neděle 31. července 2016

PCT 102.den

Přispím si při neděli o dvě hodiny déle, i když tělo zvyklé budit se před pátou se tomu brání. Na 7:30 scházím k lodgi na snídani. Je to vyhlášený all you can eat bufet, jehož návštěvu plánují všichni s ohledem na hikers hunger už od hranice Oregonu. Hostina je to královská a když platíme, ještě nám přinesou krabičky, ať si nabereme na cestu.


Jako bonus nacházím v místním hiker boxu jídlo na tři dny. V půl desáté vyrážím na cestu. 

Nasazuji nedělní procházkové tempo s rozhodnutím pojmout dnešek jako odpočinkový den. Jdu dlouhým padákem o 1.000m níž, přecházím Sandy River a zase začnu stoupat. Dnes je to vůbec značně kopcovatější než včera.


V jednu se na jednom tábořišti usazuji k dlouhé 90ti minutové siestě. 

Potkávám spousty běžců, nedělních výletníků, dokonce jednu indiándkou rodinku. Vždy mne pobaví, když mi někdo řekne: "Běž se podívat támhle, to je fantastický výhled". Nejdřív se nadechuji, abych jim řekl, že takových už jsem za těch 102 dní viděl stovky, ale to by znělo nafoukaně. Bylo by to nafoukaný. A tak se jdu kouknout a v duchu děkuji, že tuhle nádheru vídám už přes čtvrt roku každý den.


Místní borůvky (huckelberry) nerostou jako u nás při zemi, ale pěkně ve vysokých keřících, takže si je mohu trhat za chůze, aniž bych se zastavoval.

Cesta vede stále po hřebeni, nebo jeho úbočí, mezi stromy.


Na míli 2118.8 si v osm ustelu vedle už postaveného stanu. Vedle něj hoří bez dozoru oheň. Když se zeptám ukryté obyvatelky stanu, zda-li o tom ví, řekne že jo a že to mám nechat. Že je na tomhle území striktní zákaz ohně jsem nekomentoval. Když ale ani po hodině nikdo ze stanu nevylezl, nemohl jsem se koukat, jak létají jiskry do kraje (je tu dost větrno) a oheň jsem uhasil. Je i docela zima (10°C) a vlhko, ale ani dnes nechci stavět tarp. Ve čtvrt na deset ještě vedle zakempí jeden SoBo thru hiker. Vyrazil 2.července a prý měl kvůli spoustě sněhu na severu hodně krušný začátek. Usínám v deset. Možná je tohle moje podlední noc v Oregonu. Zítra večer budu na hranici s Washingtonem. 

39km (celkem 3.582km)

sobota 30. července 2016

PCT 101.den

Celou noc obcházel naše ležení medvěd, asi hledal, kde by co štípnul k snědku. Já si ale na svém pytli s jídlem ležel a zdejší medvědi nejsou tak oprsklý jako na Sieře, aby člověku vytáhli batoh z pod hlavy. Nicméně nás všechny neustále budil. 

Vycházím standardně v 5:30, zatímco ostatní ještě spí. Je mi jasné, že s jejich poloběžeckým tempem mne stejně brzy předejdou. Cesta pokračuje téměř celý den řídkým lesem, převážně po rovině, jen občas s mírným kopečkem. Dnes nepotkám vůbec žádné spáleništem.


V osm snídám a skutečně mne půlka Top Pillowovy partičky předbíhá. Když mne dojde samotný Top Pillow, ukáže se, že má velké bolesti v holeních. Má zánět okostnice - shin splints. Sám jsem si to před rokem a půl zažil a není to žádná legrace. Měl by okamžitě zastavit, ale pochopitelně se mu nechce. Jenže jít přes bolest je speciálně v tomto případě hloupost

Potkávám teď hodně SoBo thru hikerů jdoucích opačným směrem. Na rozdíl od nás jsou ještě čistí a v celkově zachovalém stavu. Navíc, protože je sobota, je tu i spousta day a weekend hikerů, ale ty člověk snadno odliší. Na tři až pět metrů (podle větru) jsou cítit mýdlem, deodoranty, či pracím práškem z jejich oblečení. Když jsem o tom čítal v knížkách, nevěřil jsem tomu. Ale jejich "městský pach" je pro nás opravdu intenzivní. Na druhou stranu, nepochybuji, že oni mají s námi obdobnou zkušenost. Nejvíc jich potkávám kolem Timothy Lake (míle 2076), velkého jezera, kde je spousta rekreačních objektů.

Kousek dál sejdu z trailu abych si prohlédl maličké jezírko vulkanického původu Little Crater Lake (míle 2076.3), které má na svou velikost velkou hloubku a neuvěřitelně čistou vodu. Je to jako by ho někdo namaloval pastelovymi barvami. Původně jsem se v něm chtěl vykoupat, ale je tu asi 20 sobotních turistů a takový exhibicionista zase nejsem.


Píše mi Sarah. Z Bendu se nevrátila do Elk Lake, ale kus trailu přeskočila. Má to tady prochozený z doby, jdy tu žila její sestra. Teď je 20 mil přede mnou, tak se možná ještě potkáme. 

Po včerejším rozhodnutí že musím víc jíst si dávám dvojitý oběd (tortily s burákovým máslem a ramen). A jako desert zobu borůvky, kterých je teď podél cesty spousta.

Dominantou dne je Mount Hood. Večer k ní začnu nastoupávat (570m). Na hřebeni se dnes poprvé dostanu mimo les. Překvapí mne spousta prachu ve vzduchu a pak si všimnu, že z boku hory se kouří. Tak tenhle vulkán není mrtvý, jen spí. 


Po sedmé docházím do místního lyžařského střediska, k Timberline Lodge (míle 2094.3). Ještě jsou tu otevřené restaurace. Nahoře je taková luxusnější s dole pizzs bar. Tam zamířím. Potkávám celou partu, se kterou jsem včera nocoval. Přisedám si ke dvěma section hikerům - Fright Train a Hot Fry (21, North Carolina). Ona je právě dostudovaná bioložka, která se chce specializovat na medvědy, on geolog. Je zajímavé si o trailu povídat z pohledu jejich profesí. 
Dávám si pizzu a pak se všichni odebereme do lobby, dobít si baterky a využít místní wifi.


Dopisuji tu deník a v deset se s Fright Traiem a Hot Fry odeberu o pár desítek metrů nad lodge, kde všichni kempují. 

I když je tu dost větrno, i dnes si stelu pod širákem. Díky větru, výšce a otevřené krajině je dost chladno, ale ve spacáku je dobře. Cítím, že si potřebuju trochu odpočinout - zítra si dám volnější den. V půl jedenácté spím.

52km (celkem 3.543km)

pátek 29. července 2016

PCT 100.den

Noc byla zase velmi teplá. Dnes je to stý den na cestě, to je malé výročí. Příjde mi to jako rok.

Záhy se musím dostat přes Russel Creek. Píše se o něm, že přechod může být nebezpečný, ale naštěstí je brzo ráno, stav vody je nízký a tak 100 metrů proti proudu najdu místo, kde se dá přejít suchou nohou.



Horší je to s následující stezkou. Půda ve stráni je měká a taky se jí pode mnou kus utrhne. Před pádem ze svahu mne zachrání kámen, kterého se na zemi stihnu zachytit.

Hlavní dominantou rána je stejně jako včera večer Mount Jefferson. Pod ní procházím vysloveně "Krakonošovou zahrádkou", je to jako barvotiskový obrázek.


Posnídám tu a i pak jdu pomalu, abych si to vychutnal.


Za kopcem mne čeká nejprve výhled do dalekého kraje a pak už les, ze kterého po zbytek dne prakticky nevylezu. Dochází mne thru hiker Top Pillow (28, Washington), který patří k typu polochodců / poloběžců. Batoh mám skoro prázdný, všechno jídlo snězené, tak se s ním proběhnu.



Vypráví mi, jaké to je učit na imigrantské střední škole děti z celého světa anglicky. Za dvě hodiny docházíme do Olallie Lake Resortu (míle 2053.1), kde na něj čeká zbytek jeho pětičlenné partičky. V místním obchodě si nejprve koupím hikerské ultimátní kombo: pivo a zmrzlinu. Pak i zásoby jídla na zbytek Oregonu, tj. na 4 dny. Obchod je to miniaturní a značně předražený (o 30% - 50%), ale u jídla na 4 dny to výjde na stejno, jako kdybych si poslal balík.

Musím víc jíst. Začala mi ubývat svalová hmota. To se stává, když tělo vydává hodně energie a spotřebuje zásoby tuku.  Začne pak požírat samo sebe. Do Yosemit mi lýtka bobtnala, až jsem měl jak konve a teď jsou to jsou zase splasklé váčky. Potřebuji hlavně víc proteinů. Podřídím tomu jídelníček a už nevynechám jedinou hospodu, která se cestou namane. Tady si alespoň kupuji konzervu Chilli con carne, kterou na místě spořádám. Nic lepšího tu není k mání. Odcházím až po Top Pillowě partičce. Po zbytek dne jdu mírným terénem v řídkém lese.



Teplota se vyšplhá na 37°C, jsem z toho trochu jak ve snách. Snažím se pocit vedra zahnat zpěvem vánočních koled. Později odpoledne vstupuje trail do indiánské rezervace, ale krom cedule se to nijak neprojeví.



Cestou uzobávám borůvky. Před osmou docházím k Warm Springs River (míle 2062.1), kde už kempuje Top Pillowova partička. Už se chystají k spánku a tak si na večeři přisedám na druhém břehu k mladé dvojici - D a Lora ze Švýcarska. D jde celou PCT a Lora se přidala alespoň na 14 dní. V devět se loučíme.

Překvapuje mne, že mezi osmi nocležníky jsem tu jediný pod širákem. A to je teplota na 21°C. V půl jedenácté spím.

55km (celkem 3491km)

čtvrtek 28. července 2016

PCT 99.den

Spalo se mi dobře, jen jednou se vzbudím, když kolem mne v půl třetí ráno projde noční hiker, který si polohlasně prozpěvuje nějakou tesknou melodii.

Většinu dne dnes trávím ve spáleném lese. Ale je je tu znát jak spáleniště ožívá, jak příroda regeneruje. 


V devět míjím míli 2.000, do cíle zbývá 650 mil - méně než čtvrtina. Ale pořád je přede mnou značná část Oregonu a celý Washington. Stále je na co se těšit.

Potkávám spousty section hikerů. Mezi nimi je nejvýraznější velká skupina Korejců, která je roztažena snad na pěti mílích.


Většinou se mi jde dobře, ale je tu i pár špatně průchozích oblastí.


Obědvám na výjmečně zeleném úseku u Rockpile Lake (míle 2012.3), které působí v jinak spálene krajině jako oáza. Spousta lidí se tu rozhodne již na začátku odpoledne zakempovat, včetně velké korejské partičky. Já budu raději ještě dalších pět hodin šlapat. 

Všiml jsem si, že indikátor výkonu na solární nabíječce ukazuje poloviční hodnotu než původně. Nejdřív jsem si myslel, že je třeba jen zaprášená, ale ukázalo se, že jede jen na jeden panel ze dvou. Bojím se, že se něco stalo, když mi batoh na kterém byla připevněná před týdnem spadl při braní vody o dva metry dolů po stráni. Zatím s energií vystačím, ale asi budu muset znovu dobíjet i na zásobovacích zastávkách ze sítě. 

Odpoledne jdu spáleništěm ještě tak hodinu, pak už jsem v zeleném.


Na míli 2025.1 potkávám další potok s bílou vodou. Jmenuje se příznacně Milk Creek. Bílá barva je prach z tajícího sněhu a tato voda se nedoporučuje k pití.

Na Halfmiles map jsem si vyhlédl camp site na míli 2027.8, ale je plně obsazená. Pomalu už padá světlo a tak jdu ještě 0.8 míle a na prvním rovnějším místě se uložím. Ještě že spím pod širákem, tarp bych na tak malém plácku nepostavil. Po dnešních 60ti kilometrech převážně spáleným lesem mám dost. Od Kennedy Meadows jsem vlastně neměl žádný zero day. Večeře, večerní rituály a ve 22.45 spím. Když dopisuji deník, zjišťuji ještě jeden milník - ležím právě 1.000km od cíle. A po dlouhé době nemusím usínat s nasazeným head netem

60km (celkem 3.436km)

středa 27. července 2016

PCT 98.den

Celou noc je mi vysloveně vedro, ale jakmile dojdu tu půl míli zpět na trail mimo les a na otevřený prostor, teplota prudce klesne na 5°C. Krajina je i nadále alpská, míjím Middle Sister a další sopečná pohoři.


Potkám potok s vodou zbarvenou jako mlíko. Tak tenhle zdroj pitné vody si nechám ujít.

Na míli 1968.9 vcházím do oblasti s omezeným přístupem, kde se v hojné míře vyskytuje obsidián - sopečné sklo


Také potkám malý vodopád. 


Krajina se pomalu mění až v půl dvanácté vstupuji na lávové pole. Nejdřív jím vede prašná cestička, ale i ta je po chvíli tvořena lávovým kamením.


Jde se v tom blbě, místy je to bolestivé. Hlavně to ale začíná trhat látku na botách. A to jsem doufal, že mi tyhle vydrží až do Kanady. Ale jinak je to fascinující zážitek. Je to jako ocitnout se na Marsu. I ti komáři z toho mála co se tu objeví jsou výrzně menší. 


Nepotkávám vůbec žádné thru hikery, zato spoustu section hikerů. Taky jeden skautský oddíl, kde ty děti mají 2x tak velké batohy než já.

Nacházím na zemi pěkný kompas. Po předchozí zkušenosti ho beru s tím, že snad potkám majitele. A opravdu, po hodině potkám třičlennou partu, která si dělá okruh po místních sopkách a jedné z holek ten kompas je. Hned se mne ptají, mám-li dost jídla, že si sami vzali moc Cliff bars (müsli tyčinka která má 250 kalorií) a že s nima nechtějí tahat. Hned jsem o sedm bohatší. I tady platí: "Pusť po vodě chléb..."

Obědvám u jednoho z mála jezer South Matthieu Lake. Chvíli si povídám s Ruprechtem (45, Německo), který tu je na pětidenním okružním výletě s dcerou. Je to lingvista specializující se na slovanské jazyky. Česky sice nemluví, ale číst prý zvládá.

Dobírám vodu na 19 mil. Většina lidí tolik nepotřebuje, protože stopuje do města Sisters nebo Bend, případně se stavuje v Big Lake Youth Camp. Já ale pokračuji bez zastávky.

Další lávová pole jsou rozlehlejší. Na jednu stranu je to únavný, na druhou docela vzrušující.


Mám ale pocit, jako by mi to rozpálené kamení kradlo vodu. Po půl šesté se krajina pomalu mění ve vyhořelý les. Láva se mění v prach, pozděj v hlínu.


Obcházím Mount Washington. V sedm se les zase zazelená. V dálce zahlédnu lesní požár. Doufám, že je to dostatečně daleko, abych mu utekl.


V osm si stelu pod širákem na míli 1991.3, usínám po půl jedenácté.

54km (celkem 3.376km)

úterý 26. července 2016

PCT 97.den

Včera večer už jsem Sarah její stan s moskytierou záviděl. Pod můj tarp se snad slétli všichni komáři z Oregonu. Sarah má stan Big Agnus, který na PCT co do počtu exemplářů suveréně vévodí. Lehký, dvouplášťový, samostojný, ale hlavně se rychle staví a bourá. Mě to s mým tarpem trvá dvojnásobek doby. Ale taky si to výrobce nechá zaplatit.

Vyrážíme standardně v 5:30. Krom komárů a jezírek potkáváme mlhu. 



Na míli 1950 odbočíme z trailu a dojdeme do 1.4 míle vzdáleného Elk Lake Resort. Těšíme se, že si tu dáme pořádnou snídani. Ale oproti informaci v Yogi's book tu otevírají až v jedenáct. Takže si zase vaříme ovesnou kaši.



Po snídani se loučíme. Sarah stopuje do Bendu na návštěvu ke kamarádce a dozásobit se, já se vracím na trail.

Píše mi Jan, že se trhl od partičky a že teď dává 30+ mil za den, jestli bychom zase nešli spolu. To bylo skvělé. Jenomže je 300 mil za mnou...

Ty holky předevčírem měly pravdu: za mílí 1950 po komárech ani vidu. Teda nějaký jedinec se občas najde, ale už to nejsou ty krvežnivé hordy. Krajina se mění. Ubývají stromy, je víc exponovaná, začíná mít alpský charakter. Po mnoha dnech vytahuji sluneční brýle a krém. Alespoň se mi pořádně dobije externí baterie. V tom lesním stínu minulého týdne k tomu neměla mnoho příležitosti.

Už několik dní jsme na obzoru pozorovali oregonskou dominantu - tři sopečné hory Three Sisters. Leží mimo trail, ale já se po obědě ve14:00 na míli 1958.4 od PCT odpoutám a zamířím k jedné z nich - South Sister. Znamená to pro mne 13.7 mil zacházky, ale podle všeho to stojí za to.



Když se dostanu k její patě a začnu stoupat, dojde mi, že  to nebude tak jednoduchý. Sráz je příkrý a posetý lavovým kamením a prachem. Vzduch se nad rozpáleným povrchem tetelí.



Za chvíli mám prachu plný boty. Jde mi to pomalu, hodně to tu klouže. Je to jako stoupání do průsmyku na Sieře. Potkávám hodně day hikerů, všichni už se vrací dolů. Na vrchol dorazím výrazně později než jsem plánoval - v 17:30. Obcházím zasněžený kráter, užívám si výhled do kraje, celý Oregon mám jako na dlani. 



Na dosah ruky jsou druhé dvě Sestry (Middle a North Sister). Za nimi se táhnou další hory kaskády: Three Fingered Jack,  Mount Jefferson a  Mount Hood.



Trvá mi to hodinu, než celý kráter obejdu a než se vynadívám. Sestupovat začnu v půl sedmé a není to o mnoho jednodušší, než byl výstup.



Dole míjím jednoho day hikera, který nemá vůbec žádnou vodu a tak mu půl litru přenechávám. Vracím se stejnou cestou jako jsem přišel a v devět to půl míle před trailem zabalím v malém remízku, dřív než se úplně setmí. Je teplo (18°C), komárů málo - stelu si pod širákem. Rychle vařím večeři a píšu deník. Cikády kolem mne řvou tak inteznivně, že se obávám abych zitra neměl na této frekvenci ve slyšitelném spektru vypálenou díru. Spát jdu po jedenácté.

48km (celkem 3.322km)

pondělí 25. července 2016

PCT 96.den

V noci je tu naprosté ticho a bezvětří. Ráno se hladina ani nepohne. 


Žel komáři vstávají s námi, takže vyrážíme zostra, bez snídaně. 

Snídáme po sedmi mílích. Jen tak mimochodem se dovídám, že ten kluk co jsme s ním kempovali byla vlastně holka. Rozuměj kluk na půl cesty transsexualní přeměny na holku. Já ji viděl jen zběžně přes síť stanu a na dálku, ale Sarah si s ní(m) povídala víc a na blízko. A ve mě by se teď krve nedořezal. Vzpomenu si totiž, že jsem večer hrál Bobbyho Browna od Franka Zappy. Vůbec bych se nedivil, kdyby vylezla ze stanu a jednu mi natáhla. Sarah prý na mne celou píseň koulila očima, aby mne varovala. Jak jsem si toho ale měl přes ty naše moskytiery všimnout. Naštěstí se ta holka, po té co jsem dohrál, smála a říkala, že tohle je její oblíbená...

V deset vcházíme na rozlehlé spáleniště, kde už ale bují mladá vegetace a kde nám dají komáři na chvíli pokoj. 


Chůze s kšiltovkou a očima upřenýma do země těsně před sebou se může pěkně nevyplatit. Přesně takhle jsem narazil to padlého stromu v úrovni obličeje. U mne to dopadlo bez viditelných následků, hůř skončila holka, co šla za náma - Blueberry (65, USA), která si o ten samý kmen rozsekla čelo.

Z Čech mi dorazí několik gratulací ke dni svatého Jakuba. Když se to dozví Sarah, udělá na jeho počest písmeno "J" stojmo na hlavě.


Jakmile zapadneme zpátky do lesa a mezi desítky jezírek, znovu nás zahalí komáří roje. 


Obědváme u Storm Lake (míle 1932.8). I nadále pak pokračujeme lesem plným menších i větších jezer. Ten zážitek si ještě umocním poslechem Arvo Pärta (De Profundis). Kombinace téhle těžké estonské hudby a hlubokého oregonského pralesa je vážně emocionální zážitek.

Tábor rozbijeme v šest na břehu Dumbbell Lake (míle 1944.7). Zase je to neuvěřitelně romantický místo. Přestože se jedná o poměrně velké jezero, je mělké a tak večerní koupačka probíhá ve vyhřáté vodě. Navíc je dosti členité, plné zátočin a tak mám pocit, když kolem nich plavu, jako bych se ocitl v knize E.T.Setona. Fantastické je i to, že ačkoli je necelých osm mil od nás velký turistický resort (Elk Lake Resort), my máme tenhle cíp světa sami pro sebe.


Večeříme, jedna mi nestačí, dávám si dvě. Pak si ještě dlouho povídáme a před devátou se odebíráme k spánku.

48km (celkem 3.274km)

PCT 95.den

Spalo se tu skvěle, ze tří stran celou noc šplouchala voda, bylo to jako na lodi. Ráno je tady tak krásný, že posnídáme sedíce na kamenech s pohledem upřeným na vodu a na vycházející slunce.


V šest začneme nastoupávat, asi 440m. Komáři útočí od prvniho okamžiku, zůstáváme zahalení, síťky na hlavě. Potkáme dvě holky kolem padesáti let jdoucí v opačném směru a ty nám dávají naději informací, že komáři na míli 1950 zmizí. 

Nahoře je docela dost sněhu.


Pak hned klesáme. Dostali jsme se do krajiny jezer. Od malých lesních tůněk až po obří plochy na jejichž březích se rozkládaji rekreační střediska. 


Jedno takove míjíme - Shelter Cove Resort na břehu Odell Lake (míle 1904.1). Mělo to být původně moje zásobovací místo, ale vzhledem k neplánované zastávce v Mazamě si můžeme tři míle zacházky odpustit. Naopak se chceme o kousek dál (míle 1905.4) zastavit ve Ski Arealu na pivo a pizzu, která je tu podle Yogi o víkendech k dostání. Poslední 3 hodiny nás to motivuje k ostrému tempu. V jednu hodinu však nacházíme jen opuštěnou budovu, informace je evidentně zastaralá. Šli jsme na doraz s vodou a tady není žádný zdroj. Podělíme se o její zbytek, na uvaření oběda to ale není. Dáme si jen nějaký snack a oříšky a s težkým jazykem pokračujeme ve 29°C k jezeru Lower Rosary Lake (míle 1908.2). Tady si konečně dáme regulerní siestu s kafem a koupáním. Dokonce i komáři si tu dali na chvíli pohov. 


Odpoledne pojímáme líně. Neženeme se, užíváme si jezerní království. Kolem páté se do nás zase plně pustí komáři a my chvíli po šesté na míli 1915.1 scházíme k Bobby Lake ležícími 0.3 míle mimo cestu. Už tu kempuje jeden SoBo section hiker, přidáme se k němu. Varuje nás, že zítra nás čeká komáří peklo. Nedokážu si moc představit, že by to bylo ještě horší.


U večeře se snažím ty bestie zahnat hrou na ukulele, ale to kupodivu nefunguje. V půl osmé jdeme spát.

46km (celkem 3.226km)

sobota 23. července 2016

PCT 94.den

Když v půl šesté vyrážím, Sarah vstává, vaří si kafe. Lehce nastoupávám, kloužu po ledových jazycích a na míli 1858.3 přecházim přes nejvyšší bod PCT v Oregonu (2.308 m.n.m.). Teplota je na nule.

Chytám telefonní signál, takže si sednu, snídám a přitom updatuju blog, kontroluju maily a mezi tím mne dochází Sarah. Nemá místní telefonní číslo, tak pro ní vytvářím na svém telefonu wifi hotspot, aby se mohla spojit s domovem i ona.

Jak scházíme níž, otepluje se a začínají se vyrojovat komáři. Peču se v mikině a dlouhých kalhotách, ale ty bestie se občas dostanou i skrz takhle tlustou vrstvu. 

Když si v deset chceme odpočinout, sedáme si na pruh kamení mimo les, kde fouká vítr a komáři nejsou. 

Jejich intenzita dostupuje vrcholu u dnešní první vody Six Horse Spring (míle 1869.7). Musíme k němu z trailu kus sestoupat a je spíš taková zatuchlá tůňka, filtr má co dělat.


Vedle ní si balí stany dvě holky, které evidentně před chvíí vstávaly. Jsou na cestě od 1.dubna, ale z Kennedy Meadows přeskočily do Ashlendu a když je vidím vytahovat šlukovku, říkám si, že tyhle dvě do Kanady rozhodně nepospíchají. Hike your own hike. 

Obědváme o dvě mile dále, a pak už nevydržím být ve 27°C tak nabalen, komáři nekomáři, sundavám mikinu. Jejich také míň, zaplácávám je v minutových intervalech. 

Narozdíl od včerejška máme dnes výrazně víc stoupáni a klesání, ale výhledy do kraje na zalesněné kopce a jezera nám jsou odměnou.


V půl páté si uvědomím, že už jsem dlouho neviděl Sarah, která zůstala za mnou. To je tu běžné, že i když tu jdou lidi spolu, často se od sebe oddělí s pak se zase sejdou. Usedám tedy na vyhlídku a čtu si. Když se neukáže ani po 40ti minutách, znervózním, jestli někam nezahučela. Vracím se a kontroluji svah pod sebou. Naštěstí se po půl míli potkáme, měla toho stoupání dost, potřebovala si na chvíli dáchnout.

Pak už nás čeká jen sedm mil sestupu. V sedm nabývá komáří agresivita vrcholu, znovu se zcela halíme, na hlavu nasazujeme head net

Před osmou docházíme k jezeru Summit Lake


Dojdeme na ostroh vystupující do jezera, rozbíjíme tábor s rychle skáčem do vody.


Idiličtější už to být nemůže. Zapadá slunce, okolo lesy, hory, vedle malý ostrůvek a voda příjemně chladí kousance od komárů. Za soumraku vaříme večeři a v devět si přejeme dobrou noc.

51km (celkem 3.180km)

pátek 22. července 2016

PCT 93.den

Spolu se Sarah vycházíme v půl šesté z kempu a začínáme prudkým stoupákem. Na míli 1820.5 opouštíme oficiální trail - jako většina pěších jdeme alternativní trasou po okraji vulkanického jezera Crater Lake. Oficiální trasa vede jinudy jen proto, že zde neni vhodný terén pro koně.

V půl osmé posnídáme z vlastních zásob na zahrádce Rim Village Cafe, které bude otevírat až v devět. Přidává se k nám Sonic (25, USA) a Chriss (23, USA), kteři vyrazili z Campa o tři neděle po mě a letí jako namydlený blesk. Pak se přes den ještě párkrát potkáme.

Když chci vyfotit první fotku, zjišťuji, že mám vybitý foťák i rezervní akumulátor. Naštěstí se akumulátory dobíji rovnou ve foťáku přes USB kabel a foťák samotný přitom normálně funguje. 

Jezero je opravdu impozantní. Byla tu původně hora - vulkán, která se ale zhroutila do sebe a na jejím místě vzniklo nejhlubší jezero Spojených Států, sedmnácté nejhlubší na světě (589m). 


Obcházíme ho po jeho okraji, často přecházíme přes sněhové jazyky. Je tu spousta výletníků, většina dojela auty a autokary. Jeden ranger, který zde provází skupinu turistů nás uvádí do rozpaků, když jim amplifikovaným hlasem sděluje co jsme zač a co je PCT - sklízíme potlesk na otevřené scéně - je to absurdní.


Po 11.4 míle navazujeme na míli 1836.7 na PCT. Pokračujeme uzemím mladého lesa, který pravděpodobně vyrostl na místě nějakého staršího požáru. Ze začátku je stezka dobře udržovaná v padlých stromech jsou prořezané průchody, ale za chvíi opět zpustne a musíme zase přelézat, podlézat, obcházet. Každopádně tento úsek patří nárocností terénu k tomu nejlehčímu na PCT a je příznačný pro výraz, kterým hikeři Oregon častují: moving sidewalk.



V půl jedné obědváme. Kolem projde třicetiletý section hiker z Texasu s ohromným batohem a s koltem u pasu. Vím že tu někteří nosí zbraň, ale stejně mne to překvapí.

Jdeme 12 mil dlouhý úsek bez vody. Na míli 1845.9 potkáme neočekávanou vodní kešky. Opět začneme stoupat, míjime Diamond Lake a nad náma se tyčí skaliska. Stále přecházíme sněhové jazyky. 


U Thielsen Creek (míle 1853.6) dobíráme vodu na dalších 16 suchých mil. Na míli 1855.9, stavíme v půl osmé vedle jednoho 70ti letého hikera své příbytky. Za intenzivního ožírání komáry večeříme, zahraji dva kousky na ukulele a v půl deváté si přejeme dobrou noc.

53km (celkem 3.129)