. A oproti očekávání máme jakožto dva obstarší plešouni východoevropského, lehce opotřebovaného vzezření po půl hodině úspěch (neúspěšný osamělý stopař, místní švihák stojící před námi a bodře se zdravící s každým druhým projíždějícím vozem nám musel dát jmen...). Bere nás pár mladých Francouzů, kteří jsou zde na brigádě, jsou extrémně milí a berou nás rovnou do centra Bastie. 

Chcem si prohlídnout město, ale ty dvě ulice, co tvoří centrum máme projitý za 15 minut. Nakoupíme chleba, sýr, rajčata, usedáme na kraj náměstí před holandské kolotoče a poobědváme. Chvíli pozorujem přistávající trajekty, dáme pivo, kávu a jdem na autobus na letiště. Raději o pár hodin dřív...


Ale autobus tentokrát přijel včas. Nicméně na letišti chybí služba balící zavazadla do ochranných fólií. Po ztrátě batohu při letu před třemi týdny to nechci riskovat a tak poprosíme paní co tu uklízí o pytle na odpadky a batohy do nich balíme. Není to nic překrásného, ale lepší než nic. 

Ale to ješte není konec legrace. Obrazovka na odbavení hlásí, že náš let má 1 hodinu 20 minut zpoždění. A my máme ve Frankfurtu na přestup shodou okolností také 1 hodinu a 20 minut. Něco mi říká, že by to nemuselo vyjít.


V narvaném miniaturním terminálu bastijského letiště si není kde sednout. Usedáme na zem a bavíme německé děti hrou na ukulele a písněmi Ivana Mládka. Čas na monitoru ukazující zpoždění se změní na dvě hodiny. Došli nám songy. Ani Píseň proti trudomyslnosti už nezabírá. Odlétáme po deváté a z okna pozorujeme západ slunce nad mraky.


Kupodivu let do Prahy nám z Frankfurtu neuletěl. Ne. Protože byl zrušen docela.

Náhradní let zítra ráno. Vyzvedáváme si od Lufthansy voucher na hotel, taxik nás doveze po půlhodině do města před hotel a tam stoji velká fronta. Těch letů bylo totiž zrušeno hodně - ve Franfurtu byla odpoledne velká bouře, proto byl také zpožděn první let z Bastie. Dvě recepční v půl jedné ráno nezvládají nápor a jeden kolega, kterého po dvaceti minutách vidíme přijíždět na kole to příliš nevytrhne. A za námi se řadí další a další nešťastníci. Vzhledem k tomu, že budem muset vstávat v šest, bylo možná lepší přespat v terminálu na lavičce. 


K recepci se dostanem po hodině. A když se ve dvě odebíráme z hotelového baru spát, vede fronta stále na ulici.

pátek 26. června 2015

Korsika 14.den

V 6:45 začínáme stoupat na kopec nad vesnicí. V osm tam jsme a výhled je nám odměnou. Koukáme na moře a poslední kopce před námi. Irové měli pravdu. Tohle je fajn. Pokračujem po hřebeni.


Marek cestou přelepuje puchýře, kterých má požehnaně. Divím se, že s tím ještě dokáže jít. Já mám jen sedřenou patu v místem, kde se mi protrhla vystýlka boty (Merrell Moab).


Obcházíme vrcholy kopců po krk v kapradí, které tu dominuje ostatní vegetaci. Držíme se na 1.000m a v 10:15 zahajujem finální sestup k moři.


Za Santa Reparata di Moriani si dáme v gíte malé pivo a v půl jedné na klidným místě u potoka vaříme oběd (hovězí stroganoff).


Projdem San Nicolasem a za ním zradí Marka nohy docela. V tuto chvíli je to kotník. Natažená šlacha, nebo zánět, každopádně sotva jde. Poslední 3 kilometry na Moriani Plage se ploužíme tempem hlemýždím.


Původně jsme se chtěli jen vykoupat na pláži, najíst a pak si najít za městem nocoviště, ale to teď nepřichází v úvahu. Zamíříme k nejbližšímu campu a stavíme stan mezi dovolenkáři. Naštěstí ještě není plná sezóna a tak je poloprázdný.

Takže pláž, koupání, večer vycházka do vsi, velká večeře na závěr špacíru: ryby, olihně, salát, láhev vína. Není nic hezčího, než něco hezkýho. Pro jistotu hledáme zastávku autobusu, aby zítřek proběh bez komplikací. Po prakticky třicetipěti dnech denního chození (Camino+Korsika) mám nastartovanej metabolismus tak, že bych jedl jak nezavřenej - cestou ze vsi ještě spořádám velkýho burgra (je dobrý mít omluvu pro vlastní nenažranost).


Ještě si sednem na jedno na terasu u pláže, koukáme do vln a já si uvědomuju, že do tohohle výletu jsem Korsiku znal jenom z moře. Jako by to pro mne byly dvě různý země. O půlnoci to zalomíme. 

22km, převýšení 1.1910m

čtvrtek 25. června 2015

Korsika 13.den

V noci kolem nás propochodovalo stádo prasat. Do Sermana vcházíme v 7:00 za zvuku kostelních zvonů. Žel cesta má stále stejný charakter jako včera odpoledne. Úzké dobytčí stezky plné kamení obrostlé keři, bordel kolem, skládky, sem tam vyhozená lednice, sem tam rezivějící vrak auta.


Požitek z krajiny nulový jen jsme zpocení od stoupání a klesání. Občas projdem vesničkou, ale kromě fontánek s vodou tam nic zajímavého není. Místo lidí nás vítají stáda prasat. Jedinou zábavou je slalom mezi kravinci a pozorování scarabeů, jak si válej kuličku. Za celý den potkáme jen dvojici kluků, kteří nám signifikantně přejí "Bon courrage"...


Na přírodu se to začne podobat až kolem poledne. Oběd si vaříme na malé skalce (chilli con carne). A pak se to zas změní k horšímu. Slunce nás peče, stoupáme a klesáme, ale požitek z krajiny nemáme. Ve vsi Pianello nás místní aktivně ženou ke kostelu. My v domnění, že nás navádějí na značku klesáme o 200 výškových metrů, abychom došli ke gíte (ubytovně). Správkyně na nás vyběhne, jestli máme rezervaci. Když ji řeknem, že tu nechcem spát, div nás neseřve proč ne. Když se zmíníme, že máme stan, div nevolá policii a několikrát nám důrazně sdělí, že stanovat je zde zakázáno. Vymluvíme se, že jdem ještě další etapu a dostanem z ní alespoň jedno pivo. 

Poté procházíme územím, kde před časem řádil požár mezi ohořelými stromky, jsme všude umazaní od mouru.


Máme toho plný zuby. Máme pocit, že tahle trasa vznikla tak, že někdo v kanceláři pro korsický turistický ruch nakreslil čáru na mapě a vůbec netušil, kudy to vede. Pokud někdo bude chtít jet chodit na Korsiku, GR20 doporučíme všema dvaceti. Ale Mere a Mere Nord budem rozmlouvat ze všech sil. Oficiálně jsme ji přejmenovali na Merde a Merde.... (Pardon my French.)


Do Valle-d'Alesani přicházíme po průchodu "prasečí roklí" v sedm. Oproti mapě tu není refuge, ale jen gíte. Pani hostinská z první hospody co jsme dnes potkali nám poradí, že stanovat se dá u kostela, je tam i voda. Pochopíme z toho, že tam mají vymezenou ohrádku pro stanaře. Poděkujem a dáme si u ní malé pivo. Seznamujem se s párem z Irska, který jde stejnou trasu, ale v opačném směru. Ti jsou překvapivě nadšení, že šli krásnou krajinou. Chvíli tomu nechcem věřit, pak nám to vlévá mírný optimismus do žil. Tak tam přilijeme ještě druhý pivo. 

Kostel najdem snadno, ale ohrádku ne. Nicméně voda tu je, paní asi myslela, že si můžem ustlat pod hřbitovní zdí. To taky činíme. Krátká studená večeře, čaj a v deset usínáme za štěkotu místních psů.

27km, převýšení 2.570m

středa 24. června 2015

Korsika 12.den

Řeka Le Tavignano protéká těsně pod refugem. V 7:15 ji přejdeme, Van Dama necháme, ať zas chvíli šlape s Australanem.


Klesáme po proudu řeky dlouhým kaňonem jak z kanadských lesů. Obcházíme příkré ostrohy, teplota stoupá až na 36°C, ale většinu času jsme schovaní v jehličnatém lese.


Dlouho nevidíme živáčka, až kolem desáté se začínají trousit první lidi proti nám.


Do města Corte dorážíme před dvanáctou. Má docela atmosféru, ale je plné turistů. Nakupujem v krámu sýry, chleba, čerstvej džus, rajčata atd., usedáme na schody mezi restauracemi pro turisty a královsky poobědváme. Tak hojně, že máme problém se rozejít. 

Pokračujeme na východ k moři, ale cesta na Santa Lucia di Mercurio není hezká. Valná část vede zarostlým úzkým úvozem, slunce pálí a my se trmácíme nahoru, dolu, nahoru... Ani krajina kolem není inspirativní. Snaží se k nám přidat další pes, ale po zkušenosti s Van Damem ho nekompromisně zaháníme. Když se na dalším kopci za Santa Luciou máme spouštět dalším trním ke Castellare di Mercurio, volíme raději asfaltku po vrstevnici na Sermano. To už je po šesté a my toho máme dnes plný zuby - slunce, fádní cesta... Už koukáme po místu k zakempení, ale vše je buď oplocený, zahnojený od krav, nebo je to příkrej svah. Nakonec objevíme malou loučku obrostlou stromy a keřím, tady snad nebudem nikomu vadit. Vaříme večeři, ošetřujem nohy, v devět uléháme.

28km, převýšení 2.270m.

úterý 23. června 2015

Korsika 11.den

Po snídani se ještě jednou loučíme s Bulhary, bereme si na sebe kontakty. V 6:30 vyrážíme a za půl hodiny jsme na rozcestí GR20 a Mare a Mare Nord. Marek mi navrhuje, abychom se rozdělili a já abych to zkusil dojít GR20. Tak teoreticky by to možný bylo: tempo mám vyšší a fyzicky jsem zatím ok. Ale ani na chvíli o tom reálně neuvažuji. Dva jsme vyrazili, dva dojdeme. Otáčíme se na východ.


U lesních kasáren 2.regimentu parašutistů Cizinecké legie se značka stáčí k jihu, následujem ji dalších dvacet minut.


Profil krajiny neodpovídá mapě, jdem moc k jihu. Konzultujem to s GPSkou v mobilu a opravdu, u kasáren jsme neměli odbočit. Ale jdeme po značce. Vracíme se, jdeme podle navigace neznačenou lesní stezkou. Naštěstí se po kilometru začnou objevovat mužici a pak i stará vybledla značka.


Oficiální cesta byla asi svedena jinam, ale ani v mapě, ani v navigaci to nemáme a nechce se nám po ní jít, když nevíme kam vede. Po dvou hodinách se na oficiální cestu (je značena úplně jinou barvou než ta předtím) znovu napojujeme a pokračujem v klesání do údolí.

Průsekem koukáme na Monte Cinto (2.705m) kolem kterého jsme měli o 400m níž procházet.


Zahlédnem i ves Calasima ze které jezdí autobus objíždějící uzavřenou etapu. Dokonce míjíme rozcestník od kterého tam vede značka. Znovu usedáme nad mapou, počítáme čas, zjišťujeme návazná spojení na letiště... Stále nám chybí jeden den. Ten který jsme na začátku ztratili nejedoucím autobusem. Marka navíc už dost zlobí nohy a tak se držíme původního plánu.

Cesta je to hezká, míň dramatická a co vnímáme jako velké pozitivum, je na ní daleko menší provoz než na GR20.

U říčky U Viru nacházíme trosky opuštěné vesnice.


Pod zachovalým kamenným mostem ze sebe shodíme oblečení na pár minut do řeky zahučíme.


U vsi Albertacce docházíme k velkému jezeru (840m). Cestou podél něj je otevřená hospoda , tak rozhodnem se věnovat svému oblíbenému sportu - gastroturistice. Obsluha komunikuje jen francouzsky a tak náhodně zaboříme prst do denní nabídky a vyklubou se z toho játra v medovohořčičné omáčce (!) a steak z neidentifikovaného zvířete, nejspíš nějaká divočina, doplněné velkým salátem. Mozek opojený gastrozážitkem na několik dlouhých minut vypne.

Z jezera se později vyklube přehrada.


Na hrázi se nás chytne místní vořech, který se nenechá zahnat a jde s námi, resp. před námi: ukazuje cestu. Že jsme ho potkali na přehradě říkáme mu Van Dam.


Pokud jsme si mysleli, že to už bude jen rovinka, tak to byl omyl: prudce nastoupáme 750m na Bocca Larinella. Nahoře potkáváme velké stádo ovcí, opět volně se pasoucích.


Sešup do údolí a v sedm přicházíme k refugeu de la Sega. Oproti tomu na co jsme zvyklí z GR20 je velmi komorní, přestože má vlastní hospodu. S námi jsou tu jen dva další stany a osm lidí co spí uvnitř refuga. Plus jeden australský kluk co spí pod širákem. Do soumraku sedíme na terase u piva a kecáme. Van Dam usedne vedle Australana a stráví tak celou noc.

28km, převýšení 2.430m

pondělí 22. června 2015

Korsika 10.den

Vstáváme pozdě a všechno nám trvá 2x tak dlouho. To to víno. Je jasno, 7°C. Vyrážíme až v 7:30, ale nemusíme spěchat, čeká nás lehká etapa.

Po 45 minutách docházíme údolím k chatě, kde pasou kozy a krávy. Slunce začíná pálit. Na chvíli si sednem k snídajícím Bulharům, kupujem čerstvý sýr (zatím nejlepší co jsme měli).


Pokračujem luční pěšinou, připadáme si jak v Kraji z Pána prstenů. Nízká tráva, lehce zvlněná krajina, potoky, sem tam mokřad, jezero a všude se pasoucí koně a krávy. 


A na pozadí se rýsují hory, jako vystřižené z kartónu. Nespěcháme, posedáváme a jen se koukáme.
  

Vylézáme na malý kopec (1.850m), kde oprsklé stádo poníků žebrá u chodců. Čumáky se dobývají do batohů, nechají s hladit.


Vedle ležící krávy to opovržlivě sledují. Serpentinou scházíme do údolí. V půl dvanácté se usalašíme ve stráni, sušíme věci, vaříme oběd (Travel lunch - Kuře Korma), ošetřujem nohy. 


Vidíme po stezce stoupat zásobovací kolonu pro horské chaty. První jede chlap na koni, prošlapává cestu. Za ním jdou dva koně s vaky zásob. Nakonec druhý chlap na koni, který za sebou vede ještě jednoho čerstvého koně. 

Po hodině a půl pokračujem lesní cestou až do Castel de Vergio. V lese nás obklopí selata a kus od nich je prasnice. V Čechách nejnebezpečnější představitelná kombinace. Tady nás prasata zcela ignorují. 


Ve dvě docházíme ke kempu, po včerejšku si bereme "NERO DAY" (Near zERO - odpočinkový den kdy se jde jen krátký úsek). Sprchujem se, perem velký prádlo a hlavně s čerstvými informacemi o uzavírce usedáme nad mapou. 

Zbývají nám čtyři dny na chození, v sobotu už letíme domů. Před námi je šest etap, přičemž jedna je uzavřená. Existuje tam alternativní cesta, ale všichni zdůrazňují, že je výjimečně obtížná i na místní poměry. Nebo lze vzít autobus, který byl kvůli uzavírce etapy zřízen a mezi Tighiettu a Ascu Stagnu etapu přejet. Ale i tak bychom museli dvakrát zvládnout dvě etapy za den. Což se nám zatím povedlo málokdy a severní etapy patří k nejtěžším. A bylo by to bez rezervy. Nakonec děláme těžké rozhodnutí: zítra opustíme GR20 a vydáme se po severní cestě Mare a mare směrem na východ. Tím se loučíme s horami. Počítali jsme s tím, že budem rychlejší, ale bylo to nad naše fyzické možnosti a jsme limitováni časem. Každá jiná varianta má v sobě příliš rizika. Mrzí nás to, ale s tím rizikem jsme to toho při našem časovém limitu šli. Alespoň poznáme i jinou tvář Korsiky.

Večer se jdem rozloučit s Bulhary, kteří pokračují na sever. Mají podporu doprovodného vozidla, čímž se pro ně vše zjednodušuje. Chvíli s nimi povídáme, dáme dvě písně s ukulele a v devět uléháme. 


15km, převýšení 1.150m

neděle 21. června 2015

Korsika 9.den

K snídani pozorujeme rudý východ slunce. Vyrážíme v 6:30.


Klasicky pokračuje další etapa do údolí, my se však rozhodujem pro variantu, která vede po hřebeni. A děláme dobře - je nádherná.


Dost stoupání a oblézání hřebene, ale na to už jsme zvyklí. Je slunečno, několikrát se míjíme s "našimi" Bulhary. Dnes jdou jen čtyři, zbytek si dal výlet autem do města Corte.


Na refuge Petra Piana (1.840m) přicházíme v půl dvanácté, poobědváme z vlastních zásob a hodinu vegetíme. Rozhodnem se ujít ještě jednu etapu, prudce nastoupáme do 2.250m. Cestou se na nás tlačí mrak, vždy je jen několik metrů pod námi. Tušíme že zmoknem. Když ale projdem po hodině a půl sedlem, uvítá nás jasno. Pod námi se objeví ledovcové jezero, kterých potkáme ještě několik.


Jsme na severním svahu, je tu výrazně chladněji, fouká studený vítr, míjíme několik sněhových jazyku. Lehce klesáme. Přecházíme pole navrstvených kmenů, je to o zlámání hnátu.


Pak zas stoupáme na hřeben a to už nás zahalí mrak, spadne pár kapek (to trvá asi 5 minut) a my musíme na valnou část cesty schovat hůlky - potřebujem obě ruce volný. Už je to spíš lezení. Ano, dětské lezení, ale přesto. Potkáváme první řetěz.


Procházíme dalším sedlem (přes 2.200m) a následuje sestup do údolí.


Je zdlouhavý a monotónní, dostavuje se únava. Marka bolí holeň a koleno. Z monotónního sestupu a asi i kvůli únavě mi polevuje pozornost, uklouzne mi noha, jdu k zemi, ztrácím kontrolu a sunu se po hlavě dolů . Naštěstí se po půl metru zastavím a obejde se to bez zranění. 

Vystupujem z mraku, ukazuje se slunce. Protéká tu říčka, která se místy zařezává do svahu tak, že to vytváří malý kaňon. Pak přechází ve vodopády. A zase jsou tu krávy, tentokrát i s telaty. 


Z ničeho nic přichází mokřiná planinka s tůňkami a pak zase padák.


Do refuga Manganu (1.600m) přicházíme po sedmý. Tohle je opět hezký a dobře vedený. Vaříme špagety, povídáme si u toho s mladou pětičlenou partou z Čech, kteří jsou tu jen na čtyři dny a dnes ráno vyrazili. Jdou od severu k jihu. Jsou to vůbec první Češi na GR20, co potkáváme.

Máme takovej hlad, že si uvaříme druhou várku špaget a na oslavu sedmého dne špacíru kupujem láhev vína. Vytáhnu ukulele, mladý Češi z Jablonce a Poděbrad se občas polohlasem přidaj, Francouzi z nedalekého stanu to pojali jako koncert a koukaj na nás. Když se okolí hrne do spacáků, už si jen povídáme, pozorujem blednoucí skály, kolem nás se občas prožene malý mráček. Spát jdem před desátou. 

15km, převýšení 2.280m

sobota 20. června 2015

Korsika 8.den

Snídáme chléb a korsický salám. Ve třičtvrtě na sedm vyrážíme na "Angličanovi kaskády".


Po hodině se před námi otevře scenérie jak z "Pokladu na Stříbrném jezeře".


Divoká říčka L'Agnone zařízlá do kamene tvoří místy tůňky ve kterých se občas nějaký otužilec vykoupe (zdravím Petra K.!), pak zas prudce běží dál, padá vodopády ve skalnatém údolí.


A nás čeká zatím nejdelší výstup - 1.100 metrů oproti kempu, prudkým svahem po kameni. Škrábeme se vzhůru, slunce nám pálí do zátylků.


Když jsme pak v poledne na vrcholu (2.020), přižene se mrak. Sestupujem po druhé straně hřebene, začíná pršet.


Za chvíli se přidá i hřmění. Epicentrum bouřky je naštěstí docela daleko, ale příjemný to není, víme že jsme téměř na nejvyšším místě v okolí. Stráň je najednou plná potůčků, kalhoty a boty máme za chvíli promočený, kolem nás mrak. Trvá to asi 3/4 hodiny, pak déšť na chvíli přestane. V půl druhé docházíme do refuga de l'Onda (1.430m). Další etapa je na čtyři a čtvrt hodiny, ale rozhodujeme se nepokračovat a zůstat. Postavíme tarp, vaříme čaj, ohříváme fazole, znovu se rozprší. V touze po suchu se oblékáme do spacího a zalézáme do spacáků, stejně tu není co dělat, leda ještě pochlastávat na chatě a to se nám nechce. Spánek a četba. Leje a leje. A najednou jako když někdo zavře vodovodní kohout. Všichni se vyhrabou ze stanu s rohlíkem na tváři a snaží se zachytit co nejvíc tepla ze slunce než zajde za horu. Někteří vylezou na skalku, aby ho měli o minutu déle. 


Co je na tomhle refugu zajímavý je velký stádo koz které tu chovaj. Jsme svědky večerního dojení. Tak si hned kupujem k jejich sýr k snídani. 

Spát jdem v devět. 

11km, převýšení 1.760m