úterý 31. května 2016

PCT 41.den

V noci si vedle nás ještě ustlal zrzavý Water Boy (30, Washington), kterého poslední dva dny pravidelně potkáváme. Noci jsou čím dál teplejší. Začínám netradičně sestupem do údolí (6:50). Tam jsem po dvou mílích a dál už mne dnes čeká jen rovina.


Snídám v půlce dnešní trasy (8:30). Příjde mi, že slunce už od chvíle kdy vyšlo připaluje víc, než obvykle. Za chvíli mne po mnoha dnech přivítá řeka - South Fork Kern River - a já vím, že poušť mám definitivně za sebou. Míjím značku 700.míle. 


Na míli 702.2 opouštím trail a po Sherman Pass Road docházím 0.7 míle do Kennedy Meadows. Není to město, ani vesnice. Nejblíž snad osada. Ale uprostřed stojí středobod místního hikerského života - General store. Malý obchod se smíšeným zbožím, jak říká průvodce with reasonable prices. Má pračku k použití, terasu, kde se odpoledne dělají burgery. Ale hlavně je to místo, kam si všichni posílají resupply boxy s výbavou na sníh. Za obchodem mají dvě sprchy a plácek, kde mohou hikeři stanovat, či přespat v postaveném tee-pee. A nebo mohou do oficiálního dvě a půl míle vzdáleného kempu.


Když docházím, přivítá mne z terasy potlesk. Takhle se tu tradičně vítá každý, kdo došel až sem. Znamená to, že patří mezi těch 60% šťastných, kteří zvládli první čtvrtinu trailu.

Kennedy Meadows je víc než co jiného symbol. Je to brána do High Sierry, asi nejhezčí a nejnáročnější části trailu. Jako by vše začínalo až tady, jako by předchozích 700 mil byla jen zkouška, příprava. I já mám za sebou svých 40 dní na poušti. A do teď to bylo prostě skvělý. Ano, říkám to často - Top Notch se mi snažil vnutit trail name Just Awesome. Ale ono to tu opravdu prostě skvělý je. 

Najdu si místo za krámem, postavím si tam tarp. Za opětovného potlesku doráží známí -  Roller Coaster, Honza, Kristýna, Stretch, Water Boy... Sedí se na terase, popíjí se, někdo si čte, někdo hraje šachy, nebo jenga.


Není tu telefonní signál, internet, ani zavedená elektřina (obchod má vlastní naftový generátor). A přesto je to místo neuvěřitelně živý. Za všech září nadšení, že sem dorazili a nabírají síly na následující etapu.



Balíků tu na hikery čeká taková spousta (někteří jich tu mají i sedm, jak si postupně doobjednávali věci v eshopech), že to chvíli trvá, než najdou ten váš. Mají jich plné dvě místnosti a kontejner za barákem. Na jednu pračku je tu dlouhý seznam uchazečů. Napsal jsem se na něj v poledne a obávám se, že se na mne dostane až zítra. Ale stále není kam spěchat, zítra budu mít "zero".


Můj balík najdou až po čtyřech hodinách. Konečně mám zase boty a ne "sandály".


Kupuju si svůj bear canister a snažím se do něj nacpat jídlo na 8 dní. Na poprvé se mi to nepovede. Musím přehodnotit, co vzít sebou a co nechat v hiker boxu. Některá jídla přebaluji z velkých tvrzených obalu, ve kterých je navíc vzduch; do zip locků (uzavíratelných igelitových sáčků). A to se mi tam ještě musí vejít krémy (zubní pasta, sun block) a odpadky (trash bag). 

Večer si pak povídám se Stretchem, který si leduje namožená kolena.


Pozítří začíná s pětidenním kurzem pohybu na ledu a zvládání krizových situací. Asi to není špatný nápad jak začít přechod Sierry v takovémto roce. Spát jdu v půl desáté. Vedle mého tarpu sedí velká skupina, která si stále má co říct, ale mé vnitřní hodiny jsou neúprosné a tak snadno usínám.

19km (celkem 1.189km)

pondělí 30. května 2016

PCT 40.den

Přestože jsme spali na nekrytém ostrohu a večer nám za humny hřmělo, prožili jsme klidnou noc. Už měsíc se mi každou noc zdá téměř identický sen. Jsem v něm doma, nebo v práci, prostě někde v Čechách. V určitý moment mi dojde, že jsem byl na PCT, ale z nějakého důvodu jsem cestu přerušil. A vím, že se musím stůj co stůj vrátit, abych navázal, kde jsem přestal a došel až do Kanady. Pokaždé se probudím. Zpocený, ale šťastný, že jsem tady. I dnes mne hvězdy nad hlavou ubezpečily, že je všechno v pořádku.

V 7:30 vyrážím opět napřed. A teď už to začíná být trochu rutinní: nastoupat na hřeben, jít po něm, v deset se nasnídat, sestoupit dolů... Jen zeleně kolem přibývá a stromy jsou vyšší. A otravných much a mušek je najednou habaděj. Ale neměnil bych ani na okamžik.

Chvíli po poledni docházím na mili 680.8 k potoku - Chimney Creek.


Tolik vody a takový proud jsem tu neviděl celé dny. Od jedné holky se dovídám skvělou novinu: na High Sieře prý dnes začíná tát. Pociťuji mírný optimismus. Obědvám. V jednu dorazí Kristýna s Honzou. Protáhnu si s nimi siestu skoro do tří, ale ať natahujem čas sebevíc, stejně dorazíme do Kennedy Meadows už zítra, tj. o den dřív, než jsme chtěli.


Už nemůžu dotěrnost much vydržet a tak zas vyrážím napřed. Z mapy není jasné, kde se bude dát utábořit a tak se domluvíme že se buď dojdeme na nějakém příhodném místě v rámci stoupání na následující kopec, nebo zítra v Kennedy Meadows.


Stoupám velmi volně kamenitým terénem a po 4 mílích skutečně nacházím příhodné místo, kam bychom se všichni vešli. Zkouším psát vzkaz do písku na stezce, ale moc ho vidět není. Po čtyřiceti minutách oba dorazí, ale po společné poradě usoudí, že když už zítra do Kennedy Meadows máme dorazit, tak si ho ještě přiblížíme. Jdou napřed, já bourám již postavený kemp. Za chvíli mizí porost, a po třech mílích jsem na vrchu. A přede mnou jsou na obzoru hory. Už ne kopce. Hory. 

Spouštím se dolů. Kolem spalené stromy, i tady řádil požar. Po obou stranách příkrý sráz, nikde vhodné místo ke spaní.



Až teprve na míli 691.7, kam docházím po osmé je ostroh, na něm Honza s Kristýnou a Američanka Kate (30). První čeho si u ní všimnu je, že už sebou nese bear canister - nádobu na uchovávání jídla, která nepropouští pachy a kterou není medvěd schopen otevřít, či rozbít. A hned se také dovím, že na kopci, ze kterého jsme právě slezli, medvěda viděla. Prý to byl pěkný macek. Rázem jí bear canister závidíme. My si své koupíme zítra v Kennedy Meadows - v následující etapě jsou totiž povinnou výbavou. Rychle vaříme večeři a pak veškeré jídlo, ale i pasty, krémy, prostě vše co by mohlo medvědovi vonět věšíme do tří metrové výšky na strom. Vlastně tu je doporučeno věšet jídlo do výšky už od Walker Pass. Dnes uléháme všichni pod širák. Nebe je jasné a taky už jsme líní stavět. Cikády řvou, ojedinělí komáři bzučí.



Sleduju nebe a říkám si, že někde na moři kouká každou noc na stejná souhvězdí i táta. Že nás ty hvězdy na tu dálku spojují. 

34km (celkem 1.170km)

neděle 29. května 2016

PCT 39.den

Noc úplně bez větru, nezvyklé teplo. Když jsem dofiltrovával vodu, trhnul se mi filtrovací vak (Sawyer). Vím že se jim to stává, a jsem rád, že se mi to přihodilo až teď, na konci jižní Kalifornie. Od Kennedy Meadows dál bude vody spousta a já mohu jako vak na špinavou vodu použít druhou láhev (vak) na vodu pitnou (Platypus), který jsem původně bral právě jen na první "suchou etapu". Naštěstí závit na samotný filtr má univerzálni rozměr, pasuje na něj jakákoli láhev. I tak můžu nést až 5 litrů. Dnes to máme k další vodě 18 mil. Vyrážím v 7:15, Honza a Kristýna chvíli po mě.

Již tradičně začínám nastoupáním na hřeben (330m). Pak jdu nějaký čas po jeho severozápadní straně, krytý před sluncem (s Tom Notchem jsme tomu říkali "Walking on the Dark side of the Force"). 


Potkám nedoslýchavého O'Ryana, známe se od Scouta a Froda a vyráželi jsme ve stejný den. Kus cesty přeskočil, jde podle svých zdravotních možností. Rád ho vidím, trochu jsem se obával, že to brzy vzdá.

V 10:00 se přehoupnu na druhou stranu, chvíli se kochám výhledem na skalce, dochází mne Honza s Kristýnou, pokračujeme spolu.


Potkáme několik kvetoucích Joshua trees - takhle v plném květu jsem je ještě neviděl.


U Owens Peak (míle 660) začneme klesat a o dvě míle dál trávíme siestu ve stínu dvou borovic. U oběda (zase tortila s něčím, nejčastěji s arašídovým máslem) začínáme s hrou "co bychom si teď dali k jídlu doma". To brzy. Chci nás vidět za dva měsíce.

Pokračujeme v sestupu a pak zas nahoru, dolu... Strmost sestupů a výstupů je menší než v minulých týdnech a jednotlivé úseky jsou delší. A nebo jsme si už tak zvykli, že nám to nepříjde? Jde se každopádně dobře, i když slunce do nás opět pere (36°C).


Na míli 668.7 jsme plánovali dobrat vodu ze Spanish Needle Creek, ale místo potoku nacházíme jen kaluže a kolem spousty komárů. Zkoušíme to o 0.7 míle dál, kde by měl být další přítok stejného potoka. Tam nás už vítá povalující se hiker trash (tak se trochu ironicky, trochu s pýchou označují sami thru hikeři). Po potoku zbyl jen vlhký flek, ale ostatní nás posílají "džunglí" proti "proudu". Zem vlhne stále víc, až asi po 200m objevíme pramínek, ze kterého se dají naplnit naše láhve.

Nechceme jít o moc dál - rádi bychom do Kennedy Meadows dorazili až 1.června. Zkoušíme plac na stráni hned za pramenem, ale je moc z kopce. O míli dál, tedy na míli 670.4 nacházíme hezké místo na ostrohu vyčnívajícího pod trailem. Nadšený z místa se dnes rozhoduju pro širák. Honza s Kristýnou staví stan.


Vaříme večeři, hraju a s obavou sleduju rostoucí mrak nad hřebenem. Když se z dálky ozve hřmění, už na nic nečekám, stavím tarp a kotvím ho obzvlášť pečlivě. Samozřejmě že se mrak přežene a zůstane po něm vymetená obloha. Tak alespoň usínám s "otevřeným hangárem".


Ani si nesundavám na usínání brýle, abych si co nejvíc užil hvězd. Rozpálená kamenitá zem příjemně hřeje do zad. Je to jako usínat na peci. V polospánku si ještě říkám, jak může být život jednoduchý, když největší tragédií dne bylo, že jsem si večer nemohl vzpomenout na všechny sloky Strašlivé písně o Golemovi.

31km (celkem 1.136km)

sobota 28. května 2016

PCT 38.den

Večer jsem vypnul tarp tak, že stěny fungují jako membrány a při každém závanu větru (1-2Bf) se rozezvučí jako bubínek, nebo jako struna. Po hodině to nevydržím, povolím pnutí a je klid.

Vyrážím v sedm a hned nastoupám půl kilometru na 2.130m.n.m. Tam posnídám. Připojí se ke mě Roller Coaster (25, Německo), robotický programátor. Povídáme si o evropských trailech, šel Camino před sedmy lety. Dál jdeme spolu. Cesta už buď klesá, nebo se drží vrstevnice. Chvíli jdeme po hřebeni s výhledem do pouště.


Pak zapadnem do lesnatého porostu, teplota kolem 25°C. Bylo by to ideální sobotní dopoledne, kdyby nám do toho neřvaly motorky a motocary prohánějící se poprašných cestach v okolí. Ale bike your own bike.


V půl dvanácté dáme siestu na malé skalce. Prochází Honza s Kristýnou, včera spali asi míli za mnou.

Na míli 641.5 se PCT napojuje na prašnou polňačku, kolem jen nízké křoví a člověk musí co chvíli uskakovat nějaké motorce, nebo čtyřkolce.


Jsou příjemnější cesty. Abych byl fér, někteří přibrzdili, pozdravili a jeden mi dokonce nabídl drink. Naštěstí se trail po 2.6 mílích opět oddělil.


Potřeboval jsem si něco vyřídit s domovem, tak jsem nechal Roller Coastera jít napřed.

Pomalu se zase dostávám do vyššího porostu a od míle 646.4 začíná dlouhé pozvolné klesání zhruba o 600m do Walker Passu (míle 651.3), kam dorazím v pět. A tam, na camp groundu mne čeká zatím největší trail magic. Dvě holky tu postavilyparty stan, pár křesílek a nabízí banány, pomeranče, jahody, chipsy, pivo, limonády. Moc hikerů tu není, tak deset - většina asi stále čeká v Tehachapi. Časem se k nám připojí i Kristýna s Honzou.



Sedíme, žvaníme a já pořád nemůžu odtrhnout oči od jedné z těch dvou holek. Jako bych jí odněkud dobře znal. Takový ten pocit, jako bych jií někde pravidelně vídal. A taky že jo. Půl roku jsem měl její fotku na nočním stolku  Na obálce knížky. Yogi!! Autorka Yogi's book, bible všech PCT hikerů. Průvodce, podle něhož většina z nás jde. Nikdo asi neví o PCT víc. Jednou za rok sama dělá trail magic a já se do toho dne i místa trefím.



Navíc obě holky znají Pinheada a Stone Dancer, kteří mne loni v Santiagu utvrdili v tom, že mám PCT jít, tak jim alespoň takhle zprostředkovaně můžu poslat poděkování. Po sedmé se holky zvednou, pomůžem jim sbalit všechny věci, loučíme se a jdem si najít místa ke spaní. 

Někteří odtud jezdí stopem do nedalekého Onyxu, nebo Lake Isabella pro dozásobení, ale já si toho nesu z Tehachapi dost, abych nemusel do dalšího města. Do Kennedy Meadows je to přibližně 50 mil a do Kanady po dnešku už méně jak 2.000 mil. 

Ještě přemáchnout to nejšpinavější u odtoku nedalekého pramene, připravit mapy na zítřek a jdeme spát.

33km (celkem 1.105km)

pátek 27. května 2016

PCT 37.den

Doplním vodu na plný stav a v sedm vyrážím na nejdelší suchou pouštní etapu. Les postupně ustupuje, krajina se začíná vlnit, na obzoru se objevují hory. V devět si vylezu na skalku s výhledem a snídám.


Pak se stromy ztrácí úplně. Na registru na míli 616 nechávám Honzovi a Kristýně vzkaz, kde budu spát. 


Teplota stoupá na 33°C. Zrovna když se rozhlížím kolem a říkám si, že se to tu konečně podobá poušti jak ji znám z Tebagy v jižním Tunisu, kde jsem strávil skoro čtvrt roku, málem znovu šlápnu na chřestýše.


Byl blíž než metr, slunil se na rozpálené stezce. Těžko říct, kdo se lekl víc. On se okamžítě stočil do obranné pozice, výhružně zvedl hlavu a chřestil ocasem, já spěšně vycouval a pak ho v uctivé vzdálenosti obešel. To má člověk z toho, že kouká po kraji. 


Připaluje jako první dny a stín nikde. Až na míli 620.5 objevím pár zakrslých borovic, pro mne je to hotová oáza. Ve stínu jedné z nich trávím siestu.

Pak už mi dělá společnost zase jen písek, slunce a Joshua trees.


Vlastně kecám. Jako před lety v Tunisu i tady mne překvapuje, jak je poušť plná života. Kromě zmíněného chřestýše se tu míhá spousta ještěrek různých velikostí, drobných hlodavců (identifikuju jen čipmanky), velcí zajíci (jackrabbit) a několikrát vyplaším ptactvo uhnízděné v nízkých keřích. Od slunce mi občas uleví mrak. Převýšení je dnes větší než včera, ale není to nic dramatického.


Kolem míle 626 objevuji stopy po důlní těžbě - vstupy do štol a zbytky rezivějící důlní techniky. Za celý den jsem nepotkal jediného člověka. 

Odpoledne mi příjdou dvě zprávy. První je od Top Notche. Do jeho starého zranění se dostala infekce, má horečku a doktor mu napsal antibiotika. Takže je minimálně na týden ze hry, to už mne asi nedožene. 

Druhá zpráva je od Petra K. a Olgy (alias Footprinta a Loly), kteří jdou CDT (reporty z jejich cesty je možné si přečíst na nalehko.cz). Píšou, že tam mají stejné trápení se sněhem jako my na PCT. Vypadá to, že nejvyšší kopce budou muset přeskočit, tj. půlku Colorada a pak se tam po dosažení Kanady na podzim vrátit. To by byla pro mne taky možnost - přejet na Lake Tahoa a pak si přeskočenou část dojít nakonec. Jak píšou: "Trochu riskovat se musí, ale za život to nestojí."

Chvíli po šesté docházím na Bird Spring Pass (míle 630.8). Tady se nachází velká vodní keška a pár rovných míst pro stany.



Kontroluju stav svojí vody - 3 litry jsem vypil, 4 ještě mám. Jsem rád, že jsem si to spočítal dobře a nejsem na kešce závislý. Najdu si svůj plácek, stavím tarp, vařím večeři.



Po mě dorazí už jenom ten pár, který vedle nás spal včera (Storyteller a holka nevím jak se jmenuje). Honza a Kristýna je dopoledne předešli a pak už se neviděli. Zřejmě na siestu sešli z cesty a večer to zapíchli někde dřív.



Koukám na západ slunce, k usínání mi zpívají cikády.

36km (celkem 1.072km)

čtvrtek 26. května 2016

PCT 36.den

Noc byla klidná, budím se do slunce. Vyrážím v sedm. Cesta jde nezvykle dlouho lesem, poprvé od startu slyším zpívat ptáky. Cedule upozorňují, že procházím skrz soukromé pozemky a že mohu narazit na pasoucí se zvířata.


V dálce opravdu občas zabučí kráva a stepuji mezi čerstvými kravinci. Pár metrů nade mnou se válí mraky, občas se za ně slunce schová, ale teplota se drží na 16°C. Výhledy do kraje dnes nenabízejí taková dramata jako v předchozích dnech. Je to jako když člověk přejde z Beskyd na Šumavu. Za jasného počasí už bych odtud viděl Mount Whitney, ale dnes je mizerná viditelnost.


Oficiálně už se tohle území řadí k Sieře Nevadě. Mezi Tehachapi a Kennedy Meadows se pouštní charakter mění v horský. Ubývá křoví a Joshua trees, stromy jsou vyšší, stín čím dál hojnějši

Snažím se jít pomalu, chci dnes ujít maximálně 16 mil. Úplně jsem minul míli 600. U Robin Bird Spring (míle 602.1) potkám kluka s holkou (Shire a Heather, 23, severní Kalifornie), kteří startovali stejný den jak já. Překvapí mne, že Heather má krosnu s vnějším rámem, to tu vidím teprv podruhé. Probíráme - jak jinak - sněhovou situaci High Sierry. Jdou na to opačně než já - mají cepíny, ale žádný nesmeky či mačky.  Nevím, příjde mi lepší průšvihu předejít, než se z něj pak vysekávat. Mimo jiné, minulý týden tahala helikoptéra ze Sierry skupinku hikerů, kteří zůstali uvězněni sněhem z obou stran...


Obědvám u pramene a na hodinku si dřímnu. V jednu doráží Kristýna s Honzou. Taky vegetí. 

Ve dvě vyrážím dál. Teplota pomalu vystoupá na příjemných 26°C a já si v borovicovén lese opět připadám jak na Kokořínsku. Umocňuje to písek pod nohama a skalky podél cesty. 


Jdu víceméně po vrstevnici, PCT křižuje několik místních trailů. Na míli 608.9 odbočím na nezpevněnou lesní silnici a po 1/4 míli dojdu na Landers Meadow Camp. Je to jen plácek s malým ohništěm, ale hlavně je tu poslední voda na dalších 42.4 mil. V tom úseku jsou sice hlášený vodní kešky, ale na ty se nesmím spoléhat. Má průměrná spotřeba je 1l/8 mil, ve vedru 1l/5 mil. Sedm litrů by mělo stačit. Doráží Honza s Kristýnou, staví stan, vaříme večeři. Oni vaří každý svou, aby se nehádali, na co má kdo chuť. Zkušenost i literatura radí mít jídlo i ve dvojici rozdělené a to včetně drobností jako jsou sušenky, aby se předešlo konfliktům, že jeden vyjí druhému jeho oblíbený kousky, nebo to, co si šetří na později. 




Krom nás tu stanuje ještě jeden pár, ale drží se stranou. Chvíli hraju, zpětně nechápu že jsem váhal ukulele vzít. Slunce zapadne, prudce se ochladí. V osm si přejeme dobrou noc.

26km (celkem 1.036m)

středa 25. května 2016

PCT 35.den

Vítr v noci výrazně zesílil (4Bf), bylo to stejné jako tři noci zpátky, kdy mi vítr sfoukl stan. Tentokrát jsem byl lépe připravený. Jednak jsem byl schovaný na závětrné straně křoviska, což trochu pomohlo. Jeden kotvící špagát jsem měl uvázaný přímo na něm a přibyl mi druhý na opačné straně. Stejně to byl celou noc pořádný rachot.



Ale hlavně vložení alumatky přímo do quiltu zafungovalo. Neprofukovalo do něj vůbec a tepelný komfort to zvedlo tak, že jsem se skoro potil.

V 6:15 vyrážím do mraku, teplota 7°C. Nastoupám zhruba do 1.880m a pak víceméně držím výšku. Po 3 mílích vidím stan Honzy a Kristýny. Chci jim hůlkou do písku načmárat vzkaz, ale spíš jsem je tím vylekal.  Zevnitř se ozvou hlasy, tak se jen pozdravíme a šlapu dál. V devět posnídám, ale je to rychlý - pořád je zima, větrno, mlha, sem tam nějaká kapka. Na míli 579.3 mne přivítá známý hluk větrných elektráren. Jsou však ztraceny v mlze - momentální viditelnost je 15-20m.  Později, když viditelnost na chvíli stoupne, zahlédnu alespoň část sloupů. 


Tou dobou se PCT napojí na místní horskou nezpevněnou silnici, podle stop je vidět, že ji maji v oblibě zejména motorkáři.


Kolem jedenácté na chvíli zasvitne slunce. Trvá to tak 5 minut. To už zas jdu po úzké pěšině podél prudkého srázu, jak je tady zvykem. V půl dvanácté docházím na míli 583.3 ke zdroji vody Goldem Oaks Spring. Nevypadá obzvlášť vábně, ale pokud člověk bere vodu z přitékajícího pramínku, je to ok.


Beru 3 litry, další zdroj je za 18 mil. Dávám si siestu, vařím oběd. Koukám do Yogi, co říká o těchto místech a zdůrazňuje, že tato oblast je very very hot and dry. Můj teploměr hlásí 11°C a od té mlhy jsem celý provlhlý. Po hodině přichází Honza s Kristýnou, taky si dávaj pauzu, ale já už jsem docela zmrzlý, tak se dohadujem na místě na spaní a já vyrážím. Když ve tři klesnu pod 1.500m konečně se dostávám pod mrak.


Teplo ale stále není. Cesta je nenáročná, převýšení jsou malá. Tradiční stopy po požáru. Před půl šestou přicházím na míli 592.9, kde je dost plochy na několik stanů. Dalo by se jít dál, ale už takhle jsem šel víc, než kolik jsem chtěl, abych před Kennedy Meadows nabral nějaký čas. Krom naší české trojice jsem za celý den potkal jen jednoho člověkal, zdá se, jakoby všichni ostatní zůstali v Tehachapi. Stavím tarp v závětří mezi stromy a keři. Dnes to vypadá, že budu mít od větru pokoj. Vařím večeři ("Hiker box special") a po 3/4 hodině přichází Kristýna s Honzou. Staví si stan o 30m dál. Chvíli sedí oni u mne, pak se stavím já k nim. Trochu jim závidím, že to riskli s vzali liháč.



Ještě není takové sucho, aby na něj byl vydán zákaz a od Sierry dál už to nikdo řešit nebude. Alespoň jsem si jednou v životě vyzkoušel jaký to je vařit na plynu. Dám tři kousky na ukulele, ale protože je pořád zima, brzy sešlost rozpustíme - v půl sedmé mizíme ve spacácích.

 35km (celkem 1.010km)

úterý 24. května 2016

PCT 34.den

Pozdě vstávám. Dlouho si u snídaně povídám s Buffem (62, Severní Kalifornie), který dělá vrchní sestru v nemocnici na chirurgii. Vypraví mi jeho zápalu pro zahradničení a včelaření. Už musel cestu několikrát přerušit kvůli zdravotním problémům a nohám, ale vždycky se na trail vrátí.

S Julii a Janem dáme kafe v pekárně, ze zvědavosti kouknem co dávaj v kině (spousta čekajicích hikerů tu zabíjí čas sledováním filmů), prolézáme second hand...


Všichni si objednávají na netu cepíny a nechávají si je poslat do Kennedy Meadows. Nevím je-li to davová hysterie, či rozumná věc. Už jsem si ho taky dal na Amazonu do košíku, nakonec ale pokušení koupit ho odolám. Stejně ho neumím používat a pravděpodobně bych si s ním spíš způsobil nějaké zranění. Myslím, že mi lépe poslouží hůlky zkrácené na třetinu (40cm). A nesmeky (micro spikes) už na mne v Kennedy Meadows čekají. 

Po obědě se vrátím do kempu a nevím co dělat. Zkouším si číst, ale nějak mi to nejde. Příjde mi blbý tady ležet a čekat. I když mi rozum velí opak, začínám se balit. Honza s Kristýnou už taky ve dvě  vyráží. Já ještě čekám na Cookie Monstera a Machine Mamma, abychom probrali, co je nového. Postupně přicházejí další známí a než se vypovídám, je po čtvrté. Po 1.8 míle docházím na výpadovku dálnice. Stopuju 30 minut, bere mne sympatickej elektrikář, který se vrací z práce domů, do Mojave. 

Na trailu jsem v 17:40. Nejdřív jdu kus podél dálnice a pak začnu stoupat na kopec.


Dnes nepůjdu vzhledem k pozdní hodině nikam daleko, jde mi jen o to odpíchnout se od města, dálnice a ráno se probudit na trailu. Cestou potkám stan lidí, kteří to mají stejně. Chvíli si povídám s místními běžci. Jeden z nich (Scott) mi hned hlásí, že má kamarádku v Olomouci. Znovu mne zahambuje, že zatímco všichni místní vědí, kde leží Čechy, já se na polohu některých států USA musím ptát...

Po 4.6 mílích a 421 výškových metrech zastavuji na plácku na míli 571. Sice tu dost fouká - z druhé strany údolí za dálnicí mne zdraví známé větrné elektrárny, ale podle mapy to dál bude ještě horší - vyšší a exponovanější. Stavím tarp.


Po poslední noci na trailu trochu měním spací setup. Přidal jsem ještě jednu kotvící šňůru do nohou tarpu, ale hlavně zkouším vložit alumatku do quiltu - do teď jsem ji míval vespod, až pod pěnovou torso karimatkou. Teď mi tedy dělá "záda" quiltu, ten je obmotán kolem ní a je za ní svázán. Až pod to přichází torso karimatka. Slibuju si od toho, že by mi do quiltu mohlo méně foukat a alumatka bude efektivněji odrážet mé tělesné teplo. Ještě jsem si včera koupil na spaní novou balaclavu. Doma mám úplně skvělou, péřovou, ale tam je mi houby platná... Usínám v půl desáté.

10km (celkem 975km)

PCT 33.den

Jediná nevýhoda tohoto kempu jsou koleje, které vedou pár metrů od něj. Hluk projíždějících vlaků jako takových nevadí, ale páni strojvůdci poctivě a dlouze houkají. Taky jsem se ráno dočetl v Yogi's booku že: Trains go through town all night long blaring their horns REAL LOUD. Přesto se tu bez větru spalo skvěle. 

Ráno prověří aeroclub nepromokavost našich stanů a tarpů tím, že spustí kropení trávníků. 


Zůstávám ve městě, vybírám si svůj druhý "zero day". Dopoledne jsem věnoval nákupům. Krom jídla na 7 dní jsem pořídil teplé spodní prádlo. Ať to bude jakkoli, čeká mne výrazně víc sněhu, než jsem počítal a můj ZPack quilt je horší, než napovídaly recenze. Jan, který měl stejný, to vyřešil koupí nového od Katabatic Gearu. Dnes mu sem dorazil na poštu, závistivě jsem si ho prohlížel - je to skutečně jiná liga. Já se rozhodl dokončit to s tím co nám. Zvažoval jsem koupi lineru (vložky do spacáku), ale teplé spodní prádlo poslouží stejně a v případě potřeby se v něm dá i jít. 

Odpoledne šiju na batohu (ano, zase ZPack...) a peru prádlo. Povídám si u toho s Kristýnou a Honzou, kteří mají stejný program.


Logicky všichni intenzivně řeší Sierru. Včera tam zas přisněžilo. Tehachapi je poslední zastávka před Kennedy Meadows, 6-7 dní chůze. Máme zprávy, že velká část Američanů se odtamtud rozjela domů a vrátí se za měsíc, aby pokračovala. Část lidí v Kennedy Meadows vyčkává (asi stovka). Část čeká tady. Někteří se pokoušej projít. Někomu se daří, někdo se vrací. Občas se objeví zpráva, že některá místa jsou oficiálně uzavřená. Otázkou je, co je pravda a co latrína. Sedět na místě a nic nedělat mne ale ubíjí. Tak asi zítra, nebo pozítří vyrazím, za týden se může hodně změnit. Když to jen trochu půjde, zkusím projít. Hrát na hrdinu si ale nebudu. Že "odvážných jsou plný hřbitovy" mi vtloukali do hlavy už když mne učili námořníkovat.

Ostatně mám v hlavě živou vzpomínku na výšlap na Šumavu před třinácti týdny. Taky jsem tam nečekal mnoho sněhu (přesto jsem byl vybaven líp než jsem teď tady). Když jsem za Železnou Rudou potkal kluka se sněžnicema, v duchu jsem se usmíval. Měl jsem na odpoledne dohodnutý sraz na Modravě s Ondřejem N., který tam mířil z opačného směru. Vše šlo dobře, ale pak jsem odbočil na stezku na Poledník, která je, jak jsem zjistil dodatečně, přes zimu uzavřená. Bořil jsem do hlubokého sněhu tak, že jsem šel rychlostí sotva 1km za hodinu. Začalo foukat, chumelit a soumrak mne zastihl nahoře na kopci. K Poledníku jsem ani nedošel. Ondřej psal, že je potkalo to samý a že skončili na Bučině. Na otevřený pláni jsem našel dva osamělé stromy, ušlapal mezi nima sníh a pověsil si hamaku. V ní mi bylo dobře, což o to, se zimním underquiltem do -20°C mi bylo jak v inkubátoru. Vítr se mnou dost házel, ale kolem třetí to pomalu ustalo. Jenže ráno jsem se probudil a kolem byla tma. Sníh mne zasypal docela. Ne že by byl problém vyhrabat se, bylo to jen pár čísel, ale udusit bych se klidně mohl. Z moře a z hor mám respekt. 

Píše Top Notch, že už je lepší a dnes došel do Aqua Dulce. Kaya se neozvala. Cooking Monster a Machine Mamma dorazili do Tehachapi dnes, ale dopřávají si na jednu noc hotel.


Dám si ještě jednou cestu přes město do krámu sportovních potřeb, jestli třeba nemají bivy sack. Měli jen takový emergency, na jedno použití.

Cestou vidím mladého pouličního kazatele, který stál na rohu rušné křižovatky na periferii města, v jedné ruce velký kříž, v druhé Bibli. Vykřikoval na projíždějící auta (chodec široko daleko žádný) své kázání o blízkém konci světa. Hike your own hike.

V kempu na letišti se mezi tím hikeři snaží nějak zabavit - každý po svém.


Večeřím dnes ze svých zásob, v místní "německé" pekárně jsem koupil "evropský" chleba, který chutná úplně jak česká Šumava. Po všech těch tortilách a burgrech je to příjemná změna.


Honza s Kristýnou si dávají večerní partii šachu a já spokojeně usínám za troubení lokomotiv, které je "REAL LOUD".


Nacoural jsem po městem přes 10 mil, ale není to trail takže 0km (celkem 965km)