středa 29. června 2016

PCT 70.den

Nechce se mi vůbec vstávat. Potlučené kousky mého těla se přes noc rozležely a teď o sobě dávaj vědět. Přesto v 5:40 vyrážím. Myslel jsem, že v severní Kalifornii už sníh nebude, přesto ho tu potkávám relativně dost. Není hluboký jako na Sieře, ale stále schovává stezku, zpomaluje postup a jak jsem se včera přesvědčil, dá se na něm pěkně uklouznout.


Za dopoledne přeběhnu tři hřebeny. Na první jen vystoupám, na vyhlídce posnídám (míle 1666) a zase sejdu.


Na druhých dvou se kousek projdu po jejich vrcholu, stejně jako včera, s výhledem do všech stran. Jako bych byl orel, co se vznáší nad krajem.


V poledne si volám půl hodiny s Petrem K. (Footprint), který jde s Olí (Lola) CDT. Máme radost, že se slyšíme. Jdeme vlastně od Mexika do Kanady paralelně vedle sebe, jen o pár set kilometrů jinde. Vyměňujeme si dojmy, srovnáváme charakter trailů. Mám velkou radost, že jim to jde. CDT je proti PCT přece jen "vyšší dívčí". O Petrovi jsem neměl pochybnost že to zvládne, ten má nachozeno dost, ale pro Olí je to první trail v životě a hned takovýhle. Ale podle všeho to zvládá bravurně. Radost.


Po obědě pak už jdu prakticky pořád z kopce. Se snižující se výškou zmizí i sníh a já mám tendenci po trailu z kopce běžet. Taky za odpoledne klesnu o 1.180m. Jediné co mi dělá hlavu je, že zítra to zase budu muset vyšlapat.




Potkávám čím dál tím míň lidí. Jen pár hikerů, co přeskočili kvůli sněhu Sierru a teď si přeskočený úsek v opačném směru dochází. S těmi se většinou zastavím na kus řeči. Ale v mém směru potkám jen Sheie ze včera a jeden pár, který je jen na čtyřdenním výšlapu. Tak pravda že tenhle úsek není tak atraktivní jako High Sierra a Yosamity, takže ubylo krátkodobých výletníků. Víc mne překvapuje, že nepotkávám thru hikery. Buď jich od začátku tolik odpadlo, nebo jsem se dostal před "hlavní bublinu", která jde za mnou. Nebo obojí.

Kolem míle 1183 míjím velkou vodní nádrž Jackson Meadow's Dam.


To mi připomíná, že bojuji s pitnou vodou, resp. s jejím nedostatkem. Na Sieře jsem odvykl hlídat si zdroje vody - byla všude, nikdy jsem si ji nepotřeboval brát víc než 1 litr a nemusel jsem plánovat, kde doberu další. Musím se to znovu naučit podle mapy hlídat. Navíc od zítřka dál už opět funguje Water report. A ode dnes už zase vodu filtruji.


Posledních pár mil nějaký ten potok, v jednom případě i řeku, překročím. Po dřevěných můstcích. Usmívám se tomu. Před pár dny jsem stejné toky brodil. Ale nestěžuji si. 


Rozhoduji se dojít do Sierra City už dnes večer. Těším se, že se najím v hospodě - podle Yogi vaří v Buckhorn Restaurant večeře. Na míli 1195.4 scházím z trailu a po 1.5 míli docházím po silnici v osm před hospodu...která je zavřená. Jako vše v tuto hodinu v tomto městě s hornickou minulostí. Městě... V Čechách bychom tomu říkali horská vesnice. 


Docházím za Metodistický kostelík, na jehož pozemku mohou PCT hikeři stanovat. Už tu 5 stanů stojí, přidám se k nim. Místo večeře v hospodě si dělám instantní bramborovou kaši. Ale pozitivní je, že mne u večeře nepožírají komáři. 


Zjišťuji, že na záchodech vedle kostela je pro návštěvníky i sprcha. Pravda jen studená, ale i tak si ji notně užívám. Zároveň díky zrcadlu teprve teď vidím, jak jsem se při včerejším pádu potloukl. Na těle mám několik modřin a na obličeji krvavý šrám. Proto na mne dnes lidi tak divně koukali... Ale znovu: dopadlo to bez zranění = dopadlo to dobře. 

Ještě si chvíli povídám za červeného svitu čelovek se Sweet Pie (19, USA), která vyrážela z Campa o 17 dní přede mnou, ale po 20ti minutách jdu na kutě. Zítra si můžu přispat. Krám neotevírá v devět, ale až v deset.

52km (celkem 2.042km)

úterý 28. června 2016

PCT 69.den

5:30 se ukazuje jako ideální doba na to ráno vyrazit. Většinou se vzbudím o 40 minut dřív a nejprve si přečtu, co jsem v polospánku naťukal do deníku. Než opravím největší blbosti je plné světlo a do půl šesté mám sbaleno.

Stromy jsou tu zas o kus větší, takže když padnou na cestu, je to i větší překážka. 


Pokračuji údolím podél Five Lakes Creek, abych po chvíli vystoupal pod sedačkovou lanovkou lyžařského areálu na hřeben, po kterém půjdu následujících 10 mil. 


V půl osmé mi příjde zpráva od Top Notche, že je v Mammoth Lake. Volám mu a poprvé od Wrighthwoodu se slyšíme. Prý si ty svoje antibiotika odležel v Casa de Luna. Sedm dní se o něj Terry Anderson starala jak vlastní máma. Teď už je zcela fit a pomalu ale jistě mne dohání. Mám z toho radost.


Jdu po hřebeni a nezvykle opravdu po jeho špičce. Jinak člověk chodí vždy pár metrů pod ním po jeho straně, takže přes něj nevidí. Výhled 360° dává člověku pocit, že kráčí po pupku světa.


V jednu chvíli musím přece jen trochu sestoupit na svah, kde se mezi stromy drží ještě docela dost sněhu. Jde se po něm tradičně blbě, zvlašť když je to místy dost příkrý. Doufám, že moje boty udrží trakci, ale... Neudrží. Najednou letím dolů, ztrácím přehled kde je nahoře a dole. Po pěti metrech dopadám žebry na stro, co stojí v cestě. Mám vyražený dech a minutu mi trvá, než se proberu z prvního šoku. Pak zkouším, jestli můžu vším hýbat. Jo. Žebra bolí, ale zlomeného nic. DG! Jen ruce mám poškrábaný a trochu jsem si hnul s kolenem. Následující hodinu jdu jak připitomělej, asi šok. Ale pak se vše vrací k normálu. Koleno přestává bolet a žebra holt asi nějaký ten den budu cítit.


Scházím do sedla Donner Pass, kterým prochází Highway 40. Chvíli váhám, jestli nezajít do čtvrt míle vzdáleného Donner Ski Ranch na oběd. Trochu bojuji s časem a tak za sedlem usedám do stínu skalky, oběd si v rychlosti vařím sám a pozoruji přitom z dálky okruhové plachetnice na jezeře Donner Lake (oni se s těmi jmény vážně moc nenamáhají). Po skalách nade mnou šplhají horolezci.

S tím časem je to tak: musím se zastavit na doplnění zásob na dalších 133 mil v Sierra City. Teď, chvíli po poledni je vzdálené 45 mil. Problém je v tom, jak mi včera někdo sdělil, že obchod je otevřen jen od 11:00. do 17:00. Pokud bych tam chtěl dorazit zítra, znamená to urazit od teď těch 45 mil do zítřka do čtyř. Protože jinak tam pozítří budu muset trčet než otevřou v jedenáct. Šlapu co můžu a v duchu pořád počítám: když dnes půjdu až do setmění... A když zítra vstanu o hodinu a půl dřív... A když nepotkám žádný větší sníh...

Před pátou se na to vykašlu. Asi bych to dal, ale přece tu nejsem, abych se honil. No tak se budu kus dne válet, no a co.

V pět se posadím na vrchol Castle Passu, posvačím. Povídám si s Sheiem z Bostonu (35), který jde už jen míli do chaty provozované Sierra Clubem jménem Petter Grubb Hut. To já ještě kousek pokračuji. Přidám se k holce Zinger z San Francisca (30) a za hovoru dojdem k potoku North Creek (míle 1164.4). U něj v půl sedmé zakempíme obklopeni roji komárů. Trochu ji závidím stan s moskytierou, do kterého zaleze a krom jedné cesty pro vodu už nevystrčí nos. To mě musí stačit síťka přes hlavu.

Vařím si večeři a čtu si v Yogi's booku. A tam se píše, že obchod v Sierra City se otevírá už v devět. No vida, tak to nebude tak hrozný zdržení. Uléhám, píšu deník a poslouchám žabí chorály. Komáři mi až do jedenácti nedají pokoj. 

46km (celkem 1.990km)

PCT 68.den

V 5:30 začínám úprkem před komářím komandem. Nemají takhle brzo po ránu spát? Do toho chroupu třešně, které jsem včera dostal na rozloučenou od Carrie. Nejprve musím vystoupat na Dicks Pass (míle 1105.7,  2858m.n.m.). Zradou je, že takhle brzy je i ta trocha zbylého sněhu tvrdá a kluzká. Ještě víc se to pozná při sestupu na severní straně, kde je ho logicky více. Bez nesmeků postupuji velice pomalu a neustále na hraně možného sklouznutí po svahu pod sebou. Když se dostanu do míst, kde jsou holé úseky, raději volím jinou cestu, než kudy vede trail, jen abych se vyhnul riziku že nekontrolovatelně zahučím do údolí.

Snídám až když se dostanu pod úroveň sněhu (9:00). Pak už je cesta mírná. Lehce stoupá i klesá, po většinu času jsem schovaný v lese. Výhodou je, že nemusím vytahovat sluneční brýle. Stromy jsou tu obrostlé mechem.



Tomuto úseku by se dalo říkat stejně, jako se popisuje Appalachian Trail: Cesta dlouhým zeleným tunelem. Jen občas vyleze člověk nad stromy a rozhlédne se po okolí, nebo zahlédne mezi stromy jezero.



Kolem stezky je borůvčí, za dva měsíce to bude hotová pastva. Teď ale opět vnímám, jak vše kvete. Vůně jsou intenzivní, jak kdyby někdo rozlil v místnosti voňavku.



Jde se mi lehce, po té co jsem se včera zbavil bear canisteru a spol. Gail mi dnes poslala potvrzení z pošty a údaj o váze hlásal 2,8kg! Bez té zátěže se mi zdá, jako bych létal. 

Rozhodl jsem se upravit svoji zásobovací strategii. Původně jsem si chtěl od South Lake Tahoa dál zasílat do míst, kde se nedá nic dokoupit balíky s jídlem z větších měst. Ale na Sieře jsem si vyzkoušel nést zásoby jídla na 8 dní a teď co jsem se zbavil 2,8kg váhy vím, že můžu chodit delší úseky bez nutnosti se v jejich průběhu dozásobovat. Až 500km. Tím mi odpadne nutnost zdržování ve městech a hlavně 
závislost na otevírací době pošt. Takže pokud si udržím stávající tempo, už bych si žádný další balík posílat nemusel.

Když obědvám, dojde mne Christopher (27, USA) s pohorkama v posledním tažení. Věnuji mu lepidlo, ale moc nadějně to nevypadá. Potkáme se znovu ve čtyři a to už to vzdává. Ví, že do nejbližšího města na trailu (Sierra City) to v těhle botách už prostě nedojde. Zastavuje se na Barker Pass trailheadu (míle 1124.8) s nadějí, že tam pojede nějaké auto. Moc nadějně to ale nevypadá, je to slepá silnice a stojí tu jen jeden vůz. Asi po míli potkávám manželský pár day hikerů, povídám si s nimi - kluk nadšeně vypráví, že jeho prarodiče byli čeští imigranti. Že prý měli typicky české příjmení: Szabó. Nemám srdce mu to rozmlouvat. Nicméně se ukáže, že to parkující auto na trailheadu je jejich. Ptám se, jestli by mohli hodit Christophera do civilizace a oni ochotně souhlasí. Což mi připomíná, že to včerejší lepení mých bot moc dobře nedopadlo a budu rád, když mi ještě 14 dní vydrží. Jakmile se dostanu na signál, volám Janě P. do San Francisca u které mám deponovaný svůj poslední pár bot spolu s balíčkem jídla, že nadešel čas vše odeslat do Castella.

Zároveň mi přichází zpráva od Rosti a jeho party, kteří jdou za mnou, že zrovna opouštějí Bishop a že jsou úplně bez sněhu. Oni táhnou nesmeky zbytečně a já bych je tady o pár set mil severněji užil asi i dnes. Co je ale dobrá zpráva: pravidelně potkávají Kayu. Takže je na světě a v pořádku pokračuje dál.


Nastoupávám si na hřeben v Granite Chief Wilderness. Na hřebeni mám krásný výhled do kraje - po mé pravici se rozkládá ohromné jezero Lake Tahoa.



Jdu po něm zhruba tři hodiny.



Míjím vrcholy sjezdovek lyžařského areálu a cedule, varujicí mne, že dál není lavinové nebezpečí kontrolováno. Ještě že to vím...



Sbíhám serpentínama do údolí, abych nemusel ráno opět začínat na zledovatělých sněhových jazycích. Za soumraku docházím k Five Lakes Creek (míle 1135.8), kde už stojí tři stany, tak se tu také usalaším. Dnes si poprvé od doby co jsem opustil jižní Kalifornii stelu pod širákem. Tady už je teplo, nehrozí sníh, nefouká vítr. Za zbytku světla si rychle udělám večeři a s tmou uléhám. 

52km (celkem 1.944km)

neděle 26. června 2016

PCT 67.den

Ze zvyku se vzbudím po páté, i když celý dům ještě spí. V půl sedmé mi Carrie (Marcova žena) vypráví o své práci. Jak v jejich městě obnovuje zničený potok, jak se jim podařilo vyhrát 10 let trvající spor s provozovatelem místní přehrady, který zadržoval veškerou vodu, jak se jim povedlo navrátit do potoku lososy. Z veliké části je to taky výsledek práce stovek dobrovolníků. Tohle mne tady taky fascinuje: samozřemost a ochota všech podílet se na dobrovolnické práci ve prospěch komunity. Už včera večer jsem se o téhle zemi a lidech v ní dověděl víc, než jsem do teď stačil načíst z knížek. A samozřejmě nejen to co je tu skvělý, ale i průšvizích, se kterými se tu musí vyrovnávat.

Karin pak jede do centra, tak mne tam hodí. Dokoupím jídlo, dám si velkou snídani a počkám do 9:30, kdy otevírá místní outdoorový obchod Lake of the Sky Outfitters. Obchod je sám o sobě maličký, ale za  pokladnou je pokojík vyhrazený pro PCT hikery. Je tam gauč, stolek s počítačem a tiskárnou, hiker box, nástěnka na které jsou užitečné kontakty (včetně seznamu místních trail angels), aktuální informace z trailu, knihovnička, kávovar...


Prostě takový malý azyl. A samozřejmá je i 10% sleva na zboží v krámě. Žel filtr na vodu SAWYER jenž sháním tu mají pouze ve variantě MINI, kterou již vlastním. Chtěl jsem ji vyměnit za variantu ve standardní velikosti s výrazně vyšším průtokem. Opouštím oblast, kde teklo nepřeberné množství čerstvé vody z tajícího sněhu, kterou nebylo nutné filtrovat. Teď s tím ale budu muset znovu začít. Zkouším ještě velký obchod se sportovním zbožím Big 5, ale nepořídím ani tam.

O půl jedenácté se chystám opustit centrum, když v tom mi píše Gail, že jede kolem, jestli nechci nabrat. Samozřejmě chci. Pak si ještě notnou chvíli povídám s celým osazenstvem domu (je to vlastně "chata" užívaná jen část roku). Znovu mne fascinuje zapálenost všech pro jejich obor. Ať už to je botanika, zoologie, či ochrana životního prostředí, nevěnovali se tomu pouze před katedrou v univerzitním prostředí, ale především v terénu. Rob mi ukazuje své fantastické fotky medvědů, pořízené na krátkou vzdálenost. A vůbec, vydržel bych je poslouchat hodiny. Nicméně musím jít dál, takže si běžím zabalit nakoupené jídlo a připravit balíček věcí, které už nebudu potřebovat. Po bezmála 400 mílích se mohu zbavit bear canisteru, nesmeků a teplého oblečení, které jsem měl na zasněženou Sierru. Balík odesílám Václavovi N. do Seattlu, u kterého si ho na konci cesty zase vyzvednu. Abych nemusel čekat do zítřka (do pondělka) až otevře pošta, nabídla se mi Gail, že balík odešle za mne. Ušetří mi tím den, který bych tu proflákal. Když je vše zabaleno, ještě společná fotka a už mne Gail veze zpět na trailhead.  V půlce cesty to otáčíme zpět pro zapomenutou mikinu. Před druhou se loučíme a já pokračuji v cestě.


Gail, Dale, Carrie, Marc, Rob, thank you for the time I could spent with you!! Hope to see you all soon!

Za necelou hodinu docházím k velkému jezeru (technicky vzato k přehradě) Echo Lake.



Prohání se po něm několik motorových lodí a zatím co ho obcházím, v protisměru potkávám řadu day a weekend hikerů, kteří se vzhledem k odpolední nedělní hodině vracejí domů. Sám jsem nasadil líné tempo. Přece jen je to den odpočinku.



I dál potkávám jezero za jezerem, jedno romatičtější než druhé: Tamarack Lake, Lake of the Woods, Lake Aloha (s ohromným množstvím ostrůvků), Heather Lake, Susie Lake, Gilmore Lake... U posledně jmenovaného se krátce po sedmé zastavím a rozhodnu se tu strávit noc. Už tu pár lidí je, včetně dětského oddílu. Tak si najdu odlehlejší kout, abych měl klid. Vařím si večeři, koukám na vodu a snažím se vzpomenout na příběh Chaty v jezerní kotlině. Ze zasnění mne vytrhují eskadry komářích kamikadze pištícůch své tenké Banzai!!! 

Zjišťuji, že už mám zase docela potrhaný boty. Na těch 625 kilometrech ve sněhu, vodě a na ostrém kamení dostaly dost zabrat. A to by mi měly vydržet ještě jednou tolik. Zkouším je lepit, zítra uvidím s jakým výsledkem.

V půl deváté zaléhám.

20km (celkem 1.892km)

sobota 25. června 2016

PCT 66.den

Když v 6:40 opouštím nocoviště, "soused" pořád ještě spí. Dál se proplétám mezi skalkami a jezery v mírně zvlněném terénu. Po hodině a půl začínám stoupat na hřeben mezi Upper Blue Lake a Lost Lakes. Když jsem dostatečně vysoko a mám rozhled do kraje, posnídám.

Pokračuji po hřebeni, za sebou ještě vidím zasněžené vysoké hory, ale vím, že s tímhle pohledem už se loučím. Takhle vysoko už se tu nedostanu.


Cesta je příjemná, tady je sněhu už pomálu. Když kolem míle 1075 začnu sestupovat, napojí se trail na místníí turistický okruh a začnu potkávat spousty day hikerů. Dám se do řeči s dvěmi z nich - s Gail a Marcem, oba jsou penzionovaní botanici. Po chvíli se mne Gail zeptá, jestli už mám v South Lake Tahoa domluvený spaní a pak mne pozve k sobě. Že už je u ní na návštěvě Mark se ženou a ještě jeden pár - člověk navíc se ještě vmáčkne. Chvíli váhám, jestli to není jen zdvořilostní pozvání, ale když na tom trvá, s radostí přijímám. Beru si adresu s tím, že se uvidíme večer.


Pokračuji dolů kolem Frog Lake do Carson Passu (míle 1076.6). Když jím procházím (vede tudy silnice a je tu trailheadzavolají na mne z Visitors centra dobrovolníci, kteří ho provozují, jest- li jsem PCT hiker. Nechají si mne zapsat do registru a pak mi nabídnou ovoce a colu, jako všem PCT hikerům. Jsme tam toho času čtyři. Prý tu takhle jsou 7 dní v týdnu, celou sezónu. Je půl jedné, rovnou si tu uvařím oběd. O kousek dál sedí dvě holky u stánku / osvěžovny pro účastníky nějakého cyklistického závodu a když procházím kolem, taky na mne hned volají, že pokud jdu PCT, ať si vezmu trochu ovoce. Začínám mít pocit, že je to nějaký místní sport, takhle nás rozmazlovat. 

Dál je krajina kolem trailu "učesaná", skoro jako by člověk procházel parkem. Je znát, že se tu o ní víc pečuje. Taky je je víc sněhu, cesta se pod ním zase schovává, ale tímhle úsekem mne protáhnou dva místní chlapíci, kteří tu chodí často. Jeden z nich mi dá pytlík třešní. Je to místní sport...

Cesta ubíhá rychle, do celého okolí vyřvávají cikády. Navzdory zbytkům sněhu vše jarně kvete a vůně jsou velmi intenzivní. Dnes mne tak moc baví samotný proces šlapání, že úplně zapomenu fotit.

Před šestou dorazím k Highway 50 (míle 1090.7). Chvíli zkouším stopovat směr South Lake Tahoa, po půl hodině bez úspěchu se chci přiblížit pěšky. Alespoň k místu, kde auta nepojedou tak rychle. Píšu Gail, že se blížím a ona mi obratem napíše, že mne Marc jede vyzvednout.

Když dorazíme k Gail, zůčastníme se se zbytkem společnosti potluck večeře, která probíhá v sousedství. Vyprávím tu o PCT a nadšeně sleduji, jak tu živě funguje sousedský život. Na osmou se my všichni Gailini hosti přesuneme k ní. Dám si prát prádlo, osprchuji se a pak si přisednu ke stolu, kde si dlouho povídáme. O našich zemích, o místní krajině (což je obzvlášť detailní, protože až na mne jsou všichni přítomní přírodovědci), o tom jak dlouho trvalo tu uzákonit ochranu přírody, konkrétně míst kterými jsem procházel, o chození a campování, protože se ukáže, že tomu se intenzivně věnuje / věnovala celá společnost. Prostě velmi podařený večer, který jsem si s ostatními užil. 

V jedenáct jdeme na kutě. Já si ještě třídím věci - co z už nepotřebných věcí budu odesílat do Seattlu, čeho se zbavím, co musím zítra ve městě zařídit. O půlnoci spím. 

47km (celkem 1.872km)

PCT 65.den

V 5:30 vyrážím. Jdu především lesem a i když nejsem moc vysoko (cca 2.800m.n.m.), pořád je tu dost sněhu.


Cesta je kopcovitá, ale převýšení jsou malá. Snídani si vařím v osm, až pak sníh mizí a do konce dne potkám jen tu a tam nějaký zasněžený flek. 


Kolem poledne přejdu sedlo nad Noble Lake (míle 1043.1) a při sestupu do údolí se kolem mne začínají objevovat skály a skalky vulkanického původu roztodivných tvarů. Les střídají otevřené pláně. Atraktivitu tohoto úseku potvrzuje velká přítomnost day hikerů. Na jedné takové skalce v jednu obědvám. 


Taky potkám pár thru hikerů v opačném směru. Nejsou to ale klasičtí sobo. Jen dočasní. Jsou to lidé, kteří kvůli sněhem způsobené neprůchodnosti Sierry tuto část přeskočili a teď si přeskočený úsek docházejí. Jedna holka mi vypráví, jak se o dva týdny přede mnou na Sierru vydala a musela se vrátit. Prostě to nešlo. Má mimo jiné na zádech mou vytouženou Gorillu od Gossamer Gearu, hrozně si jí chválí. V Mammoth Lake jsem se ji pokoušel objednat s tím, že si ji nechám poslat do South Lake Tahoa a že batoh od ZPacks odešlu spolu s bear canisterem do Seattlu. Plán mi překazila banalita. Všechny Gorilly v požadované velikosti jsou žel vyprodány. Tak to holt s tím svým batohem doválčím. Beztak mám dojem, že už jsem si na něm nejproblematičtější místa vyspravil.

Píše mi Top Notch. Je v Bishop, tudíž přesně 2 týdny za mnou. Kluci francouzští tak dva dny, Julii s Janem den, Kristýna s Honzou asi pár hodin a o Kaye nemám stále žádné zpravy. Ale musím říct, že momentálne mi šlapat o samotě vyhovuje. Moje tempo, moje myšlenky.


Těsně před Ebbets Pass (míle 1048.4) mne čeká velké překvapení. Po víc jak 400 mílích trail magic. Bedna plná ledu a v tom ledu se chladí plechovky piva. Jednu si vezmu a přisednu ke čtyřem thru hikerům, kteří už tu sedí. Jedním z nich je izraelský Sweet Cheek (26), zná oba Izraelce, které jsem potkal dřív. Je to stejný jako s námi Čechy. Jak jsou malá země, taky tu o sobě všichni vědí.


Vyprávíme si, jaké trail magicy jsme potkali a shodujeme se, že bezkonkurenčně nejlepší bylo vždy ovoce. Trail se po 350 mílích opět přiblížil civilizaci a tak možná znovu začneme narážet na činnost trail angelů.


Dnes se mi jde obzvlášť dobře. Mírný terén, ani jeden brod a počasí teplé, ale ne horké. A pitné vody stále dost. Všechno by bylo úžasný, kdyby v půl sedmé nazačali útočit komáři. Ale jak! Takové nálety jsem ještě nezažil. Co pět sekund se plácnu a vždy tak tři až pět zabiju.


V osm se na míli 1061.5 zastavím a stavím si tarp mezi skalkami vedle podobného tarpu, rovněž od Six Moon Design. Vedle leží na vlas stejný zelený batoh jako mám já. Majitel už ale spí. Rychle na sebe navléknu co nejvíc vrstev oblečení, aby se ke mě komáři nedostali, na hlavu si dám head net (moskytieru) a vařím si večeři.


V devět zalézám. Před desátou mne vyruší bujaré hlasy a zvuk pádel, či vesel. No jo, kousek odtud je přehrada a je pátek večer... To zas bude v alejích...

49km (celkem 1.825km)

čtvrtek 23. června 2016

PCT 64.den

Po delší době větrná noc - v nárazech 2-3Bf.  Pro jistotu jsem si tarp postavil mezi dva stromy a kotvící šňůry uvázal na ně. Jako bych věšel hamaku. Podvědomě je vážu i na hamakářský uzel. Ráno se mi do toho větru vůbec nechce vstávat.


V 5:30 začínám prudkým stoupaním na sněhu. Ten je uplně tvrdý a sklovitý, takže ještě jednou nazouvám nesmeky. Bez nich bych tu byl bez šance.


Na vrcholu hřebene sníh není, tedy ze 3/4 ne. Povrch je suťovitý.


Hřeben mi zase jednou nabízí fantastické výhledy. Na všechny strany epické. Je vidět daleko do kraje a řadí se k tomu nejhezčímu co jsem tu viděl.


Na druhou stranu jsem rád, že jsem sem nevylezl už včera večer. Vítr tu fičí opravdu silně (4-5Bf), nedokážu si představit, že bych tu v tom spal. 


Po hřebeni jdu asi tři hodiny, několikrát přecházím z jedné strany na druhou. Na chvíli se mi podaří chytit poprvé od Mammoth Lake telefonní signál, tak rychle updatuji blog, než ho zase ztratím. Přitom snídám, dnes se odfláknu pouze Pop tarts


Na míli 1014.7 začínám klesat do sedla Sonora Pass. Sníh už je měký, nesmeky nenazouvám. Možná jsem měl, protože mi najednou uklouzne noha a už se řítím po svahu dolu. Naštěstí jsem dopadl na zadek a tak kloužu celkem kontrolovaně. Snažím se zachovat chladnou hlavu, reaguji předpisově, jak mám vyčteno z knížek: zaklonit se co nejvíc, to aby brzdil batoh, roztáhnout nohy a brzdit jima. Teda pokud na nich nejsou mačky nebo nesmeky - v tom případě by to skončilo velkým kotrmelcem, nejspíš posledním. Do toho se snažím kormidlovat co to jde, abych se vyhnul vyčnívajícim kamenům. Teď děkuji osudu, že jsem v dětství strávil v zimě víc času jízdou na igelitu, než na sáňkách. Nedobrovolný skluz se mi podařilo zastavit až tak po 100m. Jsem mimo trail, ale i touto cestou se do sedla dostanu, takže se nevracím a pokračuji směrem dolu. Párkrát se ještě sklouznu, tentokrát už dobrovolně.

Sonora Passem (míle 1016.9, 2941m.n.m.) procházím v poledne. Vede tudy i silnice Highway 108, mohl bych po ní dostopovat do Bridgeportu nebo do North Kennedy Meadows. Ano, nespletl jsem se, ale jedná se o jiné Kennedy Meadows než na jižním okraji Sierry. Dost se to plete, i pošťákům, což může být při zasílání resupply boxů dost fatální. A tady už se také můžu oficiálně zbavit bear canisterů. Ne že by dál nebyli medvědi. Ti jsou po celé trase. Ale jen na Sieře si spojují lidi s jídlem a zaměrně ho proto u nich vyhledávají. Nepomáhá ani věšení jídla na stromy. I tam už se pro jídlo naučili lézt. Proto jsou tu bear canistery vyžadovány. Já s ním ale vydržím až do South Lake Tahoe. Tři dny ho ještě unesu a nechce se mi do dalšího města, když nemusím.

Stoupám na druhou stranu sedla. V půl jedné obědvám, díky odfláklé snídani mám dvojnásobný hlad. Když přelezu hřeben dostávám se do divokého údolí, kterým protéká řeka Carson River.


V něm konečně i dnes brodím a cestou v něm strávím většinu odpoledne. Je tu krásně, takhle nějak si představuji divočinu. Pak pomalu nastoupám na jeho levý hřeben a ten pak na míli 1027.5 překročím. Na míli 1031.2 pak dnešní cestu v 19:00 zakončím. Kempuju opět sám vedle jednoho ze stovek bezejmených potoků.

39km (celkem 1.776km)

středa 22. června 2016

PCT 63.den

V 5:45 začínám brodem přes potok u kterého jsem spal. Když říkám potok, mluvím o toku 4m širokém, kde je vody po pás. Alespoň že tady už je takhle po ránu 11°C nad nulou. Vybíhám na kopec a za chvíli už mne hřeje slunce. Jenom ty komáři, bestie krvežíznivý, kdyby neútočily od okamžiku kdy vystrčím hlavu z pelechu...


Přeběhnu kopec, na něm je spousta malých jezírek, sněhu naštěstí pomálu. Když slezu na druhé straně, projdu kolem velkého jezera Wilma Lake (míle 986.9). Kousek za ním posnídám. Měním mokré ponožky za suché. Ony vydrží suché maximálně půl hodiny, i tak to stojí za to. Přitom zkoumám, jestli už mi mezi prsty nenarostly blány...


Dál je cesta víceméně po rovině. Ona teda nepatrně stoupá, ale téměř neznatelně, až do míle 997.1 (Dorothy Lake Pass). Takhle mírný profil jsem tu od začátku nezažil, dobře se šlape. Kus jdu po skalkách a pak většinou lesem a přes podmáčené louky.


Místo trailu je opět většinou potok. Díky mokřinám mám boty od bláta a tak se občas rád čistou vodou projdu. Před 13:00 procházím kolem velikého jezera Dorothy Lake a v zápětí již zmíněným stejnojmenným Passem

Za ním skalnatý povrch a na něm sníh, s trailem si tam hrajem oblíbenou hru na schovávanou. Docela se motám, nedá se chytnout výraznějšího orientačního bodu, pobíhám sem a tam. Před 14:00 se usadím do stínu k obědu. Sedím tam hodinu, a za tu dobu projde pět hikerů. Z dálky sleduji, jak i oni po skalkách a sněhu ve snaze najít cestu zmateně pobíhají. Trochu se uklidním, že nejsem sám kdo tu s tím zápasí.

Stezka dál vede mezi skálama a lesem. Profil je stále mírný, lehce klesá. Pořád potkávám malá jezírka. Je to skvělý, jen ti komáři kdyby furt nežrali.


Ve čtyři narazím na medvědí hovno ležící uprostřed trailu. Jako by mi medvěd naznačoval: "To žes mne ještě neviděl neznamená, že tu nejsem. Jsem a jsem tady doma."

Míjím oficiální 1.000. míli. Tu svou osobní jsem si prošel už před 117ti km. Tolik jsem totiž našel navíc cestama mimo trail,  jako byly alternativy (Mount Whytney, obcházení uzavírek), cesty do města a větší bloudění.


V půl šesté po přechodu Kennedy Canyon Creek (míle 1005.9) míjím spoustu stanů, hořící oheň a asi 15 hikerů. Tolik lidí najednou jsem neviděl dva a půl dne. Taky tu zahlédnu stejnou hamaku jako používám doma, tak se na 15 minut zakecám s jejím majitelem. Láká mne to tu zůstat, ale ještě je brzy. To už ale nějakou chvíli ostřeji stoupám a po dvou mílích pohledem na hřeben zjišťuji, že v místech kde jsem chtěl spát (tj. ve výšce cca 3.200m.n.m.) leží dost sněhu. Potvrdí mi to i dvě holky (50, Švédsko), které odtamtud jdou. Prý tam je i vichr. Ono dost fouká i tady. Kousek se tedy vrátím a najdu si plácek na míli 1.006.8 ve výšce o 300m nižší. Je půl sedmé. Po večeři využívám světla a zašívám si díru na triku, kterou jsem si udělal o větev při přeskakování jednoho potoka. Zalézám v půl osmé. 

39km (celkem 1.737km)

úterý 21. června 2016

PCT 62.den

Dnes jsou to dva měsíce, co jsem vyrazil. Že by se mi ráno dvakrát chtělo obléci si mokré kalhoty, to zrovna ne. Od šesté pokračuji kaňonem a po míli a kus začínám stoupat směrem k průsmyku Benson Pass. Jo a jestli jsem si myslel, že si ráno nenamočím, tak to jsem se  spletl. U Wilson Creeku potkávám Sedapčeka (24, Německo - známe se už z Kennedy Meadows). Má težké pohorky, které dlouho schnou a tak se snaží potok přemostit kládou, ale je titěrná, voda ji odnese. Nakonec do ní musí i on.

Sníh už je jenom půl míle před vrcholem. Je tvrdý, ale z části odtátý, tak je značně hrbolatý. Nejde se v tom úplně dobře.


Ani se neobtěžuji s hledáním trailu. Vidím cíl, jdu k němu přímo. Na Benson Pass (míle 966.3, 3.080m.n.m.) vylezu v půl deváté a snídám. Ono je teda odvážné říkat tomu průsmyk. Spíš průsmýček.

Scházím kolem Smedberg Lake do údolí.
Trail se ztrácí, jsou tu sněhové jazyky a tak se třemi dalšími hikery hledáme cestu do údolí metodou pokus omyl. Sráz je docela příkrý. V údolí z dálky minu Bendon Lake a po přechodu Piute Creek si dávám oběd, sám ožírán komáry. Je těžké sníst jen svůj obědový příděl a zůstat lhostejný k dalšímu jídlu v bear canisteru. Vím, že mám zásoby přesně rozpočtené na 7 dní a že nesmím ujíst víc, než je denní přiděl. Připadám si jak abstinující alkoholik nad otevřenou láhví kořalky.

Na druhé straně údoli stoupám k Seavey Pass (míle 975.7, 2.782m.n.m.) A pak zase dolů, zase to pomalé prokousávání se rozbředlým sněhem. Kolem spousta malých jezírek. 


Ale jak to ještě před týdnem bylo, že šel člověk půl dne do kopce a půl dne z kopce, tak tady se to střídá po dvou hodinách. I méně. Pětset metrů vystoupat, pětset metrů spadnout. A znovu. Jako na horské dráze. Kopce jsou menší, ale převýšení tu jeden naběhá za den stejné.


U Rancheria Creek se asi netrefím na trail, jdu těsně podél břehu potoka přes velké balvany. Nejen že mám co dělat, abych mezi ně nezahučel, ale jeden na mne málem spadne, když se za něj snažím chytit. Měl dobře půl metráku. Pak se vyškrábu do svahu a pod sněhem na mne vykoukne stezka. 

Jestli jsem si včera posteskl, že uz málo brodím, tak dnes jsem si to vybral i s úroky. Je to tak 50 na 50 s přecházením suchou nohou. Většinou to ale stojí notné obcházení po a proti proudu, než se najde něco po čem se dá přejít či přeskákat.


Zlatým hřebem je Kerrick Creek (míle 879.8). Dorazím k němu ve čtvrt na sedm. Po chvilce obhlížení do něj vlezu a hned mám vodu nad boky. Proud mne po kluzkých kamenech ztrhává. Vrátím se na břeh, kde najdu zakempený čtyři hikery. Říkají, že vody je místy po krk a že čekají na ráno, až bude hladina nižší a proud menší. Představa ranní koupele mne neláka. Spolu s Markusem (25, Švedsko) obcházíme břeh. Asi 100m proti proudu se potok dělí do dvou ramen. Řečiště je tady nejširší a zdá se že nejmělčí. První brodí Markus, jde bokem, má co dělat, proud ho trochu snese, ale přejde.


Já jdu předpisově čelem k proudu, ale mám pocit, že tak vodě předkládám větší plochu. Jsem předkloněn snad 45°, hůlky v proudu vibrují jako struny. Mám co dělat, proud je opravdu silný. Tak dva metry mne to snese, nicméně zůstávám stát. Je to trochu vabank, ale nakonec se i já dostávám na druhou stranu. 

Markus tu zůstává na noc, já chci ještě kus ujít. Aby mi vyšlo jídlo, musím denně dát alespoň 20 mil. A v tomhle terénu to jde žalostně pomalu. Následující hřeben ale přeběhnu na vlně adrenalinu z přežitého přechodu. Na druhé straně mne čeká ještě poslední, podle mapy a průvodce údajně malý potok. Před měsícem bych to před ním zabalil a šel domů. 


Na míli 982.3 to před osmou balím. Vařím večeři, stavím tarp s zaháním dotěrného jelena. V devět lezu do spacáku.

Až teď mi dochází, že 21.června je Naked hiking day. Z těch deseti lidí co jsem dnes potkal ale nešel nahý ani jeden. 

33km (celkem 1.698km)