neděle 17. dubna 2016

PCT příprava 1.den

Pacific Crest Trail. 4.260km (2.650 mil) dlouhá hřebenovka s převýšením 150km vedoucí přes pohoří západního pobřeží USA. Začíná na hranici s Mexikem, končí kousek za hranicí s Kanadou. Vede pouští, horami alpského charakteru, hlubokými lesy. Je tak co se prostředí týká nejrozmanitější ze všech amerických National Scenic Trails. Vyhýbá se městům, pro potřebné zásoby je nutné sejít z cesty a do nejbližší civilizace dojít, či dostopovat. Na některá místa je nutné si potřebné zásoby předem zaslat poštou. V současné době je to asi nejpopulárnější trek všech chodců dlouhých tratí (thru hikers). 



Poprvé jsem o ní četl před dvěma a půl rokem. Přečetl jsem o ní několik knih, strávil stovky hodin na internetu pročítáním dostupných informací a blogů. Po půl roce jsem začal snít o tom, že bych tenhle špacír rád absolovoval. A před rokem jsem se ten sen rozhodl uskutečnit. Díky popularizaci PCT které se jí dostalo po uvedení filmu Divočina (Wild, 2014) se zdesetinásobil počet lidí kteří se ji pokouší absolovovat. 3.000 lidí místo 300, letos snad i víc. To je velký nárůst, přestože celou trasu dojde pouhá desetina (40% odpadne během prvního měsíce). Díky tomu se počet permitů, které umožňují pohyb a přespávání v národních parcích omezil na 50 na den (tj. na den startu). Bylo nutné zažádat o vízum, protože cesta většinou trvá déle než tři měsíce. Nejrychleji trasu absolovovala v loňském roce GHOST, potřebovala na to 56 dní. To znamená cca 75km denně, beze dne odpočinku. To vážně nedám a ani to není smysl. Počítám, že pokud dojdu (a statististicky mám šanci 1:10) bude mi to trvat 110 - 150 dní. Nehodlám se hnát. Ano, chci jít svižně, ale jen tak, jak mne to bude bavit, jak mi síly a klimatické podmínky dovolí.





V 6:20 odlétám z Ruzyně do Londýna. Ještě stihnu jedno letištní kafe s částí rodiny co mne šla doprovodit a Praha mi na 4 měsíce mizí z očí. 


V Londýně mne čeká dlouhý přestup - 7 hodin. Tak hodinu trvá než se dostanu z jednoho terminálu na druhý. Pak na dlouho bezstarostně usnu - poslední dny jsem toho moc nenaspal. Pracoval jsem až do minulé neděle, takže na bezprostřední přípravu mi zbyl necelý týden. Ze spánku mne po několika hodinách probudí hlasitě telefonující Indka sedící naproti, pro kterou jako by její okolí neexistovalo. Naštěstí už je pomalu čas k nalodění.
Sedím vedle chlápka, který si chce hrozně povídat. Nejdřív myslím, že je zlitej, pak se ale ukáže, že do sebe háže jednu "veselou" piluli za druhou - otázkou je co je lepší. Větší část cesty prospím. V San Diegu přistáváme v sedm večer - doma jsou 4 ráno. Projít přes všechny kontroly trvalo 90 minut.

Před letištěm mne vyzvedává kluk jménem Greyhound (60), který pomáhá dvěma nejznámějším trail angelům (lidem kteří se dobrovolně starají o hikery) za San Diega: Frodo a Scoutovi (tradičně se na PCT a dalších stezkách po USA používají jen hikers names - přezdívky). Tenhle manželský pár už deset let hostí velkou část lidí, kteří vyrážejí na trail. Ubytujou je, nakrmí a v den startu je odvezou na hranici s Mexikem, kde trail začíná. A zarputile odmítají přijímat příspěvky na provoz či dary. Když jsem jim před několika měsíci psal, můžu-li u nich strávit tři dny přípravy doslova mi odepsali: “Víme, že Tě Tvoje máma dobře vychovala, ale mi nic nepotřebujeme a také nepříjmeme. Pokud chceš přispět nějaké peníze, věnuj je organizaci PCTA, která se o stezku stará.” Tak se i stalo.

Po příjezdu ke Frodovi a Scoutovi, dostanu najíst najdu si místo na spaní v jednom ze tří velkých stanů, dostanu instrukce jak to tady chodí a seznámím se s několika z 18 hikerů, kteří tu dnes spí. Většina z nich startuje zítra ráno. Scout chvíli hraje na kytaru, takže se zpívá. Ano, je to celé trochu retro hippie, ale je to vážně dojemný. V deset už se zaleze do spacáků - značná část osazenstva vstává před svítáním.

1 komentář: