sobota 27. srpna 2016

PCT "technické" ohlédnutí

Pokusím se shrnout "technickou" stránku celého výšlapu. Co se osvědčilo, co méně a co bych udělal jinak, kdybych měl PCT absolovovat znova. Obecně si myslím, že vybaven jsem byl přiměřeně, díky dlouhé teoretické přípravě (literatura, internet, rozhovory s PCT hikery let minulých) a tomu, že jsem si spoustu věcí vyzkoušel na domácích výšlapech, na Caminu a na GR20. Tam jsem udělal spousty chyb, kterých jsem se následně na PCT vyvaroval. Proto taky píši tento příspěvek, protože to chodecké komunitě dlužím. Rozhodně se ukázalo jako správné začít zvolna a přidávat na tempu podle toho, jak si tělo zvykalo na klimatické podmínky a na zátěž. Potkal jsem pár lidí, kteří "přepálili" začátek....a nedošli. Nebo na několik dní vypadli kvůli zdravotním problémům.


Výbava
Pro mne velke zklamání. Cuben fiber je skvělý materiál na tarpy, různé obaly, ale na batoh je prostě moc křehký. Navíc, jak se mi líbí nápady firmy ZPacks a jejich osobní přístup vůči jednotlivým zákazníkům, myslím (a potvrzují to i zkušenosti mnohých dalších), že manufakturní stránka na jejich produktech pokulhává. Batoh se mi trhal, nebyl úplně pohodlný, zejména bederák docela dřel. Na druhou stranu, když jsem "vychytal" nejslabší místa a vyspravil co se dalo, sloužil. Na menší výšlapy mi bude sloužit ještě nějaký čas. Myslím ale, že poměr cena / výkon není dobrý. Příště bych si raději vzal Gossamer Gear Mariposu (obávám se, že Gorilla by pro mne byla přes Sierru příliš malá).

Použití quiltu místo spacáku bylo bezproblémové a odpovídající klimatickým podmínkám. Přes počáteční nespokojenost jsem si ho nakonec oblíbil. Vadí mi na něm nižší teplotní určení než uvádí výrobce, stěhování peří v komorách do stran (před každým použitím je nutné ho pořádně proklepat a nastěhovat peří tam kam patří). Přesto je jeho poměr váha/výkon asi nepřekonatelný. Používat ho budu i nadále, ale na PCT bych příště použil quilt Katabatic Gear Sawatch 15°F, v kombinaci bivy by stačila i o dva stupně lehčí varianta Palisade 30°F, kterou jsem dříve vlastnil (a která, ač má mít papírově o 10°F nižší tepelný komfort, byla ve skutečnosti teplejší než můj současný quilt od ZPacks). Kromě vyššího teplotního komfortu mají Katabatic Gear quilty i skvělý systém uchycení ke karimatce, čímž odpadá starost o odkrytí při nočním převalování.

Tarp / poncho SMD - Gatewood Cape
Dlouhodobě asi nejlepší kousek mé výbavy. Jednoduchý princip, na svoji váhu neuvěřitelně prostorný a možnost použití jako poncha (či jen jako ochrany batohu při dešti) je příjemný bonus. Jen v Oregonu jsem litoval, že nemám moskytieru. Příště bych asi vzledem ke své lásce k hamakám absolovoval s tarpem pouze jižní Kalifornii a pak si poslal do Kennedy Meadows hamaku s integrovanou moskytierou (používám Hennessy Hammock Ultralite Backpacker Asym Zip + zateplení 3/4 underquilt Warbonnet Yeti). Nejen že bych měl větší pohodlí, ale nebyl bych závislý na místech vhodných k přenocování, kterých je obecně po skrovnu. Hamace stačí dva stromy cca 3m vzdálené a jestli je pod nimy ostré kamení, ostružiní či sráz už je pak jedno. Pakliže bych šel i nadále s tarpem, minimálně na Oregon bych si vzal moskytieru, v připadě mé Gatewood Cape tedy SMD Serenity NetTent. Jako alternativu bych zvážil lehký bivy sack. Ten by byl zároveň hodně užitečný při spaní pod širákem, ochránil by před navlhnutím od rosy a zvýšil by tepelný komfort, zejména za větrného počasí. Vlastním Katabatic Gear Bristlecone Bivy. Ten je na PCT hodně populární.

Slouží mi už přes dva roky a přesto že tu dostal dost zabrat, o čemž svědčí spousty Duct tapu na protržených místech. Ještě chvíli mi sloužit bude. Pokud bych ho už neměl, asi bych volil výrazně levnější, populárnější, o něco těžší, zato však robustnější alternativu: Tyvek

Karimatka (ořízlá - torso) Therm-A-Rest RidgeRest SoLite
Osvědčená, skvělá, v kombinaci s alumatkou naprosto dostačující. Valná většina hikerů používá výrazně komfortnější nafukovací Therm-a-Rest NeoAir XLite. Ta je nesporně pohodlnější a má lepší izolační vlastnosti. Vyžaduje ale více manipulace (nafouknut, vyfouknout), je u ní riziko protržení a všichni kolem slyší, kdykoli se na ní přetočíte. Zůstal bych věrný pěnovce.

Alumatka Yate Alu Matte
Výrazně zvedá tepelný komfort odrážením tělesného tepla. Zkusil jsem spát bez ní a rozdíl je opravdu znatelný. Ve finále se mi nejvíce osvědčila varinta pěnové torso karimatky dospod a alumatka navrch. V případě větru a větší zimy vkládám alumatku dovnitř quiltu, dělám z ní prakticky "záda" spacáku. Neměnil bych. 

Skvělé. Pouze jsem je doplnil o jeden robustnější aluminiový kolík nalezený v hiker boxuREI Snow Stake. Používal jsem ho k ukotvení šňůry na vchodové straně, tam kde byl vyvíjen největší tah. Navíc to byl skvělý pomocník při vyhrabávání "liščí díry" pro vykonání tělesné potřeby.

Vařič s kotlíkem, šálkem, zateplení Jetboil solo Ti
Ačkoli nejsem příznivec plynových vařičů a kde to jen půjde, zůstanu i nadále věrný tekutému lihu, tímto vařičem jsem byl mile překvapen. Je neuvěřitelně rychlý, voda se mi po zapálení začala většinou vařit dřív, než jsem si stačil připravit to co do ní chci dát. Má malou spotřebu - cca 1 plynová kartuše 100g na 2 týdny. Hořák je spolu s kotlíkem kompaktní, "zacvaknou" se do sebe, což jsem párkrát ocenil při vaření na místech, kde nebyl rovný povrch. Prostě jsem celou soustavu těch 90 sekund (!) než se mi začala vařit voda držel v ruce. Kotlík má rovnou od výrobce tepelnou izolaci (cozy) udržující jídlo déle teplé. Umělohmotný kryt tepelného výměníku sloužil jako šálek. Navíc jsem měl spotřebu plynu z půlky pokrytou z hiker boxů, kde jsem nacházel kartuše spotřebované na 50%. Já na nich pak spokojeně vařil ještě týden. Kdekoli budu nucen použít místo lihu plyn, toto bude má volba, přestože existují lehčí řešení.

Skvělá, pokud bych ji neztratil, používal bych ji i nadále. Nahradil ji Vargo Titanium Eagle Spork. Nejsem příznivcem sporků (napůl lžíce, napůl vidlička), ale zvykl jsem si a dokud ho neztratím, budu ho používat i nadále.

Perfektní, malý, lehký, jednoduchý. Neměnil bych.

Láhev (vak) na vodu Platypus  2L
Na trailu standard. V půlce se mi jako většině ostatním trhla. Pak jsem používal vaky k filtru Sawyer. Ty se trhají ještě víc. Zatím nejlepší (a nejtrvanlivější) vak na vodu který jsem vyzkoušel byl japonský Evernew Water Carry 1.5L. To by byla pro příště má volba. 

Láhev na vodu Smart Water 1L
Smart Water je v USA něco jako u nás Dobrá Voda a jejich láhve tu používá většina thru hikerů. Mě ta moje vydržela celou dobu. Příště bych jen asi použil verzi 1.5L, abych nemusel filtrovat tak často.

Filtr na vodu s láhví+Stříkačka na čištění SAWYER Mini
Filtry Sawyer jsou naprostý standard a to oprávněně. Jen to bývá standardní velikost, nikoli mini - ta se velmi brzo zanese a ani opětovné proplachování (back washing) nepomáhá. Po koupi regulérní velikosti jsem neměl problém. Pár lidí tu používalo ošetření ultrafialovým světlem, tzv. SteriPen. Je to rychlejší, méně namáhavé. Nemám zkušenost, podvědomě se snažím eliminovat elektroniku na nejmenší možnou míru, ale možná je to předsudek.

Zapalovač plynový noname
K mému překvapení zůstal piezzoelektrický zapalovač na JetBoilu funkční až do konce (většinou prý přestává fungovat po pár dnech). Zapalovač jsem alespoň mohl půjčovat méně šťastným kolegům.

Stuffsack na GORP - SEA TO SUMMIT Nano Dry Sack 4L
V pořádku, i když příště by asi stačil igelitový ziplock.

Stuffsack na jídlo - ZPACKS Roll Top Food Bag
Skvělý, tady je použití cuben fiberu naprosto v pořádku. Kdo má obavu z hlodavců a medvědů, měl by zvážit použití odolnějšího (a výrazně těžšího) Ursacku. Záleží na tom, jak si kdo váží vlastní bezpečnosti

Osvědčil se. 

Fantastický poměr váha / tepelný komfort. Zatím nejlepší lehká péřovka co jsem kdy měl. Neměnil bych.

Fleacová mikina s kapucí PATAGONIA R1 Fleece Hoody
Drahá, ale perfektní. Používám tentýž kus už přes dva roky a známky opotřebení jsou minimální. Cena se tedy ve finále ukazuje adekvátní. Budu ji používat i nadále.

Ponožky (3 páry) - Bridgedale WoolFusion Trail
Původně jsem chtěl ponožky od Jurka, ale na poslední chvíli jsem je v Praze nemohl sehnat. Vsadil jsem na pro mne do té doby nevyzkoušenou alternativu a dopadlo to dobře. Přežily všechno, včetně celodenních moker na Sieře. Jsou ve stavu, že je budu moci ještě nějakou chvíli používat. Metoda tří párů je osvědčená - v jednom jdu, ve druhém spím, třetí se suší po vyprání. Denně je točím, denně jeden pár přepírám (když to jde).

Teplé ponožky Heat Holders  (pouze na Sierru)

Bylo příjemné mít extra pár ponožek a ještě k tomu takhle teplý. Myslím ale, že bych to zvládl i bez něj. Pro ty, kteří mají problém s prochládáním chodidel při spaní bych spíš doporučil péřové papuče, buď od ZPacks, nebo o něco těžší, u nás však dostupnější od Sira Josepha.

Triko s dlouhým rukávem - Merino Triko RAB MeCo 120
Skvělé, na svou gramáž překvapivě teplé a hlavně odolné. Když jsem potkal Yogi, jásala, když ho na mě viděla. Prý je miluje. Trika jsem měl dvě (krátký a dlouhý rukáv). Podle klimatických podmínek jsem vždy jedno nosil a v druhém spal. Tohle bych bral znovu.

Triko s krátkým rukávem - JITEX KRON 930
Tenhle typ bylo mé první merino triko vůbec a ze sentimentu ho nosím i nadále. Je funkční, ale na rozdíl od RABu je na něm používání více znát, občas jsem musel vzít do ruky jehlu a nit. Příště bych asi sáhnul po odolnější variantě (opět RAB?). 

Celá desetiletí používám volné trenýrky, které se ale v merino variantě nedají sehnat. Takže v těchto boxerkách mi bylo zpočátku trochu "těsno". Když jsem si zvykl, byly skvělé, už bych neměnil. 

Dlouhé funkční spodky - JITEX BOSEL 901
Měl jsem je na spaní (jako ochranu quiltu před tělesnou mastnotou a pro zvětšení tepelného komfortu) a jako zálohu pro chladnější počasí. Osvědčily se.

Teplé spodní prádlo COLDPRUF Authentic Wool Plus (top + pants) (pouze na Sierru)
Na Sierru se rozhodně vyplatí mít jednu extra vrstvu. Tato varianta byla možná až příliš teplá. Příště bych volil lehčí verzi a to pouze vršku. Dlouhé podvlékačky, které jsem měl ve standardním setu, by stačily.

Teplá čepice - Warmpeace Thermolite
Používám ji zhruba 10 let a za nic bych ji nevyměnil.

Balaklava UNDER ARMOR Scent Control ColdGear Infrared Hood (pouze na Sierru)
Na chladnější noci a rána před vyražením z kempu skvělá. Ocenil jsem ji i při dvouhodinovém posedávání na Mount Whitney. Zakoupil jsem ji v panice před Sierrou v Tehachapi. Nelituji, ale příště bych si raději vzal péřovou (tj. lehčí, menší a hřejivější) alternativu buď od ZPacks nebo Katabatic Gear

Kalhoty českého výrobce, odepínatelné nohavice. Na rozdíl od podobných kalhot jiných výrobců se mi tyto nepáraly. Asi je to tím, že jsou šité v Čechách a ne v Asii. Pohodlné, odolné. U kalhot jsem zvyklý na velké boční kapsy, aby se mi tam vešla mapa, rukavice, čepice, papírové kapesníky. Splněno. Naopak klasické kapsy jsou dost malé, riziko ztráty věcí do nich uložených značné. Zadní kapsy chybí úplně, to jsem postrádal. Ale zmíněná kvalita provedení nedostatek vynahradila. Příjemnou drobností je možnost stáhnutí konce nohavic gumou. Bral bych je znova. 

Běžecké boty (dva páry) - INOV8 Raceultra 290
Skvělé, pohodlné, lehké. Široký toe box (prostor pro prsty ve špičce), skvělá prodyšnost. Jen síťovina na povrchu se na můj vkus začala trhat poněkud brzy. Měl jsem loňský model, letošní je inovovaný, možná lépe řešený, nevím. Mě ale neseděl. A tak mám pocit, že hledání pro mne ideální boty ještě neskončilo. Bota je věc nesmírně individuální a nejsou dva lidé, kteří by měli stejné požadavky. A jak už jsem se zmínil dříve, neměl jsem se domnívat, že zvládnu celou cestu na 3 páry bot. Mělo jich být pět (Jižní Kalifornie, Sierra Nevada [zde goretexový model], Severní Kalifornie, Oregon, Washington). Na poslední chvíli mne zachránily tenisky z benzínky za 36$, což do teď považuji za zázrak. Ale jak se mezi PCT hikery říká: "Trail provides."

Běžecké boty (jeden pár) INOV8 Roclite 282 GTX
Obdobné boty jako Raceultra 290, pouze s goretexovým voděodolným povrchem. Samozřejmě že promokly, resp. chůzí sněhem a vodou téměř neměly šanci uschnout, ale goratex udržoval dostatečný tepelný komfort. Tady jsem asi nemohl zvolit lépe.

U bot kde jsem je mohl použít byly neocenitelné. Pro nízké běžecké boty jsou návleky v terénu prakticky nutností. Žel tyto fungují jen u vybraných modelů značky INOV8. Asi přesedlám na oblíbenou variantu: Dirty Girl Gaiters. 

Šátek INFIT
Vlastním ho už roky a tady by asi zafungoval i jakýkoli jiný šátek. 

Od kšiltovky požaduji jen dvě věci: aby mi chránila oči před sluncem, a aby měla vzadu zapínání na suchý zip, abych jí mohl jednou rukou připnout a zase odepnout od popruhu batohů. Splněno.

Jednoduché, lehké. Nemám připomínek.


Teplé rukavice QUECHUA Forclaz 700 (pouze na Sierru)
Mám obecně problém, že mi brzy křehnou ruce. Tyhle rukavice byly zcela adekvátní.

Nepromokavá bunda - INOV8 Racelite 150 Stormshell
Velmi jednoduchá větrovka, která ale funguje jako plnohodnotná ochrana před deštěm. Ověřeno. Vzal bych si jí znovu.

Nepromokavé kalhoty HIGH POINT Road Runner
Výrobce o nich mluví jako o záložních kalhotách. Mě se osvědčily jako plnohodnotné. Kvalita provedení je stejná, jako u kalhot HIGH POINT Saguro. Drobnost, zip na konci nohavic umožňuje natáhnout kalhoty i přes obuté boty, a následně nohavice stáhnout. To docela zvětšuje komfort oblékání v dešti. Nemám důvod měnit.

Vysoké nepromokavé návleky ZPACKS Challenger Rain Gaiters (pouze na Sierru)

Nepoužil jsem je ani jednou. Pouze mrtvá váha v batohu. Příště ne.

Stuffsack na oblečení ZPACKS Large Rectangular Dry Bag
Další skvělý cuben fiber stuffsack. 

Stuffsack na špinavé oblečení KATABATIC GEAR
Původně obal na quilt. Posléze jsem se ho zbavil, špínu jsem rovnou přepíral v potocích (bez použití čistících prostředků).

Malý, savý, pro mé potřeby zcela dostačující. 

Kartáček na zuby
Skládací, neznámé značky, vlastním desetiletí a dokud se nerozpadne, budu jej používat i nadále. 

Lékárnička
Obsahovala: Ibuprofen (bolest), Endiaron (střeva), Černé uhlí (žaludek), Zirtec (alergie), Strepsils (krk), Sumamed (třídenní antibiotika), Flector gel (zánět), Chlorine dioxide (záložní chemická desinfekce pitné vody), hořčík (svalová tenze), multivitamíny, lepící páska 3M Transpore, Moleskin. Bez výhrad.

Nůžtičky
Malé manikůrní nůžtičky neznáme značky. V pořádku.

Lehká, plastová, pevná. Někdo považuje nošení lopatky pro vyhrabávání děr na exkrementy za zbytečný luxus. Já ne. Mě kolík k vyhrabání dostatečně hluboké fox hole nestačí. Nesnesu představu, jak se v mém výtvoru rochní nějaké zvíře. A pár "min" zanechaných línějšími kolegy jsem cestou potkal. O to důkladněji pohřbívám vlastní. Dvojkombinace kolík+lopatka mi příjde ideální. Zůstává ve výbavě.

Stuffsack na hygienu ZPACKS Small Stuff SackStuffsack elektronika ZPACKS Rock Stuff Sack
Další skvělé cuben fiber pytlíky malého provedení. Kéž mi dlouho vydrží.
Telefon + nepromokavý obal - APPLE iPhone 6s + CATALYST waterproof case
Jsem "jabkař" od roku 1994, tedy dávno před tím, než vůbec začali vyrábět telefony. Nebyla pro mne jiná volba. Přesto otevřeně přiznávám, tento telefon má mizernou výdrž baterie. Mě vydržela při stavu offline po většinu času, při občasném poslechu hudby a mluveného slova, bezdrátovém kopírování fotografií a jejich následne editaci v aplikaci Snapseed, při denním psaní deníku a publikaci na blog nabitá dva dny. Přesto bych neměnil. Nárazu a vodě odolné pouzdro je nutnost a toto se osvědčilo. Pouze se mu brzo zanesla membrána u mikrofonu, takže jsem při telefonování musel buď telefon z obalu vyjmout a nebo (častěji) použít sluchátka s mikrofonem. Přesto zůstal telefon i po čtyřech měsících pádů na tvrdý povrch a občas pořádného vlhka jako nový.

Foťák SONY RX100 m3 + pouzdro Lowepro
Fotím rád a hodně. Řešení fotit telefonem, jako to dělá většina thru hikerů, je pro mne nepřijatelné. Naopak, mnohdy jsem litoval, že nemám pořádnou zrcadlovku (nebo alespoň "bezzrcadlovku") s kvalitním sklem. Toto řešení je pro mne přijatelným kompromisem. Sony RX je dlouhodobě Ferrari mezi kompaktními fotoaparáty. Sklo s vysokou světelností, kvalitní elektronický hledáček (!!), vyklopný display, wifi konektivita, možnost dobíjení baterie přes usb rozhraní bez nutnosti externí dobíječky. Hlavně si myslím, že výsledné fotky jsou na kompakt opravdu ve slušné kvalitě. A je to držák. Používám ho dva roky a zatím vše funguje. Výrobce si je vědom kvalit přístroje a nechá si ho náležitě zaplatit. Ale nelituji ani koruny. Zatím nevím, čím bych ho nahradil.  

Foto stativ malý GorillaPod Original
Použil jsem ho jen asi 5x, ale po každé jsem byl rád, že ho mám. A příště? Nevím. Asi bych se bez něj dokázal obejít.

Sluchátka BOSE SIE2i
Skvělá "sportovní" sluchátka. Hrají...slušně. Dobře v uchu drží, i když je člověk zpocený. Mají zvýšenou odolnost proti vlhku. Mají mikrofon. Ale hlavně, a to považuji za obzvlášť důležité, nezacpou zvukokovod, takže člověk stále vnímá zvuk okolo sebe. Až odejdou, budu shánět obdobný typ.

Robustnější a těžší než jiné alternativy. Ale je vodotěsná, má skvělou svítivost, mód pro blízké osvětlení ("měké světlo"- dvojice LEDek) a červené světlo šetrné k nočnímu vidění. Oceňuji jednu drobnost - zamykání spínače před nahodným zapnutím (a vybitím) v kapse. Příště stejně.


Power banka POWERSEED 13000 mAh
Skvělá, ale těžká. Těžká, ale skvělá. Plně nabitá vydrží pokrývat mou spotřebu cca. 10 dní. Kdybych měl bezproblémově fungující solární dobíječku, stačila by mi poloviční kapacita. Takhle jsem za ní byl vděčný. Dokud nevyřeším alternativní zdroj energie, měnit nebudu.

Solární nabíječka vlastní výroby podle návodu na nalehko.com
Při výrobě jsem evidentně udělal chybu, nefungovala dostatečně. Příště asi vyhledám pomoc někoho šikovnějšího (elektroprůmyslovku mne nechali dokončit jen za slibu, že budu pokračovat vysokoškolským studiem na netechnickém oboru). Komerční náhrada GOAL ZERO Nomad 7+ byla skvělá, ale nevydržela mé nešetrné zacházení. Na tomto poli budu muset ještě zapracovat. Nicméně pokud někdo nemá díky psaní blogu takovou spotřebu jako já, doporučuji se solarem vůbec nezaobírat a dobíjet power banku s dostatečnou kapacitou při noclehu ve městě. 

Nabíječka 2x USB AT&T
Na můj vkus zbytečně velká, ale tohle jsem po příjezdu do USA neměl čas moc řešit. Nabíjecí proud 2.000mA v pořádku, dva porty (možnost nabíjet dvě zařízení najednou) prakticky nutnost. Příště bych asi sháněl nabíječku, která má porty tři (telefon, foťák, power banka) 

Napájecí kabel iPhone + Napájecí kabel microUSB
Když mi v půlce cesty přestal fungovat napájecí kabel k iPhonu, málem jsem propadl panice. Od té doby jsem měl od každého dva. Už nikdy jinak.

Ukulele iUke mini
Dlouho jsem váhal, jestli tuhle "luxury item" brát. Přece jen je to věc, kterou člověk "nepotřebuje". Ale nelituji ani na okamžik. Hrál jsem skoro pokaždé, když jsem kempoval s někým dalším a hudba má i v tom nejamatérštějším provedení schopnost sbližovat a prolamovat bariery mezi lidmy.

Sluneční brýle s pouzdrem RUDY PROJECT Slicer flip-up
Sluneční brýle jsou nutnost, zejména v jižní Kalifornii a v oblasti sněhem pokryté Sierry Nevady. Protože mám silně dioptrická skla, volil jsem řešení sklápěcí předsádkou (flip-up) k brýlým normálním. Tato sluneční předsádka je vyráběna přímo k obroučkám, ve kterých mám čirá dioptrická skla. To zaručovalo kompaktnost provedení. Navíc, možnost odklopení sluneční předsádky při vstupu do stínu (např. mezi stromy) jsem velmi oceňoval. Žel jsem chtěl ušetřit na váze a místo originálního robustního pouzdra jsem vzal menší a lehčí. Výsledek se dostavil. Sluneční předsádka se v něm po pár dnech zlomila. A pak znovu. Ano, podařilo se mi brýle pomocí lepidla a duct tape jakž takž slepit dohromady, ale velká paráda to nebyla. Příště nebudu šetřit na váze pouzdra. Zvažuji ještě jedno řešení: k brýlým s čirýmy skly pořídit druhé se skly samozabarvovacímy. Tím bych navíc měl zálohu pro případ, že bych o své primární brýle přišel.

Šití, spíncí špendliky, lepení
Zašíval jsem něco neustále. Příště bych si tudíž vzal více nití. Pro tentokrát mne zachránily nítě v hiker boxech.

Kompas Silva 9
Vzhledem k tomu, že nepotřebuji dělat přesné náměry, pouze určovat sever, je tento malý jednoduchý kompas zcela dostačující.

Batůžek do města/stuffsack na drobnosti SEA TO SUMMIT Ultrasil Day Pack
Někomu to může přijít jako zbytečnost, mě se však dlouhodobě osvědčil. Za normálnich okolností ho používám jako stuffsack na drobnosti (hygienické potřeby, lékárnička, doplňky k elektronice, náhradní struny). Ve městě pak jako plnohodnotné městské zavazadlo a nákupní tašku, v letadle pak jako cabin luggage

Poznámkový blok a pero
Vzkazy ostatním necháváte neustále. Spíš než notýsek doporučuji malý poznámkový blok s perforovanými listy, aby se stránky lepe vytrhávaly.

Špunty do uší
Aplikoval jsem jen jednou, při spaní na hostelu. Jinak jsem je raději nepoužíval pro případ nečekané noční zvířecí návštěvy. Na druhou stranu mi jedna holka vyprávěla, jak ji jednou v noci znervózňoval medvěd rachotící poblíž kempu natolik, že si raději dala špunty do uší, aby mohla spát... Každý podle sebe.

Provázek
Pořád je potřeba něco někam přivazovat, věšet jídlo na strom... 3 metry stačí.

Head net - moskytiéra SEA TO SUMMIT Nano Mosquito HeadNet
V oblastech s větším výskytem hmyzu naprostá nutnost, jinak člověk příjde o rozum. Tahle byla v kombinaci s kapucí mikiny a kšiltovky zajišťující odstup moskytiery od tváře (a to i při spaní) dostačující.

Malá, lehká, dostačující.

Skrytá ledvinka na dokumenty EAGLE CREEK Undercover Money Belt
Kdo není paranoik jako já, vystačí si s jakýmkoliv pytlíkem. Na tělo jsem si ji přidělával jen v civilizaci a na stopu, jinak byla v batohu.

Chci znát čas, tlak a výšku. Digitální kompas, GPS ani další vymoženosti outdoorových hodinek mne nezajímají. Navíc tenhle model je bezúdržbový, je napájen sluncem. Mám je dva roky a nevidím důvod ke změně.

Používám tento model dlouhodobě, je to to nejlehčí co na našem trhu dá běžně sehnat. Žel již po druhé se ukázalo, že tyto hůlky dlouho nevydrží používání v náročnějším terénu. A jsou situace (sníh, brody) kdy na ně člověk hodně spoléhá. Po té, co mi definitivně "odešly do věčných lovišť" jsem pořídil v Čechách vyráběné LEKI Legacy 16T a ty fungovaly až do konce bez výhrad. Opustil jsem svůj zvyk zbavovat hůlky poutek na ruce. Člověk je ocení zejména při brodech, či ve větších výškách na strmém svahu, kde hrozí nenávratná ztráta hůlky. 

Bear canister BEARVAULT BV500 (pouze na Sierru)
Z možných variant nejčastěji používaný barel. Tím, že je průhledný, usnadňuje orientaci v obsahu. Je to nutné zlo, ale beru to jako únosnou daň za to, že se člověk podívá tam, kam by jinak nemohl.

Nesmeky CAMP Ice Master (pouze na Sierru)
Byly pro mne neocenitelným pomocníkem. Pouze jsem zvolil příliš "ultra lehký" model. Hliníkový řetízek se mi roztrhl hned první den používání. Pro příště budu volit stejný design, ale kvalitnější materiál. Samozřejmě zda brát nesmeky nebo ne záleží na tom, kdy člověk vyrazí. Čtrnáct dní než jsem tam dorazil já byla Sierra pro většinu lidí neprůchodná. Parta co šla čtrnáct dní po mě mi posílala fotky, jak na sníh prakticky nenarazila. Já bych bez nich většinů průsmyků na High Sieře ani výstup na Mount Whitney asi nezvládl. Někdo měl i mačky, ale to bylo v daných podmínkách spíš jako jít s kanónem na zajíce. Část lidí brala i cepín. Kdo ho měl, dušoval se, že je rád, že si ho vzal. Já místo toho používal na nejvyšší míru zkrácené hůlky zbavené na konci "talířku", takže jsem je v případě potřeby mohl zcela zapíchnout do sněhu a zavěsit se na ně celou váhou. Příště bych to řešil stejně.




Načasování
Asi jsem nemohl zvolit lepší termín. Jediné co mne zaskočilo, bylo větší množství sněhu na Sieře než předchozí roky, který začal odtávat o dva týdny později než obvykle. Jinak jsem měl na poušti únosné teploty, ve Washingtonu, až na tři uplakané dny, slunečné počasí a na běžné poměry všude dost vody. 

Obecně bych doporučil vzít si na cestu více času. Pět měsíců je myslím ideální. Já byl od začátku limitován rámcem čtyř měsíců. Pracovní závazky mi daly na vybranou: buď to stihnu v tomto časovém termínu, nebo nepojedu. Kdybych měl o měsíc navíc, asi bych držel stejné tempo, ale mohl bych si dovolit více zastávek a možností dát tělu delší čas k regeneraci. Také bych to asi tím pádem déle táhl s jednotlivými parťáky, i když musím říct, že i to, že jsem to 2/3 času táhl sám se sebou mělo svá velká pozitiva.



Orientace
Cesta sice má značení, ale rozhodně nelze očekávat stejnou úroveň jako u nás doma. Velmi často to znamená jednu značku na pět mil.

Volně stáhnutelné mapy od Halfmile, které si člověk může sám vytisknout jsou fantastické. Já si je nechal vytisknout a poslat v USA - vzhledem k tomu, že nemám přístup k barevné laserové tiskárně mne to vyšlo levněji, než třeba tisk v General Copy. Jsou nejen velmi podrobné, ale obsahují i spoustu informací o místech vhodných k táboření, vodních zdrojích, brodech atd.


Yogi's book je užitečná, nemyslím však že nutná. Kdo si dá práci s přípravou, zjistí si věci v ní obsažené na internetu. Velmi užitečné jsou v ní informace o městech / zásobovacích místech po cestě. Já ji měl a nelituji. Poslal jsem si v balících dopředu vždy jen část na úsek který jsem šel, a stránky s místy které jsem už minul jsem odtrhával a likvidoval. Yogi's book má za tímto účelem stránky u hřbetu perforované, aby se snáze odtrhávaly.


V telefonu jsem měl navíc digitální kopii Halmile's map v pdf a aplikaci PCT hiker (Guthook) jako zálohu pro případ naprostého ztracení (ocenil jsem na sněhových polích na High Sieře). Obsahuje i spousty doplňkových informací (otevírací doby krámů, hospod atd.). Navíc byly u všech míst zájmu (POI) i fotografie - není to životně důležité, ale bylo to příjemné. Přesto jsem se spoléhal spíš na papírovou mapu. Ve finále to bylo rychlejší, člověk si víc uvědomoval kde se nachází a šetřil jsem baterie.



Zásobování
To, že jsem se rozhodl zásobovat se z větší časti rovnou nákupem po cestě bylo správné. Jednak odpadla závislost na otevírací době pošt, a hlavně jsem nakupoval přesně to, co jsem v danou chvíli chtěl. Preference se vážně mění. I to že člověk podporuje místní obchodníky má vliv na místní obyvatelstvo v jejich přístupu k celé hikerské komunitě. Taky jsem hodně žil z hiker boxů díky těm, kteří tam odkládali jídlo z balíků, kterého už byli přejedeni. Ve finále jsem tak z hiker boxu získal asi 40% toho, co jsem jedl. Občas to byla docela loterie, ale zklamal jsem se jen 2x a i tak jsem to snědl. Na druhou stranu jít znovu, asi bych si i pár balíků navíc poslal do míst, kde se nic koupit nedá (např. John Muir Ranch, Stevens Pass, Stehiken...) a nemusel tak tahat jídlo na delší etapy. Šel bych tak víc na lehko, záda i nohy by to ocenily.


Jídlo
Jídelníček jsem měl víceméně konstantní s vyjímkou obědů, množství spotřebovaných potravin a změny touhy po sladkém k potřebě slaných a kořeněných jídel.

Po probuzení vyrážím bez snídaně, za chůze si dám jen nějaký malý snack, "rychlý cukr", aby mělo tělo z čeho nastartovat. Zde to byly nejčastěji Pop Tarts, taková placička s nějakou příchutí, polevou marmeládou, něco mezi pečivem a sušenkou. Nejprve mi nešly pod nos, posléze jsem si bez nich nedokázal ranní start představit. Alternativou byla müsli tyčinka, či GORP. Skutečnou snídani si dělám 2-2.5 hodiny po vyjití, pokud možno na slunci a na místě s výhledem. Téměř vždy to je porce ovesné kaše zalité olivovým olejem. V prvních dnech čaj nebo horká čokoláda, posléze už jen kafe, případně "hobbo mocca" (kafe s čokoládou).

Obědy byly zpočátku jen studené, v naprosté většině tortila s něčím. Převládalo burákové máslo (luxusní verze zahrnovala posypání drtí z chipsů...), nutela, tuňák, krátce po opuštění města i sýr, či salám. Jak na mne čím dál víc dorážel hikers hunger, začal jsem si dávat k obědu stejná jídla jako k večeři.

Večeře byla od počátku hlavní jídlo dne. Nejčastěji to byla bramborová kaše (pokud možno značky Idahoan) s olivovým olejem, nudle Ramen, refried beans (předvařená a opět dehydrovaná pasta z fazolí), nějaký produkt firmy Knorr (rýže s nějakou příchutí, těstoviny se sýrovou omáčkou atd.) a jednou za čas "luxusní" večeře dehydrovaného "outdoor" jídla firmy Mountain House, či obdobný produkt jiné značky. Do všeho jsem přidával olivový olej či burákové máslo, chia semínka, chilli a často i slaninu. Nosil jsem sebou taky čerstvý česnek a cibuli. Je až neuvěřitelné, jak taková drobnost dokáže dehydrované jídlo obohatit.

Večeře jsem si od Sierry na sever dělal na jiném místě, než kde jsem spal (10-30m), abych nezanechal pachovou stopu lákající zvěř na lidské jídlo. Rovněž jsem jedl nejdříve 30 minut po té, co jsem se zastavil. Kdybych jedl dřív, "rozjetý" organismus by jídlo přeměnil na okamžitou energii, kterou jsem v tu chvíli nepotřeboval. Naopak jsem chtěl, aby si ji tělo uložilo na příští den.

Po celý den jsem pak každou chvíli něco uzobával - GORP, sušenky, müsli tyčinky a chipsy (ty mají nejlepší poměr váha/energie).

Na co je důležité si dát obzvlášť pozor a co jsem podcenil je dostatečný příjem proteinu. To na trailu znamená: sušené maso, lušteniny, burákové máslo, proteinové tyčinky. Existují i proteinové nápoje (nezkoušel jsem). Ti, kteří si dehydrovali vlastní jídlo (což doma dělám taky) si do něj přidávali protein v prášku. Právě nedostatek proteinu může značně ovlivnit nežádoucí úbytek svalové hmoty, který jsem na sobě pozoroval.

I přesto, že jsem si ve finále zdvojnásobil denní dávky potravin a že jsem v každé civilizaci jedl jako nezavřenej, zhubl jsem za cestu 13kg.

Na téma jídla na dlouhých cestách velmi doporučuji článek "Výživa pro dlouhé treky" od Petra Koska na stránkách nalehko.com, či pojednání "Pack light, eat right" od Brendy L. Braaten, která se tímto tématem zabývá jako výživová profesionálka.



Náklady
Celkově se mé přímé náklady na cestu vyšplhaly na 100.000,- Kč. Nepočítám investici do výbavy, tu už jsem z valné části měl předem a budu ji (pokud mi ji tedy zase neztratí nějaké aerolinky) používat ještě nějaký čas.


Položka Částka %
Letenka
21 990 Kč
22 %
Pojištění
4 560 Kč
5 %
Doprava
2 328 Kč
2 %
Ubytování
2 460 Kč
2 %
Potraviny
34 732 Kč
35 %
Hospody
24 180 Kč
24 %
Ostatní
9 086 Kč
9 %
SUM
99 336 Kč


Asi bych mohl ušetřit na jídle, ale jsem nenažranej a na tom prostě nedokažu šetřit. Dopravou míním pozemní dopravu ve Státech a Kanadě (autobusy). Do ubytování počítám i dobrovolné příspěvky trail angelům. V hospodách je všechno jídlo, které jsem si nepřipravoval sám, ať to byla večeře v restauraci, nebo obložená houska na letišti.

Nakonec, když to člověk vydělí počtem dní, vyjde to na necelých 780 korun na den. Spousta lidí má vyšší životní náklady když sedí doma.



Šel bych to znovu? Okamžitě! Půjdu? Ne. Osobně nerozumím tomu, když někdo chodí tenhle trail pořád dokola, ač uznávám, že svou diverzitou patří mezi světové perly. Protože na světě je takových míst kam se dá jít, že to člověk za jeden život nemůže stihnout. A rád bych stihnul alespoň některé z nich.

čtvrtek 25. srpna 2016

PCT návrat 5.den

V letadle toho moc nenaspím. Znám lidi, co takovýhle let absolovují několikrát za rok a vůbec jim to nazávidím. Mezi ostatními cestujícími si se svým hiker trash zjevem v roztrhaném triku připadám dost bezdomovecky. Ale je mi to nějak jedno. Hiker trash by se vlastně dal definovat jako dočasné dobrovolné bezdomovectví.

Po sedmi a půl hodinách přistáváme v Londýně ve 12:30 místního času. Myslím na to, že valná většina kamarádů z PCT teď spí na trailu někde na území Oregonu - Washingtonu. A ještě mají kus krásy před sebou. Učím se nezávidět.

Přečkávám čtyři hodiny čekáním na spoj do Prahy. Ještě si užiju trochu "legrace" s požárním poplachem v terminálu spojeným s částečnou evakuací.


Odlet to ale neovlivní. Fascinovaně koukám jak z Londýnského Heathrow startují letadla v řadě v minutových intervalech.


v půl osmé konečně přistávám na Ruzyni. Čeká tam na mne rodinný uvítací výbor.


A pak už jen osobní rituál který dodržuji po návratu z každé delší cesty - zajít dřív než domů na večeři do hospody v sousedství. Pořádná česká prasácká večeře - kus masa jsem si s vyjímkou mletého v podobě burgerů v celé Americe vlastně nikdy nedal, takže teď si dávám porci za 4 měsíce zpět.


Pomalu doráží i nejbližší kamarádi. Ale jo, ta resocializace se nějak zvládne.

A to už je definitivní konec malého zázraku, kterým pro mne absolovovalní přechodu Pacific Crest Trailu je. Nevím co příjde na řadu příště. Ale to mne na cestování baví. Nikdy nevíš co tě čeká za dalším kopcem. Každopádně ve většině případů to stojí za to. Jen se nebát se tam vydat. Tečka.

středa 24. srpna 2016

PCT návrat 4.den

Ráno si přivstanu, abych mohl posnídat s Caroline a rozloučit se s ní, než odejde do práce. Pak se zvolna balím. Mám ohromnou radost, protože mi k Václavovi dorazila vytoužená Gorilla od Gossamer Gear. Takže na další výšlap už zase vyrazím se svým oblíbeným batohem.


Dochází mi, že je vlastně dobře, že se nepodařilo můj odlet posunout. Takhle jsem získal dva dny odpočinku. Doma budu najednou pod palbou kamarádů, rodiny a pracovních povinností, na což se samozřejmě těším, ale moc si asi neodpočinu. Zase se mi jednou ověřilo, že když dá člověk věcem volný průběh,  je všechno "jak má být".


Ještě si zdřímnu a ve tři vyrážím na letiště (autobus + vlak). Překvapí mne, že na letišti není služba balení zavazedel do celofánu. Po loňské zkušenosti se ztraceným batohem mne to nejdřív znervózní, ale při odbavení mi nabídnou, že mi dají batoh do igelitového pytle, což mi příjde jako přijatelná alternativa.  Dalším překvapením je, že nedostávám do pasu žádné výstupní razítko, vlastně vůbec neprocházím žádnou výstupní pohraniční kontrolou. V 19:30 odlétám.

pondělí 22. srpna 2016

PCT návrat 3.den

Tělo si uvědomilo, že může odpočívat a tak to taky dělá. Po včerejším zážitku s městem nikam nejdu a jen spím, jako by můj organismus chtěl dohnat spánkový dluh za půl roku. Což možná opravdu chce. Taky se začínám pomalu věnovat práci, pročítám si věci k záležitostem, kterými se budu po příjezdu zaobírat.

Dočítám zprávy od Footprinta a Loly z jejich cesty na CDT - kdybych jim to nepřál, tak jim závidím, že jsou ještě na cestě. A myslím na všechny kamarády na PCT, kteří taky ještě šlapou. Je to pravda: "Last man in Canada wins".

Začínám psát určité "technické" shrnutí celé cesty zaměřené především na výbavu, o které mne na blogu několik lidí prosilo. Přesto mi to nějakou chvíli potrvá.


Večer se před sedmou vypravím na večeři s Gábinou a Davem, kteří žijí v Seattlu a kteří mne kontaktovali přes blog. Jdeme do česko-německého výčepu, kde ale z českého piva točí akorát Plzeň a z jídla podávají Vídeňský řízek. Zato jsou tu všude na stěnách české nápisy. Nicméně z některých vyplývá, že majitel podniku pochází ze Slovenska.


Gabina s Davem jsou moc milí. Jsou to vášnivý hikeři, mají toho už dost nachozeno a příští rok se chystají vyrazit na svůj vlastní PCT thru hike, takže téma našeho hovoru je jasné. Snažím se vzpomenout si na co nejvíc věcí, které jsem zažil a prožívám vnitřní šok: jsou to tři dny, ještě jsem ani neopustil americký kontinent a už mám pocit, že se to celé odehrálo kdysi dávno. To jsem zvědav jak to budu cítit doma, to už nebudu vůbec věřit, že se to celé odehrálo.


Sedíme spolu dvě hodiny a po deváté se loučíme. Doma si ještě půl hodiny povídám s Caroline, ale v deset už mne unavené tělo nekompromisně zažene spát.

neděle 21. srpna 2016

PCT návrat 2.den

Pochopitelně dlouho spím. I když jsem se na poprvé automaticky probudil jako každý den na trailu ve 4:50.  Když se pak zkusím postavit na nohy, vypoulím oči, jak najednou všechno bolí. Tělo, kterému jsem od Kennedy Meadows (tedy 80 dní) nedal příležitost k odpočinku se rozhodlo mi všechno vrátit i s úroky. Nejhůř jsou na tom pochopitelně chodidla.

Dojdu si do krámu pro jídlo. Je to divný pocit najednou nakupovat jinak. Už nehledat co nejlehčí a nejkaloričtější potraviny. Vím, že to zažiju i doma, ale tady je to o to intenzivnější, že míjim police s produkty, které jsem 4 měsíce vyhledával.

Dlouho snídám, volám si s domovem. V poledne si zajedu do města, podívat se do REI. Tenhle řetězec se sportovním a outdoorovým vybavením má v Seattlu centrálu a tudíž i největší, trojpodlažní krám.


Mají tu nejen umělý vodopád a lezeckou stěnu, ale venku i testovací cyklostezku pro vyzkoušení prodávaných bicyklů.


Jsem jako hladová myš v sýrařském krámku. Žel věci po kterých nejvíc pasu (nejpopulárnější boty na trailu Altras Lone Peak 2.5 a medvědům odolný pytel na potraviny Ursack) jsou vyprodané.

V poledne jsem se dověděl, že do plného pracovního procesu zapadnu o pár dní později než jsem čekal a budu mít tedy týden na aklimatizaci, což bude asi nutné.

Courám se městem. Seattle má rapidně rostoucí ekonomiku, sídlí tu nadnárodní a technologické firmy (Amazon, Starbucks...), tisíce lidí sem přichází za prací. Všude se tu staví.


Děje se mi přesně to, co jsem zažil loni po Caminu v Barceloně: pocit že sem nepatřím, zaskočenost ruchem města a přítomností takové spousty lidí. Ještě si v centru zajdu na oběd a v pět se vydávám zpět k "Václavovům". Utahán si dávám odpoledního šlofíka, který se ve finále protáhne až do rána.

sobota 20. srpna 2016

PCT návrat 1.den

Na radu chlapíků z recepce vyčkáváme ještě dvěmi section hikery venku na autobus o půl hodiny dřív. Prý občas
přijede dřív a když řidič nezahlédne žádné čekající cestujicí, prý ani nezastaví. Dnes ale přijíždí s půl hodinovým zpožděním ve 3:20. A jsem úspěšný, skutečně pár lidí odpadlo. Pan řidič je hrozně milý a vstřícný. Říká, že mám velké štěstí, že obyčejně bývá beznadějně plný. Jenže neví jak mne zkasírovat, normálně to nedělá. Navíc netuší kolik by měl za jízdenku chtít (???).  Tak se dohodneme, že to vyřídíme až v cílové staninici. Do Vancouveru dorazíme v šest ráno. Na nádraží běžím k pokladně a dokupuji si jízdenku Manning Park - Vancouver - Seattle. Paní na pokladně očividně latinsko-amerického původu mi poté, co si na ní asi z únavy oprašuji svou lámanou španělštinu nachází nejvyšší možnou slevu. Trochu se projdu po okolí, mezi místní bezdomoveckou komunitu se svým hiker trash zjevem velmi dobře zapadám. Najdu první otevřenou kavárnu, kde mne nechají u snídaně a kafe sedět čtyři hodiny. Dopisuji deník, zjišťuji zda bych mohl ze Seattlu odletět už zítra namísto zabookovaného úterka. Píšu si s lidma na trailu.

V jedenáct nasednu na autobus a za hodinu jsme na hranici.



Kontrola je dlouhá, jako na letišti. Trochu jsem očekával problémy stran toho, že nemám v pase výstupní razítko. Permit k překročení hranice mi totiž vydali Kanaďané a nikdo mi nebyl schopen říct jak se na to tváří US kontrola. Občané Států a Kanady jsou v pohodě, ti cestují na řidičák. Já to prostě risknul. A problém nebyl, úředník se mne jen ptal, jestli není PCT nebezpečná. Kanadský permit k překročení hranice ho nezajímal. 

Nabrali jsme zpoždění, takže v Seattlu jsem až po páté. Cestou k Václavovi, který je mým osobním místním českým trail angelem beru dva městské autobusy.



Jsem překvapen, že autobus jim tu jezdí i podzemními tunely jako metro - jednou zastaví u nástupiště autobus, pak zas souprava metra.



Žel načasování nám vyšlo tak nešťastně, že Václav odjel s celou rodinou na několikadenní, dlouho předem naplánovaný výlet. Naštěstí u nich bydlí Caroline z Texasu, která mne pustí dovnitř. Jdem pak spolu na večeři a na pivo a do jedenácti si povídáme.



Po návratu chvíli přemýšlím, jestli si nemám ustlat na verandě, ale pak po mnoha týdnech (naposledy to bylo u Gail a jejich přátel v South Lake Tahoa) usínám v posteli a pod střechou.

PCT 121.den

V noci mne několikrát vzbudilo nějaké velké zvíře, které kroužilo kolem. Jest-li to byl medvěd nejsem schopen 100% potvrdit, ale podle charakteru zvuku asi jo. Chvíli na něj do tmy křičím, dělám bugr. Vždy na chvíli přestane a pak zas v klidu počmuchává okolo. Výsledek je ten, že se vždy unavím dřív než on a usnu.

Ráno si vše naposledy vychutnávám: vyrazit do šera před svítáním, klesat, stoupat, po dvou hodinách si udělat pořádnou porci ovesné kaše k snídani.


Ještě třikrát přeběhnu hřeben, loučím se se siluetou hor na obzoru, která mne většinu cesty provázela.

A pak už mne čeká jen závěrečný osm mil dlouhý "padák" k hranici.

Když si v půlce dělám oběd, projde kolem mne Home Stretch. Začali jsme den po sobě a teď docházíme téměř stejně.


Na poslední chvíli se zdá, jako by mne trail nechtěl pustit: tu je na něm spousta klád k přelezení, pak zas rozlitý potok. Ale nakonec přece ve 14:45 dorazím k monumentu značícímu konec této cesty. Je to dvojče toho, od kterého jsem před 121 dny vyrážel z mexické hranice.


Home Stretch tu sedí, je celá na měko. Sám na tom nejsem lépe. Emoce se ve mě perou.

Dva a půl roku zpátky byl pro mne PCT thru hike pouze snem. Snem stejné kategorie, jako letět na měsíc. Tou dobou jsem na tom byl fyzicky tak, že i jednodenní 14km dlouhý výlet byl pro mne na hranici možností. A dnes... Dnes jsem přistál na měsíci.

Tenhle příměr mne inspiruje k tomu, abych si na tomhle místě zahrál Bowieho Space Oddity. 

"Though I hiked more than 2.650 miles,
  I'm feeling very still..."



A zazvonil zvonec... Ne, PCT má ještě svůj epilog. Díky povolení k přechodu hranice, které jsem si předem vyřídil, pokračuji ještě 8.5 míle do Kanady do resortu v Manning Park. Odtud jezdí jednou denně autobus do Vancouveru. Potkávám Adrienne Schaefer, autorku průvodce "Day & section hikes Pacific Crest Trail: Washington". Dlouho si o cestě povídáme. 

A pak už si jen sumíruju v hlavě nejsilnější zážitky za poslední čtyři měsíce. Moment, kdy se přede mnou po přechodu Forester Passu otevřela High Sierra. Výstup na Mount Whitney. Krajina jezer v Oregonu. Výstup na South Sister. Goat Rocks.

Setkávání a rozhovory s dalším hiker trashem. Top Notch, Max (Cookie Monster), Pierre (Machine Mamma), Jan, Julie, Remi a Sarah. Mám pocit, jako bych je znal od dětství. Při rozhovorech nás nerušily internety, Facebooci, telefony... Pocit naprostého soustředění jeden na druhého.

Samota, čas na myšlenky, čas na to nemít žádné myšlenky, čas ne nepodobný pobytu v klášteře.

Nechci horovat vůči civilizaci a technologiím. Bylo by to pokrytecké a můj život do rámce normálního světa patří. Ale myslím, že je zdravé a užitečné z něho občas na chvíli vystoupit, podívat se na něj z odstupem a zjistit, co z toho všeho skutečně k životu potřebuji a co je jen balast odvádějící mne od důležitějších věcí. I tímhle pro mne PCT je.

Když sejdu na lesní prašnou silnici, pustím si na dotvrzení toho co se mi honí hlavou po několika týdnech do uší hudbu. Nejprve neoficiální hymnu AT, Dylanovo "Wagon Wheel", kterou tu po mě často chtěli zahrát. A pak "A to je všetko?" od slovenských Longital.

A to už je naozaj všetko. Tím jsem došel na konec svého Pacific Crest Trailu.

Naposled potkávám Home Stretch, vyrazila od monumentu přede mnou. Oba jsme si chtěli poslední míle užít o samotě. Teď si ale navzájem vyměňujeme pocity z toho, co jsme právě prožili. Jsme na tom dost podobně. V půl sedmé docházíme do hotelu v resortu Manning Park.


Ptáme se na ubytování v hostelu, který tu také spravují, ale je plně obsazen. Zároveň nám sdělují, že jediný autobus který odtud odjíždí už nejezdí v deset ráno, ale v 1:50 v noci (??). Takže pojedeme vlastně už dnes.

Jako dorazivší PCT hikeři dostáváme volný vstup do bazénu (čti sprchy) a první drink v místní restauraci zdarma. Pod sprchou jsem snad půl hodiny, teprve teď si všímám mozolů na ramenou od popruhů batohu. Pak pereme prádlo a zdravíme se z dalšíma dvěma thru hikerama, kteří dorazili před náma - Sweet Virginia (25, USA) a Thor (30, USA). A na konec vytoužená velká večeře. 

Z Home Stretch vypadne, že těsně před PCT absolovovala s mužem ještě Arizona Trail. On sice na Sieře odpadl kvůli únavové zlomenině (tohle byla má noční můra), ale ona došla sama a má tak v nohách na jeden zátah přes 5.700km. 


Pak se potloukáme v lobby. Snažím se koupit si jízdenku přes internet, ale ukáže se, že je vyprodáno. I na další den. Home Stretch už před tím zabookoval jízdenku manžel, ale já mám smůlu. Rozhodnu se to nevzdat a zkusit, jestli někdo z cestujících na poslední chvíli neodpadne. A když ne, tak holt půjdu ráno na stop.

45km (celkem 4.448km)