sobota 30. dubna 2016

PCT 10.den

Většina lidí si dnes v Idyllwildu bere odpočinkový "zero day". Kaya chce dokonce navštívit doktora, má pocit, že má něco s kyčlí. Navíc má podle předpovědi dva dny pršet, s pravděpodobností lokálních bouřek. 

Já vstávám v půl šesté, Top Notch taky, ale je na něm vidět, že neví jak mi říct, že chce taky zůstat. Tak začnu já, ať neblázní a v klidu zůstane. Jednak ho už taky zlobily nohy a pak to asi včera v baru nezůstalo u jednoho drinku. Byl to fajn parťák, nakonec má vyšší tempo, tak se třeba ještě potkáme. Zůstává tu s celou partičkou, takže je v dobré společnosti. Mne by zůstat ve městě štvalo. Fyzicky jsem zatím ok, nohy v pohodě, mám jen pár odřenin a otlačenin, které nestojí za řeč, takže nemám důvod zůstávat. 

Malé americké město (teda spíš turistický resort) ponořené do mlhy vypadá v půl sedmé v sobotu ráno hodně přízračně. Ale místní pekárna je otevřená, dám  si čerstvý donut a kafe. Jsem jediný host, tak si se mnou paní pekárníková povídá. Když vytáhnu peněženku že zaplatím, jen mávne rukou. Trvám na zaplacení a málem dostanu vyhubováno. Jinej kraj... 

Cestou na trail head mne zastaví běžec, jestli vím kam jdu. Když mu to řeknu, poradí mi, abych to vzal raději oklikou, že přímá cesta je zledovatělá a je dost o ústa. Trochu se tomu divím, ale poslechnu ho. Je dojemný jak poznav ve mne evropana převádí při vysvětlování cesty míle na kilometry. Nakonec se z něho vyklube domestikovaný Angličan. 

Je pořád hustá mlha a tak se mi podaří minout nenápadnou odbočku na Ernie Maxwell Trail. Naštěstí na to po půl míli přicházím a pak už ji bezpečně najdu. Na ní zhruba po hodině chůze navazuje Devils Slade Trail. Tlak začne lehce stoupat a tlačí mraky přede mnou na hřeben. 


V půl jedenácté se konečně na Seddle Junction napojuji na PCT (míle 179.4). Tou dobou se dostanu do mraku a až na pět minut se už z něj dnes nedostanu. 


Přestože je sobota, nepotkávám moc jednodenních, či víkendových výletníků. Asi je odradila předpověď. Míjím jen pár běžců a partu skautíků. Pořád stoupám, vyrazil jsem z 1.600m a dostanu se až na 2.760m. Teplota padá na 3°C, začnou se objevovat sněhové jazyky. Nejsou nijak hluboké, 30cm nejvíc, vždy jen pár metrů (maximálně 100). Ale kloužou pěkně, obzvlášť ve stráni. 


Pokud jsem do teď pochyboval, jest-li budu na Sieře potřebovat nesmeky (micro spikes), tak tohle mne vyléčilo. Nemít hůlky, párkrát bych si asi nabil čenich. Ráz krajiny nejvíc připomíná šumavský Boubín. Často je nutné obcházet, nebo přelézat padlé stromy přes cestu. 


Hodně stoupání, hodně klesání. Ale naštěstí z avizovaného deště, natož bouřek nic není. Jen párkrát zasněží. A to jsme se tři dny zpátky pekli na slunci. V půl druhé si vařím oběd (kuřecí rizoto a kafe). U potoka North Fork San Jacinto River (navzdory názvu skutečně jen potok) na míli 186.2 doplňuji zásoby vody na 4 litry: dalších 20 mil žádná voda není. 


Před pátou se mi stalo to co už jsem poznal na Korsice - překročil jsem hřeben a najednou jsem se z mraku ocitl v jasném slunečném dni. Trvalo to ale jen 5 minut. 

Volám si s Ivanou a Petrou, holkama z Čech, které se v L.A. chystaji na PCT. Vyrážejí příští týden. Jsou nervózní stejně jako jsem byl já před 14ti dny. Vlastně jsem měl hrozný štěstí, že jsem začínal u Scouta a Froda, kde jsem se potkal se spoustou "veteránů", kteří nás dokázali patřičně uklidnit. Včera jsem si také psal s Rosťou z tříčlenné české partičky, která vyrážela dnes. 

Já to balím na míli 189.3. Znovu sněží, vařím si hovězí ragů a přitom kolem prochází holka s koňma. První koně na trailu! A přitom PCT byla původně od 30.let budována právě jako stezka pro koně. Vůbec nechápu, jak mohli ten dnešní úsek zvládnout. Pět minut po nich prošli kolem mne dva bráchové z Texasu a ti vyprávěli, jak viděli tu holku na sněhu uklouznout, sjet kus po stráni, ale koně šli uplně v klidu, jako by nic. 

Je docela zima, rychle zalézám, večerní rituály (hygiena, ošetřit, namazat a promasírovat nohy, dopsat deník) a v půl deváté usínám. 

30km (celkem 333km)

PCT 9.den

Přispíme si, vstáváme za světla, v šest šlapeme. Obloha úplně vymetená.  Pořád stoupáme, abychom po hodině došli k samotné uzavírce. Místňák který se znenadání zjeví z vedlejší cesty nás varuje, ať to ani nezkoušíme přes uzavírku projít. Že to nestojí za to - sesutá půda, nestabilní terén... Upřímně, ani nás to nenspadlo. A tak to co jsme za půl dne nastoupali během dvou hodin zase ztrácíme. Po 5.9 mílích se dostáváme k silnici. A pak začne asfaltová nuda. 


Skoro začínáme závidět těm, co tenhle obchvat přeskočili a stopovali. Když nám ale samo od sebe zastavilo auto, uctivě děkujem, že si to odšlapem. Chlápek se nám představí jako Heinz a ukáže se, že je to otec Nitro z PCTA, kterou jsem potkal u Scouta a Froda. Ukazuje nám na mapě kudy nejlépe projít, informuje nás o ostatních uzavírkách a vrazí nám do ruky po plechovce limonády a čokošku. Po 6.8 mílích odbočujeme ze silnice na vesnickou prašnou cestu. To už je veselejší. Jak se začneme blížit k Idyllwildu, objevují se víkendové chatky, jako v českých chatových koloniích. Některé mají podezřele ruský charakter, což posléze potvrdí nápisy v azbuce. 
Ve městě jsme ve tři.


Top Notch se kvůli nohám necejtí na pokračování, tak vyhledáme místní campground a stavíme tarpy. Jdem si přemáchnout prádlo, některé kousky už to potřebovali několik dní.


 Mezi tím dorážejí Francouzi (Pierre a Cookie Monster) s Kayou. Vzali to z Paradise cafe stopem. Jdem po nákupech, Top Notch pořizuje chybějící oblečení a zásoby jídla na další etapu (5-6 dní), já plyn do vařiče a čerstvý potraviny (ovoce, sýr, tortily). Pak sprcha a posedávání se známými, co jsme v minulých dnech potkali. Směsice je to pestrá, překvapivě převažuje mezinárodní zastoupení: krom zmíněné Francie a Německa je to Holandsko, Švýcarsko, Austrálie a Kanada. Zvláštní, že jsem tu nepotkal ještě nikoho dalšího z "post sovětského bloku". Zítra ale vyráží z Campa tříčlenná česká parta, tak jim fandím, třeba mne doženou. 

My tu postupně provedeme ve sprchách rituální očistu a jdem se ve velký partě najíst do města. Jíme v baru jak vystřiženého z Lynchova filmu, probíhá tu karaoke (ani jsme si neuvědomili, že je pátek!), většinou na vlně country. Chodí zpívat prapodivné postavy, jednu vedle druhé bych okamžitě obsadil do biáku. Všechny nás překvapí Cooking Monster, který úplně čistě a s nadhledem vyšvihne jednu swingovku. 



A po něm nějaké dvě holky začnou chroptit na death metalový podklad. U místního publika mají stejný úspěch. Tady je fakt možný vše. 

Parta ještě pokračuje do dalšího baru. Já nikdy nebyl večírkový typ, stejně nemůžu pít a pak jsem taky asi unavenější než ostatní. Přece jen jsem dvakrát starší, než někteří ze zůčastněných. Na campground jdem spolu s Pierrem, který to cítí podobně s ve 23:00 usínám. 

37km (celkem 303km)

čtvrtek 28. dubna 2016

PCT 8.den

Nepršelo, jen větru zas bylo víc než dost. O pátý na cestě, mraky stále nad náma. Teplota se motá kolem 7°C, s větrem je to pocitově na nule. Nepřestává nás udivovat, jaké jsou tu teplotní rozdíly: buď zima, nebo vedro. Nic mezi.

Snídáme na staré cisterně, které sbírá dešťovou vodu. Divíme se, k čemu tady na pouštní hřebenovce mohla být. V devět konečně začíná pršet. 


Ne moc, pokračujem v nezměněném tempu. Najednou zjišťuji, že mám na jedný ruce zkřivený prsteníček. 


Nijak to nebolí, nijak jsem se do něj neudeřil, ale narovnat ho nedokážu. Zrovna jsme se dostali na gsm signál, tak vznáším dotaz k svému pražskému medicínskému supportu: křeč šlašky, může se jednat o dočasné zkrácení - jemné masáže a teplo pomůžou. Ok, pro dnešek jdou hůlky do batohu a pravá ruka do kapsy. Možná i málo hydratuji, musím víc pít. 


Cestou potkáme dvě plné vodní kešky. Nemuseli jsme od včerejška táhnout vodu na dva dny, ale jeden nikdy neví. 


Sbíháme z hřebene a po 27km (míle 151.8) se před dvanáctou dostáváme na Highway 74. Opouštíme trail a vydáváme se podél silnice navštívit další legendární místo na PCT, míli vzdálené Paradise cafe. Tahle hikers friendly hospoda dokonce přijímá a uschovává resupply boxy. K obědu si necháme přinést české pivo Rebel. Tak doma jsem se s ním nikdy nesetkal, ale mezi místní nabídkou září jako diamant.



Místo je to opravdu kuriozní, což podtrhuje svou produkcí v rohu sedící muzikant, který má před sebou klavesy s přednahranými doprovody a na klíně akustickou kytaru na kterou hraje. Občas si dá sólo i na klávesy a melancholicky zpívá jako Johny Cash zkřížený s Ericem Claptonem. Bizár. 

Po 90ti minutách se zvedáme a vracíme na trail. Před námi je uzavřený úsek. Dá se ještě absolovovat 17km po trailu, ale pak se musí sejít zpět na Highway 74 a dojít podél ní až k městečku Idyllwild. 



Většina lidí proto rovnou stopuje do města. My si řekli, že nebudem pokud možno přeskakovat, že si tu obchůzku odšlapem. Jsou před námi i další uzavřené úseky, kde to jinak nepůjde, ale pokud bude sebemenší pěší možnost, tak ji využijeme. Pršet přestalo, dokonce na chvíli vysvitlo slunce. Stoupáme z 1.500m na 2.000m. Kolem vidíme stopy ohně, ohořelé stromy, saze na kamenech. Trail je uzavřený právě kvůli následkům požáru. 


Počasí se opět začne horšit, tlak prudce klesá. Na míli 159.7 si nacházíme místo k zakempení. Jsme sice v mraku, ale dobře chránení před větrem. Teplota je kolem 3°C (včera prý u Big Bear sněžilo), tak rychle stavíme tarpy (Top Notch má tarptent, já poncho) a v sedm už jsme zase ve spacácích. Top Notch pokašlává, moc se mi to nelíbí. Myslím, že trochu podcenil oblečení. Zítra mu v Idyllwild vyberem nějakou mikinu a teplý ponožky. 

43km (celkem 266km)

PCT 7.den

Noc klidná, teplá. Vyrážíme v 5:00, ale 20 minut ještě nabíráme vodu z potoka filtrujem, každý berem sedm litrů - je možný, že dva dny nenarazíme na žádný zdroj. Ve Warner Springs nás varovali, že nádrže po cestě už budou prázdné.

Třičtvrtě hodiny se motáme kolem potoka u kterého jsme spali a pak začne dlouhé stoupání z 910m na 1.540m. Protože mám sedm litrů vody a já k tomu doplněné zásoby jídla, táhnu tak o šest kilo víc než včera a je to safra znát. Musíme se častěji vydýchávat a snídani (7:30) překvapivě protahujem co to dá. Ale pak si pustím do uší Freak Power a to mne trochu popožene. Uprostřed kopce nacházíme krumpáč, přemýšlíme, jesli ho někdo nebral jako cepín... 



Do karet nám hraje mrak stínící slunce, takže teplota se drží kolem příjemných 25°C. Když se ale konečně dostanem nahoru mraky se rozeženou a vedro udeří. 



Jdeme víceméně po vrststevnici, kolem hromadnvelkých kamenů. Čekáme kdy nás zpoza nich vybafnou Šošoni. Před polednem dorážíme na míli 127.3 kde je na místě zvaném Mike's place nejen voda v cisterně, ale i pár stanů a prapodivných bud. 



Mika jsme sice nepotkali, zato místu šéfovali dva maníci - Tom a Josh, zhulený jak papriky. 



Hned nám nabídli studený limošky a udělali burgra - za dobrovolný příspěvek. Dlužno dodat, že burger byl excelentní. Top Notch dostal vegetariánskou verzi.
Největší horko jsme přečkali v jednom velkém stanu, kde se postupně slezlo asi 12 hikerů. Místo klasických hiker boxů tu mají celou jednu místnost. Kromě standardních věcí, co se v hiker boxech nachází tu měli i solární panel, snežnice, audiokazety Startreku a z nějakého nepochopitelného důvodu i bicí soupravu. 



Vedle stála velká polní kuchyně včetně pece na pizzu. Nemohu popřít, že to místo mělo skutečně ducha. Zůstáváme do dvou. 

Odpoledne nám to šlape o poznání líp, když je to z kopce i popobíháme. 


Dnes to zabalíme o něco dříve na míli 134.8. Chcem si dopřát delší spánek a navíc se na obzoru se kupí tmavé mraky. Tlak je ale stabilní, snad se to nad námi jen přežene. 


Rychlá večeře a v sedm už jsme ve spacácích. 

38km (celkem 223km)

úterý 26. dubna 2016

PCT 6.den

Nakonec z toho deště moc nebylo. Párkrát přeháňka. Zato vítr s tarpy a stany několikrát dobře zacvičil. Večer jsme je naštěstí dobře ukotvili a kolíky zavalili kameny. V pět jsme připraveni vyrazit jen já a Top Notch. Ještě vidíme balícího se Pierra, jen si řeknem, že nás dožene, až se zabalí ostatní. Tak trochu tušíme, že to hned nebude. Později jsme zjistili, že vyrazili až v sedm. Ještě jsme udělali zápis do místního registru a už si šlapem tmou. Vítr nás ještě občas propleskne, ale stěží přesáhne 3Bf. Nebe bledne, v údolí před námi se válí mlha, kterou ale vítr brzy rozežene.


V závětří posnídáme (7:30) a pak postupně sestupujem z 1.340m o 350m níž. Míjíme bod prvních 100 mil - je vyznačen stovkou vyskladanou z kamenů. Vlasně ty kamenné stovky potkáváme tři, zhruba po 50 metrech, každý si může vybrat podle sebe které uvěří.


U potoku San Ysidro Creek (míle 105) posvačíme a chladíme si nohy. 
Pak se před námi otevře široká planina. 


Zase úplně jiná scenérie a stále nás nepřestává udivovat množství kvetoucích kaktusů. 



Včera nám v Julian řekli, že máme štěstí na dobré načasování, protože tady to kvete jen 3 neděle v roce. Na míli 106.2 nacházíme známý skalní útvar Eagle rock, který skutečně připomíná orla s rozepnutými křídly. Je u něm spousta day hikerů.



V půl jedné docházíme k Warner Springs (míle 109,5). Asi působíme dojmem, že chceme jít dál, tak na nás z přilehlé požární stanice zavolají tlampačem, že tady je dobré se zastavit na jídlo. Nejprve navštívíme místní komunitní centrum, které v sezóně slouží hlavně PCT hikerům a u kterého je i kemp. Místní trail angels tu vedou malý obchůdek, poskytují sprchy, vodní masáž chodidel, připojení k internetu, večer grilujou burgry a vůbec nabízejí zázemí. Pak se vydáme na 1 míli vzdálenou poštu pro můj první resupply box. Z pošty se přesunem do jediné místní restaurace - Golf grill. U vchodu je nápis, že PCT hikery obsluhují pouze na terase. Začátkem sezóny se jim totiž uvnitř jeden náš kolega zul o po více než 100 mílích se chodecká noha dá kvalifikovat jako chemická zbraň. Terasa byla plná, potkali jsme tu One Sticka z New Orleans od Froda a Skauta, který vycházel 21.dubna spolu s námi. Místo trekových hůlek má jen jednu dlouhou hůl (od ZPacks) a velmi rychlé tempo. V grillu byli milí, dobře vařili - nejvíc jsem si užil čerstvý zeleninový salát. Ale kuchyň zavřeli už ve dvě, takže jsme se z pozdě přišivší holkou Rocket o náš oběd rozdělili.

Zbytek naší partičky stále nepřichází a z smsky vyplyne, že to do 16:00 kdy zavírá pošta nestihnou. Jdeme Kaye vyzvednout jeji resupply box. Pak je najdem v komunitním centru v dost žalostném stavu. Všichni mají puchýře a je jasné, že dnes už nikam nepůjdou. Možná ani zítra ne. Nedá se nic dělat, musíme se rozloučit - dál zas půjdem s Top Notchem sami. 

Ještě prozkoumáme mísní hiker box. Hiker box je bedna (bedny), kam hikeři odkládají věci, které už nepotřebují - většinou zjistí, že toho nesou zbytečně moc a zbavují se nadbytečné váhy. Někomu jinému se to naopak může hodit. Stejně je to i s jídlem. Většinou tam lidé odkládají jidlo, kterého se už přejedli a dál jim chodí v resupply boxech, nebo ho prostě mají jen zbytečně moc. Já pro sebe tentokrát objevím malý šátek, velký tak akorát, aby se mi vešel pod kšiltovku a chránil mi temeno před sluncem a pak pár porcí dehydrovaných večeří, jejichž druh nejsem schopen určit. V hikerském slangu se tomu říká "hikers box specials".



Vyrážíme v pět, chvíli si ještě užíváme planinu, pak lehce nastoupáme, abychom po hodině a půl našli hezký tábořiště pod stromy u potoka Agua Caliente Creek (míle 112.6) jen musíme dát bacha, roste tu Poisen Oak , který může při kontaktu s pokožkou způsobit vážné popáleniny. Rychle vaříme, mé dnešní hikers box specials je docela dobré chilli. Do spacáků zalezeme po osmé, já ještě hodinu a půl ošetřuji nohy a píšu. 

38km (celkem 185)


pondělí 25. dubna 2016

PCT 5.den

Počasí ráno opravdu vypadá hrozivě. Prší, mlha, silný vítr. Lidi co přijeli z trailu dnes ráno říkají, že dostali docela do čuni. Jednomu klukovi vítr zlámal stanové hůlky. A v Lake Morena skutečně sněžilo. Jsme rádi, že jsme byli pod střechou. Uvažujem, že si vážně uděláme zero day. Na druhou stranu, chladný počasí a snad i déšť bude pro dnešní úsek lepší než pražící slunce. V následujících 39km (24 mílích) není spolehlivý zdroj vody. Jen jedna water cache, a ta může být prázdná.
Užijem si motelovou snídani. V 8:30 už jsem na trní, nejraději bych vyrazil hned na stop, ale bandě ještě chvíli trvá balení vyzvednutí vypraného prádla, dokoupení zásob. Nechci trhat partu a tak se ještě chvíli povaluju. Výhodou je, že zatím přestane pršet a obloha se trhá. Protože máme skluz, odpouštíme si návštěvu pekárny, kde dostávají true hikeři po předložení Long distance permitu koláč zdarma. 

Stopujem asi 20 minut, než odjede Kaya, Cookie Monster a Pierre se stejným trail angelem, který vezl včera mne. Mne a Top Notche pak bere o 10 minut později ženská, jejíž muž jde PCT jako section hiker a ona na něj vždy někde počká. Mezi tím vozí hikery z trailu do města a zpět. V Scissors crossing jsme v 11:00 a hned začínáme pěkně zostra výstupem z 694m na 1.020m. 


Počasí je z počátku vážně příznivé (25°C), až na ten vítr. A ten stále sílí. Co chvíli se musíme zastavit, nabrat dech, přilepení na skálu. 


Vítr má nárazově určitě 7Bf, chodíme v předklonu, občas v podřepu, abychom co nejvíce snížili odpor. Špatně se nám dýchá, máme šátky přes obličej. Občas někomu něco ulítne - čepice, sluneční brýle a to je pak nenávratně ztraceno.


Kayu to jednou povalí, ale naštěstí zůstává na stezce (pod námi je stále hluboký sráz) a nezraněná. Hůř dopadne Cookie Monster - ten přistane přímo do trsu kaktusů.


Když se chceme domluvit, musíme na sebe křičet - na povídání to dnes není. Tak zkouším poslouchat hudbu a bluesový Jimmy Whiterspoon s Robbenem Fordem tomu všemu přidají náladu. V jednu si dáme 20 minutovou pauzu na sváčinu a ve tři na oběd - vždy schovaní v relativním závětří za většími kameny. Cookie Monster vytáhl k obědu třetinku piva, každý si srkne - nikdy nám nechutnálo líp.  


Po obědě se na chvíli dostanem za hřeben, takže vítr  padne tak na 4Bf, ale za půl hodiny jsme zase na zpátky a začne to na novo. Navíc na obzoru začnou hrozit mraky, vypadá to, že by mohlo přijít něco většího. Naštěstí v půl páté dorazíme na míli 91.2 kde je water cache, plná vody (ale vyšli bychom s tím co si neseme). 


Water cache jsou místa na trailu v úsecích, kde nejsou zdroje vody, kam trail angels z blízkých měst vozí láhve a kanystry s vodou. A zase jen z čistého entuziasmu. Je to příjemný, ale člověk se na to nesmí 100% spolehnout. Tahle water cache je trochu níže na závětrné straně kopce, takže tu fouká o poznání méně. Je tu dost míst na stany, hodně lidí už tu je zakempených, takže si taky najdem plácek pro sebe. 


Přestože jsme šli dnes jen 6 hodin čistého času a ušli 23km, jsme díky tomu větru utahaný jak koně. Ještě spolu povečeříme (curry tuňák s rýží!!) a chvíli si povídáme. Dojde na vyprávění nejtrapnějších historek které kdo zažil. To nevydrží dlouho - v sedm začne krápat a tak se odeberem do pelechů. Zítra vstanem brzy, čeká nás 18 mil (30km) do Warner Springs kde musíme být před pátou než zavře pošta - na Kayu a na mne tam čeká resupply box. 

23km (147km celkem)

PCT 4.den

Jen v půl šesté vystrčím hlavu ze spacáku slyším ze všech stran "Happy birthday!" Včera jsem to na sebe práskl a tak hned dostávám dárek: Cliff bar - müsli tyčinku. A každý ví, jak je jídlo na trailu ceněný.


V šest vyrážíme, po skupinách, ale za chvíli se celá banda zase sejde dohromady. Po dvou a půl mílích prudký sešup ze 1.430m o 275m níž do kaňonu a pak zas pozvolně vystoupat cca o 100m výš. 


Dál už jen postupně po vrstevnici sestupujeme. Zpočátku se člověku motá hlava z hloubky pod ním, ale postupem času to přestane vnímat. Na míli 68.4 naberem a přefiltrujem vodu z tanku - poslední dostupná na dnešní etapě. 


Slunce do nás zase pere, k polednímu marně hledáme kousek stínu - těch pár stinných míst už rozebrali šťastnější hikeři před námi. Ve 12:15 se nám přece poštěstí (míle 72.5), i když se nás nevejde všech 5 na jedno místo a tak se rozlezem pod víc keřů. No stín to úplně není. Spíš naznak stínu. Obědváme, užíváme siestu. Po 90 minutách stín zmizí, chci se hnout na druhou stranu keře, ale chřestýš mne upozorní, že to místo už je jeho. Berem to jako znamení, že máme pokračovat. 


Nebudu pořád opakovat, že slunce praží a že je to únavný. I tak bychom neměnili ani na okamžik. Stále zvolna klesáme, kolem trailu se objevují velké kameny až dojdem na dno údolí (720m n.m.). Tady to konečně vypadá jak na poušti.


Kaktusy, keře, písek. Docházíme na Scissors Crossing (míle 77) a berem stopa do Julien. Původně jsme tam vůbec jít nechtěli, ale protože mám narozky, rozhodli jsme se to oslavit pořádnou večeří. 


Parta se nacpe do jednoho auta, jen zvedli palec a jeli. Já jel o 10 minut později s trail angelem, který si vzal na 6 týdnů volno, jen aby se mohl starat o PCT hikery. Zase, tohle člověk z našich končin nepochopí.

Julian je malé turistické městečko, vlastně jen jedna ulice, dva obchody, pekárna, 4 hospody, pošta, hotel, motel a to je vše. Najmeme si jeden dvoulůžkový pokoj pro všech pět, takže nám to nezrujnuje rozpočty. Majiteli to nevadí. Je na to u hikerů zvyklý a neprodělá na tom.

První na co všichni myslíme je sprcha. Ze všech stéká hnědá břečka.  Pak zajdem do krámu koupit si něco čerstvýho ovoce a pivo, ke kterýmu okamžitě dostanem papírový pytlík, abychom mohli pít na ulici - málem bych zapomněl v jaké zemi to jsme.

A pak ta vytoužená večeře. Dáváme si pořádnýho americkýho double burgra. Cpem do sebe kalorie pod tlakem. 


Sedí s námi i Nicolas z Belgie, který má za sebou pár těžkých dní a není si jistý, zda chce pokračovat. Snažíme se ho přesvědčit, ať to nevzdává takhle brzy. Kaya s námi není, zasekla se nám jinde, šla si nejdřív vyprat do hospody, kterou vedou trail angels. Je sice zavřená, ale hikeři si můžou na dvorku zdarma přeprat v pračce oblečení. My to nechali až po večeři a byla to chyba, protože pračka je obsazená. Já si svoje věci přeperu v ruce v motelu, kluci to nechávají na ráno. Čeká nás dlouhý den, bez vody po cestě po následující dva dny. A navíc se sem žene bouře. Sněhová!! Když se té novině divím místní jen pokrčí rameny: El Nino. Spát jdem dnes hodně pozdě, v půl jedenácté. 

29km (celkem 124km)

sobota 23. dubna 2016

PCT 3.den

Přestože celou noc foukalo (2-3 Bf), bylo tepleji (7°C). Vyrážíme ve 4:55 a užíváme si nočního chladu. Po té co po pár metrech přecházíme potok zjišťujeme podle mokrých stop, že nejsme jediní kdo  startuje časně.


Jak se blížíme k Mount Laguna, mění se charakter krajiny, objevují se borovice s najednou jsme v příjemném hájku. Na míli 41.5 nacházíme vyhlídku, usedáme, snídáme. 


Za dalších 3 míle dojdeme k místu, kde pravděpodobně také býval les, ale evidentně vzal za své při požáru. 


Cesta má opět pouštní charakter. Krajina se otevírá do dálky a tak si co chvíli užíváme výhledy. 


Na Penny Pines Point (míle 48,7) odbočíme na camp ground u silnice, kde můžeme nabrat vodu. Potkáme Austrii a Winter (27), pár se kterým jsem se potkal u Scouta a Froda a kteří startovali dva dny přede mnou. Povídáme si, dělíme se o svačinu.

Dnes se jde výrazně lépe. Nejen že je chladněji, ale stále mírně pofukuje. Pochvalujeme si, že jsme zvládli "ten to ten" - deset mil do desáté hodiny (posleze i "twelve to twelve"). Také si říkáme, že jsme čekali víc chřestýšů. A jak to dořekneme, narazíme na dvojici day hikerů - kluka stojícího o kus dá zatímco jeho holka se bojí projít kolem chřestyše, který varovně chřestí metr od cesty. Nebudu lhát, taky nám to nebylo příjemný, ale nechtěli jsme být za sraby, nakonec to zvládla i ta holka a chřestýš se utišil. Dnes potkáváme vůbec  hodně day hikerů - je sobota. 

Zrovna když se kocháme další vyhlídkou, narazíme na Maxe a Piera, kteří startovali 20.4.. Dohadujem se, že večer zakempíme společně na míli 59.5. Má tam být větší parta od Scouta a Froda. Pak kluky na chvíli ztratíme, abychom se o hodinu později potkali na Pioneer Mail Picnic Area (míle 52.6). Je krátce po dvanácté, poobědváme spolu a držíme dvouhodinovou siestu.

Top Notch si volá s bráchou, ktery zrovna jde na východním pobřeží Appalachian Trail a říká, že se tam objevil už třetí po sobě jdoucí lesní požár v krátké době. Je podezření, že je někdo zakládá úmyslně...

 Když se zvedáme k odchodu, zažijem svůj první "trail magic". Dvě day hikerky (matka s dcerou) rozdávají thru hikerům koláčky (cookies). Max a Pier už odcházejí a koláčky odmítnou - čímž si Max vyslouží trail name "Cookie Monster". My nadšeně přijímáme - jsou skvělý. Ale najednou nás to strašně nakopne - taková dávka cukru v krvi, náš organismus se s tím nedokáže vyrovnat. Zamotá se nám hlava, začnem se třást a tak si ještě musíme na chvíli sednout. V tu chvíli si všimneme stromu, co má v kůře žaludy - v životě jsme nic takového neviděli. Skoro si říkáme, jestli se nám to nezdá. Co to vlastně bylo za koláčky? Radši si to fotíme. Může nám to nějaký botanik vysvětlit?


Chceme si nabrat vodu z nádrže o kousek dál, ale je tak zaneřáděná, že by to asi ani naše filtry nedaly. Naštěstí je u ní i malá water cache, takže si z ní berem po půl litru a jdeme dál. Je příjemných 25°C, pod náma je kaňon a my se nemůžeme vynadívat. Top Notch se ode mne naučil říkat místo "This is just awesome!" český ekvivalent "To je prostě skvělý!"  


Cesta se klikatí po vrstevnici podél hřebene, občas se vzdálíme tak na sto metrů a pak na sebe z ostrohu na ostroh nadšeně voláme "We are hiking PCT!" To z nás asi ještě nevyprchal ten cukr z koláčků... 


V půl páté dorazíme na Sunrise Trailhead (míle 59,5). Ze San Diegské party tu potkáme jen Pierra a Maxe (aka Cookie Monster) a Kayu. Německo-Švýcarská část pokračovala dále. Nabíráme a filtrujem vodu z velké cisterny a pak si kousek od ní najdem plácek k zakempení. 


Po večeři vytáhnu ukulele a při druhé písni se Top Notch rozeběhne s láhví vody pryč. Když se ohlednu vidím o 20 metrů dál hořící pruh trávy, který se snaží kluk s holkou z vedle stojícího stanu uhasit. Popadnu svoji láhev s vodou a společnými silami oheň hasíme. Ukázalo se, že ta holka (od teď má trail name Wild  Fire) špatně dotáhla vařič na plynovou kartuší a ta následně explodovala. Ve finále to ještě dopadlo dobře. Po chvíli si k nám příjdou uvařit večeři, protože přišli o všechen plyn. Došlo, že mám rezervní kartuši, tak jim ji dám. Přinesli druhé ukulele, dáváme několik kousků dohromady.


Historky, zábava, západ slunce. Rozhodnem se jít zítra společně k Scissors Crossing a v pondělí si dát zero day v Julian. Není kam spěchat. Yogi (Yogi's book) doporučuje nevstupovat o Sierry před prvním červnem (kvůli sněhu), takže máme dost času. Spát jdeme v půl deváté.

35 km (celkem 95)