středa 9. srpna 2017

Deník z Pacific Crest Trailu - knížka

Ne každého baví číst elektronicky. A nebo prostě máte rádi knížky. Papír je papír. Zkrátka: knižní verze tohoto deníku z Pacific Crest Trailu vychází rok po mém návratu i ve fyzické podobě. Za čtrnáct dní u všech dobrých knihkupců, nebo na http://www.albatrosmedia.cz/tituly/36367877/jakubuv-cestovni-denik/



Křest proběhne v rámci promítání "diáků" z cesty 5.září v Bio Oko v Praze na Letné.


EDIT: Protože se do Oka všichni zájemci o promítání nevešli, dohodli jsme se s Diáky na repríze 2.10.2017 v kinu Aero.

pondělí 22. května 2017

SNT 22.den

V osm opouštím hostel, ještě se trochu projdu městem, takhle bez davu lidí a dud (!) mne baví výrazně víc.




V kavárně dám kafe a croissant (ne, skotskou snídani už ne, už nemám jak ji spálit) a jedu na letiště. Odlítám s devadesátiminutovým zpožděním v půl druhé, ale protože letím s nízkonákladovkou (German Wings), vybral jsem si pro jistotu spoj se čtyřhodinovým přestupem. Druhou alternativu jsem měl s hodinovým přestupem a to bych měl teď problém.

V Kolíně nad Rýnem si tedy ještě dvě a půl hodiny počkám na spoj do Prahy. Hodinu z toho si povídám s Deborah a Fredem (60, USA) převážně o demokratičnosti politických systémů v jednotlivých státech a vzrůstu vlivu propagandy na jejich fungování. Je zajímavý, jak se Američani vždy rozpálí do běla, když se mluví o demokracii. Tihle dva si kvůli tomu málem nechali uletět letadlo do Barcelony. Ještě si pak povídám s Jakubem a Natálkou (27) z Čech, kteří se vracejí ze skotského ostrova Skye a jen potvrzují mou domněku, že tam bych se měl taky podívat. V Praze jsem v půl deváté večer. Aby bylo učiněno zadost tradici, ještě než dojdu domů, stavím se na tradiční popříletové setkání s nejbližšími kamarády ze sousedství v hospodě za rohem.



Scottish National Trail byl trochu jiný, než jsem si ho původně představoval. Jižní část (Lowlands) víc připomínala Camino. Hodně civilizace, hospodářská krajina, míň přírody. Nebylo to špatný, ale preferuju něco jinýho. Co bych zcela oželel byla etapa mezi Edinburghem a Glasgow. Šlapat po asfaltu vedle vodního kanálu má své kouzlo tak tři hodiny. Ne bezmála dva dny. Všechno mi ale vynahradila druhá půlka, Highlands. Tam jsem dostal všeho vrchovatě. A speciálně od chvíle, kdy jsem se za Fort Augustus napojil na Cape Wrath Trail. Byl jsem tam dostatečně dřív, než se k životu probudili krvežízniví midgies. Počasí mi vyšlo taky skvěle, opravdu deštivě jsem měl až poslední den, ale mám zato, že to byl jen zásah vyššího Dramaturga, abych si finále pořádně užil. A já si to opravdu užil. Včetně závěrečného vzrušení, jestli se včas dostanu na letiště.

Co se výbavy týká, byla pro můj způsob cestování adekvátní. Snad až na lehce podstřelený batoh. Podrobněji rozeberu jen tu část, kterou jsem měl odlišnou od výbavy na PCT. 

Značku GossamerGear mám opravdu hodně rád, vyzkoušel jsem od ní už tři batohy různého objemu a váhy. Tento konkrétní kousek je opravdová chuťovka pro ultralight fajnšmekry. Jeho váha je 324 gramů (!!), obsah 36 litrů a je určen pro lidi kteří nosí základní váhu kolem 2,3 kila. Jo, jsou takoví. Musím říct, že takhle lehký batoh jsem ještě nikdy neměl a možna už asi ani nebudu mít. Do práce většinou nosím těžší. S obsahem jsem neměl problém, ale základní váhu jsem měl dva a půlkrát vyšší, než je uváděná nosnost. Zvlášť v závěrečné fázi, kdy jsem nesl jídlo na 6 dní jsem mu dal zabrat. Jediné vážné poškození byl utržený bederák. Spravil jsem na místě za 10 minut. Jinak povolilo pár švů, ale není to nic, co nespraví hodinka s jehlou a nití. Budu ho používat nadále. Na víkendovky, nebo jako batoh do kufru na pracovních cestách, kdybych tam třeba vyšetřil dva dny volna na to se projít. Stává se mi to. Na výšlap, jako byl SNT příště vezmu o něco větší a robustnější GossamerGear Gorillu.

Bivy sack KATABATIC GEAR Bristlecone Bivy
Velké zklamání. Čekal jsem že mi výrazně změní tepelný komfort a ochrání před větrem vnikajícím pod tarp. Ale již při prvním použití pod širákem jsem se probudil díky vysoké kondenzaci celý promočený. Přestože výrobce uvádí, že výborně "dýchá", opak je pravdou. Druhou šanci jsem mu již nedal. Myslím, že ani není schopný příliš ochránit před deštěm. Jeho koupi považuji za vyhozené peníze.

Používám ho už dva roky a jsem s ním maximálně spokojený. Pro jednoho ideální obsah. V kombinaci s lihovým vařičem a závětřím Caldera cone skvělá volba.

Vyzkoušel jsem několik vařičů na tekutý líh, od doma vyrobeného z tuňákové konzervy, přes TRAIL DESIGNS 12-10 alcohol stove a Esbit, až jsem došel k tomuto. Od jiných se liší nejen tím, že je menší, ale hlavně je krytý mřížkou pod kterou se ukrývá uhlíková vata. Ta do značné míry absorbuje nalité palivo a zabrání tak jeho vylití (a tedy i potenciálnímu rozšíření ohně po zasaženém okolí) při náhodném převrácení vařiče. Nevýhodou je pomalejší hoření než u ostatních liháčů (o plynu nemluvě), ale většinou mám při přípravě jídla spoustu další činnosti (příprava ingrediencí, filtrování vody), že to jako takové negativum nevnímám. Pomalejší hoření umožňuje narozdíl od standardních liháčů plamen sfouknou a zbytek paliva po uzavření plastovým víčkem zůstává uchován pro další použití. U ostatních je nutné nechat všechno palivo vyhořet, čímž samozřejmě dochází ke zbytečným ztrátám. Vařič je tedy i velmi efektivní. Já vařil v průměru dvě teplá jídla a jedno kafe denně (někdy víc, někdy míň) a vyšel jsem s půl litrem lihu na celou dobu. Když jsem se na letišti zbavoval zbytku, bylo tam tak ještě na čtvero vaření.

Strašně jednoduchá a geniální vychytávka. Tato závětří s kónickým tvarem jsou rozměrem určená vždy pro jeden konkrétní typ kotlíku. Díky tomu kotlík do závětří přesně zapadne a zůstane uchycen za svůj horní okraj. Závětří tak plní i funkci stojánku nad vařičem. Teplo je distribuováno nejen na dno kotlíku, ale i po jeho okrajích. To opět zvyšuje efektivitu vařiče, tj. snižuje spotřebu paliva. Titanové závětří se po použití sroluje do ruličky, která pasuje do kotlíku, nezabírá další místo a je při dalším vaření ihned po ruce.

Hrníček IKEA KALAS
Ok, mnozí považují extra hrníček ke kotlíku za zbytečnost, ale já prostě bez kafe nedokážu ráno "nastartovat". A vařit nadvakrát (nejdřív snídani a po jejim dojezení a vyčištění kotlíku jestě kafe), na to jsem línej. Chci kafe ke snídani, ne po ní a považuju to i za časovou ztrátu. Ale nikdy by mne nenapadlo, že vedle všech "outdoorových" a "ultra light" hrníčků začnu nakonec používat obyčejný šalek IKEA. Ale váhově jej vzhledem k obsahu nic nepřekonalo a o ceně ani nemluvím. 

Tuhle zkracenou verzi jsem vzal jen z hecu, ty dva gramy rozdílu oproti standardní velikosti nemá člověk šanci poznat. Ale ocenil jsem, že lícovala (víceméně) s průměrem kotlíku a mohl jsem ji tedy mít spolu s ním v jednom sáčku. Při jidle jsem díky nízke výšce kotlíku žádný diskomfort nepociťoval.

Jedná se o pokračovatele typu INOV8 Raceultra, který jsem měl na PCT, je to v podstatě stejná bota. Nikdy jsem nešel v žádnou, která by mi vyhovovala víc. Široká špička se spoustou místa na prsty. Měkká pata která nedře. Podrážka tlustá a tuhá tak akorát, že člověk vnímá povrch pod sebou, ten ale nezraňuje jeho chodidla. Drop 8mm. Skvěle dýchá. Skvěle držící grip na měkém i pevném povrchu. Noha jako v bačkůrce, která ale pevně sedí na noze, takže ta v ní nijak neputuje. Co mne ale trápí je její malá životnost. Ok, na tomhle výletě jsem se je naučil celkem slušně zašívat (to druhé šití s použitím Moleskinové záplaty vydrželo až do konce), ale přece jen bych rád používal něco trvanlivějšího. Teď mám spadeno na Altry, které byly na PCT mezi ostatními hikery nejpopulárnější.

Neprmokavé ponožky DexShell Coolvent
Pro mne nový objev a velké překvapení. Původně jsem se na ně díval značně skepticky. Dokáží udržet nohu suchou (relativně, protože ta se potí) a hlavně v teple. Noha samozřejmě nedejchá, je jako v uzavřený holince. Není tedy na celodenní 13ti hodinové nošení, ale na překonání problematického úseku. Obzvlášť pokud má člověk na nohou lehkou běžeckou obuv ji počítám za velmi hodnotný kousek výbavy. Za nezbytné považuji kombinovat s návleky na boty. Jakmile by se do boty dostal ostrý kamínek, mohl by funkčnost ponožek zcela znehodnotit.

To je stále bolest. Tenhle model je váhově skvělý a odolný na nešetrné zacházení i na rozmary počasí. Při plném slunci mi při hodinové obědové pauze dobil telefon o 20%-25% a večer než slunce zapadlo o dalších 10%. Udržet ale v nabitém stavu powerbanku při dobíjení za chůze nedokázal (narozdíl od výrazně těžšího a křehčího GOAL ZERO Nomad 7+, který jsem nějaký čas používal na PCT).  5W příkonu je pro mou spotřebu prostě málo. Asi by to stačilo, kdych nepsal tenhle deník a nepokoušel se ho denně dávat online, takhle musím hledat dál. Třeba bude fungovat dvoupanelový model s dvojnásobným výkonem od téže značky. 

Kdybych měl jít Skotsko ještě jednou ve třech nedělích, tak úplně vynechám jih. Asi bych přibral celou West Highland Way a kompletní Cape Wrath Way (tedy už z Fort William). A ve zbylém čase bych si prošel ostrov Skye a Orkney.

Rozhodně každému doporučím vzít sebou kvalitní mapy a kompas, protože značení je tu považováno za změkčilost a část tras vede mimo jakékoli vyšlapané stezky. Já měl mapy spolu s průvodcem stažené a vytištěné ze stránky www.walkhighlands.co.uk, ve větším než nativním měřítku a šlo to. Kdybych se ale výrazněji odchýlil od trasy, asi bych měl problém. 

Suma sumárum: Skotsko dobrý. Kam příště?

neděle 21. května 2017

SNT 21.den

Jeden se spolunocležníků chrápal tak, že jsem si musel dát do uší špunty. Alespoň se s nima netáhnu zbytečně. Někteří to řešili přesunem na pohovku do společenské místnosti. Nemůžu dospat, být na stopu před půl osmou je zbytečný, ale tělo je zvyklé být od půl šesté v zápřahu.

Od dalších nedospavců se dovídám, že je tu kluk jménem Tom, který nabízel místo v autě do Inverness, odkud jezdí několikrát za den spoj do Edinburghu. Každého nově probuzeného se ptám, jestli není Tom. A v 8:00 skutečně uspěju a Tom (52, UK) mi svezení skutečně nabídne. Venku je nádhernej slunečnej den, jako by Skotsko chtělo, abych si ho pamatoval v jeho nejlepším rozmaru. 

Povídám si s běžci, cyklisty, chodci, motorkáři a přestože to jsou rozdílné komunity, mají hodně společného: něco zažít, žít aktivně, nesedět doma, navzdory nepohodlí, rozmarům počasí, chrápajícím spolunocležníkům a třeba i nízkému stavu na bankovním účtu. A není to jen věc "mladých", naopak, věkovej průměr je tu tak 45 let. To setkávání mne baví. Tohle by člověk na hotelu, kde si každej žije na svém soukromém ostrově, nezažil. 


V devět vyrážíme a celou tříhodinovou cestu prokecáme. Dovídám se mimo jiné, že včerejší maraton byl vlastně jen vyvrcholení týdenního setkání běžecké komunity. Proběhaný týden. Loučíme se v Iverness na nádraží, já jdu na vlak a Tom jede na letiště. Auto měl z půjčovny, letí do Manchesteru. Můj příspěvek na benzín rezolutně odmítne.

Jedu vlakem ve 13:30, z okna pozoruju krajinu, kterou jsem téměř tři neděle šlapal. Ubývá kopců a jezer, přibývá farem a ovcí. Mám pocit, že sleduju právě odpromítaný film znovu pozpátku a zrychleně, což si umocňuju sezením v protisměru jízdy.

Mám nabídnutý azyl na noc u Lydie a Arthura, bydlí kousek za Edinburghem. Ale autobus by mne k nim dovezl až v deset večer a navíc mají doma novorozené děcko, takže děkuji za nabídku a bookuji si hostel ve centru města. Před pátou tam jsem, dvouhodinová procházka městem, ale je to jako vždy po několika dnech o samotě na trailu. Moc lidí, moc podnětů, moc aktivity. A všude zněj dudy. Až budu chtít sousedy dohnat k sebevraždě, pořídím si dudy.


Hostel je v centru, 10 minut od nádraží a je fajn. Ok, tak jo, tady jsem bezkonkurenčně nejstarší host, ale nikdo to neřeší, ani já. Je tu slušnej bar kde vaří, už se mi nikam na jídlo ven nechce.



Od devíti tu dokonce promítaj biák, ale já jsem uondán a tělo se jako vždy, když si uvědomí, že může odpočívat, začne odpočinku dožadovat. Najednou se přistihnu jak googluju: GR10, GR11... Co když letos vyšetřím ještě měsíc času? S jídlem roste chuť. V půl desáté usínám, nechám si o tom zdát.

sobota 20. května 2017

SNT 20. den

Přes noc se pěkně rozpršelo, ale déšť nedéšť, v 5:30 už šlapu asfalt. Po hodině odbočím na polňačku a ještě hodinu a půl jdu příjemnou rovinkou kolem malých jezírek, až dorazím na pláž Sandwood Bay.




Teda ve slunci by byla hezčí, ale i tak mám radost. Hned za ní vidím na dunách několik stanů. Krásný místo k přenocování. Chtěl jsem tu původně snídat, ale v tom dešti se odbudu jen oříšky a čokoládou a šlapu dál. Potkávám kluka v protějším směru a ten mi říká, že se na Cape Wrath dnes běží maraton a že následující úsek je opravdu, opravdu těžký. Trochu o tom pochybuji, průvodce se tak netvářil, převýšení je minimální (asi 400m) a tak jdu. Hned po 15ti minutách se ztrácí stezka a přidává se mlha, takže nejsou vidět orientační body. Chvílema je viditelnost 20m. Mokřina je obzvlášť močálovitá, takže nejen že jsem hned promočenej (jako bych už nebyl od deště), ale tím jak se furt něčemu vyhýbám, ztrácím smysl pro směr. Musím kontrolovat kompas co minutu a i tak se točím v kruhu. Připadá mi to nekonečný. A kousek ode mne je skalnatý sráz do moře. Úplně příjemný to teda neni. Asi v deset dočvachtám k plotu z ostnatého drátu, kde jsou cedule, že za ním je vojenský prostor sloužící jako dopadové území pro ostré střelby. A varování, ať dovnitř nikdo nevstupuje pokud vlaje červený prapor. Naštěstí zrovna na chvíli ustoupila mlha a je vidět stožár bez vlajky. Přelézám ostnatý drát (tak zní instrukce v průvodci) a čvachtám dál. Naštěstí je v oparu vidět i vršek Sithean na h-lolaireich, podél nějž se mám prosmýknout. S viditelným cílem je to hned radostnější. Navíc v půl jedenácté mlha téměř ustoupí. Dostanu se na okraj skalisek lemujících ústí říčky vtékající do oceánu, jdu podél něj kousek na východ, až najdu vhodné misto k sestoupení do průrvy a k brodu. A pak už jen na sever.



V půl dvanácté zahlédnu na obzoru běžícího maratonce. Kde běží maratonec, musí být cesta. A v ten moment se mi stane to, čeho jsem se celou dobu obával. Zahučím do bažiny až po kolena a nemůžu se hnout. Těsně před cílem a mám dopadnout jako Jiřina Švorcová v Krali Šumavy? Hlavně nepanikařit, nedělat zbrklé pohyby a taky nenechat tam botu. Velmi dlouho a velmi pomalými pohyby se dostávám ven, naštestí pevná půda je jen půl metru přede mnou. Pětset metrů k cestě cupitám s velkou pokorou. Zbývající míli pak už jdu po pevném povrchu, abych chvilku po dvanácté došel k cíli své cesty - majáku na Cape Wrath.

Úplně promočenej, zmrzlej, ale šťastnej se přidávám ke skupině maratonců mačkajících se ve skromné kavárně pod majákem. Objednávám si horkou polívku a čaj. Brzy mezi přítomnými identifikuji i 5 chodců, kteří jako já končí svůj trail. Jeden z nich má dokonce Zpack batoh, se kterým jsem šel PCT. Máme štěstí, kvůli maratonu je posílen pendl mezi touto samotou a turisty oblíbenou vesnicí Durness, ze které vede silniční tah na jih. Nejprve ale bere všechny běžce. Když naše chodecká komunita osamí, postaví provozovatel kavárny před každého z nás panáka whisky. Na účet podniku. Tři roky jsem se nedotkl tvrdýho alkoholu (lékařův příkaz), ale jsem tak zmrzlej a tohle je skutečně výjmečná chvíle, tak s chutí přijímám. Nikdy mi nechutnala líp.

Poslední pendl odváží naši šestici ve dvě. Po rozmlácený cestě jede dvacetikilometrovou rychlostí, ale v přetopené dodávce je jak v ráji. Po hodině nás vyloží u zálivu, kde ještě musíme vzít přívoz.



Na druhé straně se britská půlka šestice trhá a nasedá do auta, které je přijelo vyzvednout. Já docházím s dvěma Holanďany (Walter 52 a Hans 44) dva kilometry do vsi. Kluci mají namířeno do kempu, já zkouším bunkhouse (jednoduchá ubytovna pro 24 lidí s palandama ve třech pokojích, s kuchyňkou a společenskou místností) a mám štěstí, zrovna jim někdo odřekl jednu rezervaci. Jinak je všude beznadějně plno, všechno obsadili maratonci.

Nejdřív ze všeho dávám horkou sprchu a pak zjišťuji spojení na zítřek. Ale v neděli odsud nic nejede. A já musím být v pondělí v deset o 400km dál na letišti. Nejdřív trochu panikařím, ale pak mi dojde, že ves je plná maratonců. Zkusím zítra stop, alespoň do 80km vzdáleného Ullapool, odkud v pět večer jede autobus. A když ne, poletím dalším letadlem. Bude to ztráta, ale rozhodně menší, než kdybych si třeba zlomil nohu.

Před šestou se scházím s Hansem v místní hospodě Oasis a k mému překvapení tu většina personalu mluví česky. Neptejte se mne proč, nevím. Jeden je z Pardubic, další ze Slavkova... Prý tu je i česká kavárna. V minivesničce na se severu Skotska.

Dáváme si na doporučení české party jehněči kýtu a po té, co jsem musel na spoustě míst kde jsem si stlal odklízet jehněčí bobky, si ji obzvlášť vychutnávám. Místní Češi mne navíc informují, že stop tu bývá celkem úspěšný. Tři hodiny si s Hansem skvěle povídáme, je to hodně chytrej a zábavnej kluk. Seděli bychom dýl, ale jsem utahanej a zítra mne čeká dlouhej den. Doufám, že nebude lejt jako dneska.

Vracím se na bunkhouse, dobíjím, dopisuju deník a v půl dvanácté za chrapotu spolunocležníků usínám.

26km (celkem 876km)

pátek 19. května 2017

SNT 19.den

Snídám ještě na chajdě a v 6:10 už si to špacíruju podél jezera po široké, rovné cestě, pozoruji hory kolem. Koukám i na nánosy vynesené vodou poměrně dost vysoko na břeh a dochází mi, že i když se to jmenuje  Loch Glendhu, je to spíš mořskej záliv a tudíž se tu bude projevovat příliv. Tahle idila trvá 7km až do vsi Kylestrome. Tam se otočím a začnu stoupat na kopec, celkem o nějakých 500m výš. Sleduju záliv pod sebou.


Odbočuju z cesty a vylezu na vrchol Ben Dreavie a vidím odtud na obzoru moře.


Dál musím opět jen na kompas, nasazuji kurz severozápad a vlítnu do mokřin. Ještě jednou nasazuji nepromokavé ponožky a děkuji za ten zázrak. V orientaci mi značně pomáhá množství jezer a jezírek všude kolem. U jednoho z nich (Loch na h-Adh) obědvám, a dál už mne zase vede cesta. 


Přecházím silnic a za ní časem ještě jednou odbočím do mokřin. V hlavě mi už několik dní jede jedna a ta samá dixilendová melodie. Co to jenom.... Jo jasně: Jožin z bažin

U jezera Loch á Gharbh-bheig mor objevuji malou plážičku, neváhám ani minutu, všechno jde dolů a skáču do vody. Je ledová, ale dělám to nejen pro své potěšení, ale také s ohledem na civilizaci, do které zítra dorazím. Můj odér už začal získávat něco jako vlastní osobnost. Ještě přeperu mikinu a kalhoty a po čase pokračuji blátivou pěšinou podél lochu. Jednou brodím. V pět jsem v usedlosti Rhiconich. Tradičně zkusím hotelovou hospodu, a překvapivě je otevřená. Ale nevaří (?), tak dám jedno rychlý pivo a jdu. Dál vede cesta 19km po silnici podél pobřeží. Co se dá dělat. Ještě narazím na jednu hospodu, ale je to lepší podnik a zdvořile mi naznačí, že tam se svým zjevem jaksi nepatřím. Nevymlouvám jim to. Odšlapu si po silnici 7km do Kinchlochbervie a tam na pastvině nad jezerem Loch Innis na Ba Buidhe v 19:30 stavim tarp. Bude to dost větrná noc, ale takhle u moře si nemůžu moc vybírat. Asi poslední noc venku. Zítra Cape Wrath.



Po týdnu jsem chytil lepší datovej signál než GPRS, tak ještě rychle bookuju letenku na pondělí. Chtěl jsem to udělat dřív, ale nebylo jak. Nakonec jsem měl štěstí, i když poletím s přestupem, přímá by teď vyšla na dvakrát tolik. Tak teď ještě aby nebyl problém s dopravou do Edinburghu. Usínám nezvykle až v jedenáct.

45km (celkem 850km)

čtvrtek 18. května 2017

SNT 18.den

Mám díky vlhčímu nocležišti vysokou kondenzaci, doufám, že budu mít přes den příležitost sušit. Zvenčí je na tarpu námrazu. Obloha téměř bez mráčku.


Nejprve si vykračuji podél lochu po široké cestě (5:30), ta se rychle změní v pěšinu a začne stoupat údolím ke hřebeni. Jakmile se přes něj přehoupne slunce, usedám k snídani. Už mám trochu nastoupáno, tak si užívám pohled do údolí pod sebou, jako vždy v podobných chvílích, snažím se ten okamžik zapamatovat.

Pěšina je celkem čitelná, stejně raději kontroluju každých 15 minut mapu, abych nedopadl jako předevčírem. Stoupám západním svahem a ve finále musím přetraverzovat víc na východ. Žel přestoupám, objevuji průsmyk 40m pod sebou, ale musel bych slanit po skále a tak se kus vracím, abych mohl sestoupit.


Teda jestli se mi celý rok stýskalo po celodenně mokrých nohách od brodění na Sieře, tak tady si jich užiju dosyta. Už to ani nepíšu, ale terén je podmáčen téměř nepřetržitě. Cesta je namáhavá, ale baví mne to. Ani si nevšimnu, že se obloha zatáhla.

Za průsmykem prudký sestup, cesta nejasná, ale jak narazím na řeku, je to už snadný. Celý tenhle dopolední úsek patří k tomu nejhezčímu tady. Před polednem docházím do usedlosti Inchnadamph, s tím, že dnes ta hospoda už výjde. Leč je to stejný jako včera. Otevírají až v pět. Vracím se půl kilometru k pěšímu mostku a i když je pod mrakem, věším na jeho zábradlí spacák a tarp k vysušení. Samozřejmě sprchne. Vařím oběd, v jednu pokračuji dalším stoupáním směrem na sever. Nahoře má krajina spíš alpský charakter, je kamenitější, potkávám řadu malých jezírek.


Při sestupu do údolí Coul zase mizí stezka, ale vím, že opět musím dojít dolu k řece a tak to beru šusem. Je to takovej evergreen tady. Teda nemít hůlky, asi skončím se zlámanou nohou. I tak jdu dostkrát k zemi. Asi bych sebou měl začít tahat Spot nebo InReach, nebo nějakej podobnej satelitní messanger. Už jsem kolik dní bez telefonního signálu a kdyby se jednou něco opravdu stalo, je otázka,  za jak dlouho by na mne někdo natrefil.

Dál postupuju podél řeky, přeskakuju z břehu na břeh, podle toho, kde je lepší terén. 


Řeka mne dovede k Loch Glencoul, ale ještě to trvá dlouho než narazím na schůdnou cestu.


To až za bothy, po kterém žádostivě koukám, ale je teprve 17:30 a já toho kvůli těžšímu terénu ušel podstatně míň než jindy. Znovu prudce stoupám, to abych přešel široký ostroh oddělující Loch Glencoul Loch Glendhu.

Začínám být docela unavenej. Terén je dnes asi nejtěžší co jsem tu zažil. Nohy furt mokrý a nevím, jak se obléknout. Když si nechám bundu, upeče mne slunce, když si ji sundám, začne foukat a pršet. Mění se to co 15 minut. Když sestupuju z ostrohu, zahlédnu na protějším břehu lochu další bothy. Málem se k ní rozeběhnu po vodě. V dálce hřmí a já mám dnes dost, takže uvítám nocleh pod střechou. Na obloze si mne za rozmary počasí udobřuje duha. 


K bothy dorážím v 19:30. Je prázdná. Rychle vařím, jím ale venku, s výhledem na jezero. Usalaším se na půdě. V devět dorazí ještě dva cyklisti (50, UK), obsadí vedlejší místnost. Nejeli samozřejmě přes kopce  já, sekaj to údolíma. I tak, velkej respekt.

Mám co dělat, abych udržel oči otevřené při psaní deníku. V deset usínám, jako když mne odpojí od baterií.

I když to byl fyzicky náročnej den, patřil k jednomu z nejhezčích. Do Cape Wrath mi zbývá 69km.

40km (celkem 805kn)

středa 17. května 2017

SNT 17.den

Noc byla klidná, bez většího větru a bez deště. Obloha částečně modrá, dává tušit pěknej den. V 5:30 nastoupávám příjemnou širokou lesní serpentinou na kopec. Tam si v 7:00 dělám snídani a dál už cesty není.

Pokračuji planinou přímo podle kompasu, směr severovýchod. Teda přímo... Obíhám erozí zbrázděnou zem, potůčky, močály. Občas se musím i kus vracet.


Po 45ti minutách zahlédnu na obzoru jeden z dnešních cílů: Loch an Daimh. Hned se orientuju lépe.


Sestupuju tedy dolů a v půlce svahu zahlédnu i ruiny zničené vesnice, u kterých mám podle průvodce přeskočit řeku. 


To taky udělám, je to tady zatím jen takový potůček. Dál už si mne vede řeka Douchary stejnojmeným údolím sama. Přítoky mohutní, až ji po čase pod vodopády přebrodím na východní břeh. To už jdu stezkou, je to taková romantická kozí šplhačka podél řeky.  

V 11:30 konečně docházím k Loch an Daimh. Zrovna mi vyleze slunce, chci toho využít a přemáchnout si prádlo. Ale jak ho namočím, přižene se mrak a už tam zůstane. Suším na hůlkách alespoň ve větru (2Bf). Poobědvám, je mi trochu kosa. Nedosušené prádlo z části oblékám - odepínací nohavice a ponožky. Je to stejné, jako bych brodil. A triko dosušuji na hůlce za chůze, mám ho jako prapor. 



Je samozřejmé, že jakmile vyrazím, slunce zase škodolibě vyleze a do večera vydrží. Dál jdu polňačkou, bez nějakých dalších vzruchů až do usedlosti Oykel Bridge, kde na větší silnici stojí hotel. Těším se, že si dám alespoň polívku, ale mezi druhou a pátou mají zavříno. Je 15:30. Chvíli si povídám se sedmdesátiletým chodcem (UK), který jde Cape Wrath Way (to já už 3.den též) a kterého potkal stejný osud se zavřeným barem v hotelu. Jak správně konstatuje, aspoň ušetříme.

Další cesta je rovná a široká, podél řeky Oykel. Je to trochu fádní, ale moje boty mají konečně šanci oschnout a to je taky vítaná změna. Zjišťuju, že konečně povolilo to šití na botě a díra se zvětšila. Považuju to za úspěch, čekal jsem původně, že vydrží jen půl dne. 

Po 8km se cesta změní v pěšinu a po dalších 6km docházím v 18:30 k Loch Ailsh. A tady už zůstanu, je tu krásně, byl bych blázen, kdybych tu nepřespal. Jen je tu trochu vlhčeji.



Mám ještě dlouho slunce, v něm dobíjím telefon, vařím večeři a pak pokračuju v seriálu "šiju šiju si botičky". Tentokrát věc vylepším o záplatu z Moleskinu, kterou přišívám na vnitřní stranu trhliny. Jednu menší záplatu dělám i na druhý botě. Uvidíme zda se to osvědčí. Usínám v deset.

46km (celkem 765km)

úterý 16. května 2017

SNT 16.den

Prší prakticky celou noc. Ráno už jen tak mží, než vyrazím, přestává docela. Začínám v 5:30 krátkým ostrým nastoupáním a pak se pomalu spouštím mělkým údolím Gleann na Muice. Když v 7:30 snídám, zaprší mi do toho. U jezera Lochan Fada odbočuji z cesty na sever, stoupám na hřeben. V mapě jsem neměl nakreslenou cestu, o to větší byla radost, když jsem narazil na vyšlapanou pěšinku. I tak mi dalo stoupání zabrat. Když jsem po hodině a kus dorazil do sedla, začal se kochat výhledem a v duchu si zpíval Ódu na radost, uzemnil mne pohled do mapy. Já úplně zapomněl, že mám v půlce krpálu odbočit na východ! Takovou jsem měl radost z pěšiny, že jsem vypnul mozek a slepě ji následoval až na vrchol. Zacházka 3km. Spouštím se traverzem, cestou necestou až k ústí údolí obcházejícího horu Sgurr Dubh (ne, vážně si ta jména nevymýšlím, ale je jasné, kde bral Tolkien inspiraci). Chvíli mi to trvalo, jak říká průvodce "Navigation in this section could be difficult." Pořádné cesty se chytnu až u Loch an Nid.



Ve 12:00 vařím oběd a samozřejmě se mi u toho rozprší. Vydrží to hodinu. Kolem druhé docházím k velké bothy Shenavall. Chvíli si tam po tom dešti dáchnu a pak už se zas drápu do stráně, abych se dostal  na otevřenou planinu. Takový charakter krajiny jsem tu ještě nezažil. Dost tu fičí, občas padne nějaká kapka. Všude na mne kouká rašelina. Na bothy jsem dokonce viděl návod, jak s ní zatápět. Zhruba v půl čtvrté se začnu spouštět do údolí Gleann Chaoeachain. Co mne překvapí je, že vykouklo slunce a už mne do večera neopustí. Po sestupu popojdu asi 1km po silnici a pak začnu znovu prudce stoupat na další planinu. Je po ní úplně parádní cesta, jen vítr se mnou cvičí. Moc si to užívám. 


Před sedmou sestoupím k vesnici Inverael, už bych někde zakotvil, ale nenacházím místo. Setkávám se s Rogerem (60, UK) a asi 2km jdeme spolu. Taky míří na Cape Wrath. Kousek za vsí schází k řece, kde už kempujou dvě holky, já volím raděj samotu v lesíku o 300m výše. Tady naštěstí příliš nefouká. V posledním slunci stíhám dosušit mokré ze včerejší noci, vařím a před desátou usínám.

46km (celkem 719km)

pondělí 15. května 2017

SNT 15.den

K mému překvapení přestalo v devět večer pršet a až do rána byl klid. Přesto si o hodinu přispím. Jen tak, z lenivosti. Snídani si taky dělám ještě pod střechou, až konečně v 6:50 vyrážím. Dál není v mapě, ani v reálu žádná cesta a tak jdu první hodinu jen na náměr, přes mokřiny, které jakoby nějaký obr přeoral.


Je pod mrakem, ale až na pár ojedinělých kapek neprší.

Po 3/4 hodině uvidím Loch Calavie, podél nějž pak dál vede široká cesta směrem na západ. Ta se po odbočení na sever na chvíli změní v rozestavěnou silnici, která však po kilometru končí. Pokračuje stezkou do údolí mezi hory Sgur na Feartaig a Beinn Tharusinn (opět skvělý názvy) a i ta záhy zmizí. A mě nastává největší legrace dne. Copak navigačně to není problém, vím že musím vystoupat údolím až do protějšího sedla a tam opět sestoupit a dát se prvním údolím na západ. Ani mokřina není problém, to už umím. Začal se do mne ale opírat nepříjemný nárazový vítr. Nejdřív 3Bf, jak ale nastoupám výš, tak je to poctivých 5-6Bf. Mám co dělat udržet mapu (a to jsou to vytištěné kusy na jednotlivých A4).  Při některých poryvech si musím dřepnout a počkat, až to přejde. Stát se v tom nedá. Postupuji velmi pomalu, ale je to zážitek. A jak se konečně dostanu do sedla, jakoby někdo vypnul větrostroj. A já v úžasu koukám na další údolí pod sebou.


Sestupuji a pro změnu někdo zapne déšť. A znovu nahodí i vítr, tentokrát už jen 2Bf. Ale jsou to jen přeháňky.

Když sestoupím do druhého údolí k řece Allte e Chonais, čeká mne tam zajímavý mostek. 


Jsou to jen dvě ocelová lanka nad sebou. Teda po něčem takovém jsem naposled přecházel jako dítě na táboře.

Dále pokračuje pohodlná široká cesta do samoty Craig, kde je hostel, jež mají mnozí za cíl etapy. Já o kousek dál usedám u potoka a ve 13:00 vařím oběd. Po něm mne čeká poměrně krátké, o to však prudší stoupání na kopec, kde místo očekávané stezky leží další základy k silnici. Uhýbám z cesty těžkým stavebním strojům řítícím se z kopce. Mám pocit, že v tom padáku by přede mnou nezabrzdili. Pak táhlý sestup k Loch Coulin, ještě jedno prudké stoupání a pozvolný sešup do vesnice Konlochewe. Mezi tím opět střídavě prší a svítí slunce.


Trochu zpanikařím. Moje původní informace byla, že tady je tolik civilizace, že nejpozději každý druhý den narazím na krám a tudíž si toho nemusím moc nosit. Tak mi to potvrdila i má skotská chodecká spojka. I proto jsem zvolil ten super lehkej batoh. Teď se ale ukazuje, že je to jinak. Dokonce není z mapy ani z průvodce jasné, jestli ješte na nějaký narazím. Spíš to vypadá že ne. Takže v místním krámě, který je průvodcem poslední zmíněný, dokupuju jídlo na 6 dní. To by mělo stačit. Pokud to ten batoh vydrží. Ještě běžím na rychlou večeři do místního Cafe. Teda spíš potřebuju dotlouct baterky, slunce teď nedává prakticky nic. Potkávám tam holandský pár (50), který měl taky namířeno na Cape Wrath, ale mají trable s nohama a tak končí.

Já si tu na zachodě měním nepromokavý ponožky za normální. Šel jsem půlku dne po pevné cestě a víc jsem do toho tedy šlapal, takže nohy jsou teď pěkně zapařený. Přece jen to není úplně na 12-13 hodin ostrý chůze. Asi je budu nandavat jen na ty největší "sajrajty".

Já se v šest seberu a ještě hodinku šlapu širokou cestou po rovince kolem řeky Abhainn Bruachaig, abych si na jejím břehu za prvních kapek další přeháňky postavil tarp. Po té, co jsem si dnes užil s větrem ho kotvím obzvlášt pečlivě. Ještě reorganizuju batoh po dnešním nákupu a pak už standardní rituály. Usínám za zvuku deště v půl desáté.

45km (celkem 673km)

neděle 14. května 2017

SNT 14.den

Ve 2:00 déšť zintenzivní v pořádnej slejvák, vítr cloumá tarpem, ale já zůstávám v suchu. Ráno dopisuju deník, včera jsem u toho usnul a taky se mi moc nechce ven do deště.

Cesta zmizela a tak od 5:50 šlapu mokřinou, už je to pro mne rutina, přesto občas zajedu nohou po lýtko do bahna. Dnes ale s jednou novinkou: mám na nohách nepromokavé ponožky. Původně jsem byl k tomuto výmyslu skeptický, myslel jsem si, že to bude jako navléknout si na nohy igeliťáky od rohlíků. V mém okolí na to ale několik lidí pělo chválu a nakonec mi je doporučil i jeden skotský chodící kamarád. Tak jsem si je vzal. A nevycházím z údivu. Nejen že jsou příjemný na nohy, žádný pytliky, ale hlavně tepelnej komfort se násobně zvýšil. Za tohle by měl někdo dostat nobelovku. Tak samozřejmě, noha nedejchá, je to jako bych ji měl v těžký kožený botě. A tohle je situace, kdy teplo a sucho má přednost před ventilací. Uvidíme jak budou vypadat nohy večer, až ponožky sundám.

V osm se dočvachtám k mostku přes řeku a já si pod něj sedám, zrovna zesílil dešť (ne že by tam skrz plaňky nepršelo, ale je to o něco lepší) a vařím snídani. Za mostem je v této pustině hostel (!).

Měním směr ze severu na západ a pokračuji novým údolím širokou, relativně suchou cestou. Po chvíli docházím k bothy (chajdě k volnému použití), ze které se teprv hrabou včerejší nocležníci. Spalo jich tam asi osm. Se dvěma si povídám., a pak pokračuji sám dál. Cesta se změnila v kamenitou pěšinku, vine se přes maličké kopečky a já si jako ještě několikrát za den připadám jak v krajině z Pána prstenů. 


Zato počasí se úplně zblaznilo. Déšť se spouští a "vypíná", jako by si někdo hrál s uzávěrem vody. Do toho od desíti ještě občas zasvítí slunce. V jeden okamžik třeba koukám před sebe na sluncem zalitou stráň a za sebou mám neprůhlednou clonu z deště. Pak na mne začnou padat kroupy, aby je za 5 minut roztálo slunce. Úplně bláznivý. Dnes potkávám dost lidí, dokonce cyklistů, ale ti svá kola víc nosí, než na nich jezdí. Je neděle, tak všichni vyrazili ven.


Ve 12:00 docházím na samotu Morvich a vařím si oběd. A zase: vařím ve slunci, jím za deště, odcházím ve slunci.

Pokračuji na severoseverovýchod stoupáním o 530m výš na hřeben. Obcházím vrchol A'Ghas bheinn, zase jsem dojat okolní krajinou. Kozí stezkou seběhnu dolů, asi o 400m níž až k 113m velkému vodopádům Falls of Glomach.






Sejdu k nim a pak se vracím na cestu, kde je to skoro (jak s oblibou používám) "dětský lezení". Zkrátka člověk zapojuje i ruce.

Když sestoupím k Loch na Leitreach, jdu nějakou chvíli po rovině uježděnou cestou. K mému velkému překvapení potkám v protisměru Paula ze včerejška. Zatím co mne se snaží SNT protáhnout každým údolím a vede proto cik-cak, Paul šel přímo. Zvrkl si ale nohu, míří do civilizace. Nicméně se chce na cestu vrátit. 


Odbočuji z pohodlné roviny a znovu prudce stoupám, abych se dostal na jakousi náhorní planinu. Zase nádhernej kus země. A počasí pořád trojčí, i když slunečné pasáže jsou čím dál delši.

V sedm docházím k cíli dnešní etapy docela ucaprtán. Jmenuje se to tu zase hezky evropsky Maol-Bhuidhe. Uprostřed samoty u Loch Cruoshie stojí krásná bothy. Doufám že se tam vejdu, jsem docela promoklej a vezmu za vděk místem pod střechou. Ale nikde nikdo, je neděle večer. Mám ji jen sám pro sebe. 


V posledním záchvěvu slunce suším co se dá, ale brzy zas přichází déšť. Je příjemné jíst teplou večeři a koukat na déšť za oknem. Po loňské zkušenosti s řáděním myší v podobné chajdě ve Washingtonu si rovnou stelu na půdě. Obava z myší se později potvrdí, i když tady je dle hluku jen jedna. 


Nohy po sundání nepromokavých ponožek dobrý. Dokonce šiti na botě vydrželo.

Zítra dopoledne má být podle Norů pořádný lijavec. Uvidím jak to bude vypadat ráno, ale klidně bych si tu i půl dne pobyl. Mám čas, počítal jsem se 40km na den a tak mám dost rezervy. A po 14ti dnech si můžu dovolit trochu zalenošit. Uvidím podle počasí. Usínám kolem desátý.

45km (celkem 628km)

sobota 13. května 2017

SNT 13.den

V noci sprchlo jen krátce. Spal jsem kus mimo cestu, tak se musím buď 3/4 km vracet a nebo se vydrápat skrz zarostlou stráň o 300m výš. Volím rozcvičku a tak se v 5:30 drápu skrz křoviska a stromky na lesní cestu, kterou pokračuji dál. U snídaně (7:00) mi lehce zaprší. I pak zůstává po mrakem, ale bez deště. Cesta vede převážně lesem, pak přes spálené území. I ve Skotsku hoří lesy. Z protějšího kopce na mne skrz mlhu občas vykoukne  větrník elektrárenský.

Cesta je to pěkna, ale trochu monotónní. Zpestří mi to další průchod v těsné blízkosti chlupatých krav. Z cedule se dočítám, že je to původní znovuvysazený druh.


V deset se z lesní cesty stává mokřad, čvachtám podél Loch Gerry. Samozřejmě ztrácím cestu. Ale hlavně neustále něco obcházím, nohy se mi boří v bažině, hůlka tam kolikrát ze 2/3 zapadne. Postupuju jen velmi pomalu. Před dvanáctou, zrovna když se z močálu vyhrabu, se stane zázrak a na chvíli vysvitne slunce. Zastavuji nad splavem řeky Gerry u samoty Poulary, obědvám.  Na chvíli dokonce usnu. 

Po hodině začnu poměrně prudce nastoupávat na hřeben o 350 m. Nahoře by byl asi hezký výhled, ale viditelnost je malá. 


Klesám do údolí řeky Loyne a tam zas mokřad, hledání stezky, brod. Konečně přichází slíbený déšť. Horší je, že už se mi na necelém 600km začala trhat první bota. Mám pocit, že u mých oblíbených INOV8 se to stává dřív a dřív. Asi nastal čas zkusit jinou značku. 


Asi po 4km čvachtání překročím další hřeben a za ním mne čeká pevná cesta. Docházím Paula (Londýn, 35), který jde taky na Cape Wrath, ale jde teprv první den, vycházel z Fort William. Dnes chce spát v hotelu Cluanie Inn ležícím na silnici A87, kterou musím překročit. Pochopil jsem, že takhle tu chodí většina lidí. Od hotelu k hotelu. Taky to má své. V šest tam docházíme, já se alespoň zahřeju nad talířem kuřecího kari.  Odolám nabídce ubytování, zpátky do deště se mi nechce. Snad zítra. Nebo pozítří. Dnes ješte zkusím venek. Bukvami hovořící barman mi říká, že mají do jedenácti otevřeno, kdybych si to rozmyslel. 

Jdu po staré cestě úzkým údolím. V 19:10 přestává na chvíli pršet, využívám toho, stavím tarp. 


Jak zalezu, zas se rozprší. Zkouším si provizorně zašít trhlé místo na botě. Škoda že jsem zapoměl lepidlo, asi by pomohlo sešité místo přetřít. I když na mokrý botě...

Usínám před devátou.

45km (celkem 583km)

pátek 12. května 2017

SNT 12.den

Večer mi dlouho trvalo, než jsem usnul. Jindy zavřu oči a jako když vypnu vypínač. Asi za to může fakt, že jsem si v Kingussiedal do láhve místo vody Colu a tu jsem dopíjel až do večera. Tolik cukru a kofeinu mi neudělalo dobře.

V 5:40 obcházím vodní nádrž na řece Spey po General Wade's Military Road, která míří do 35km vzdáleného Ford Augustus. Tam mířím i já. Sice je to asfaltka, ale nic tu nejezdí a je na co koukat. 







Je tu překvapivě hodně vysoké. Ne dvě, tři laňky jako obvykle. Celá stáda. Třicet metrů přede mnou proběhne mohutný jelen, ploty kolem pastvin a lesa přeskakuje jako nic. Slunce je převážně pod mrakem, na teploměru 10°C, tak akorát na příjemnej špacír. Snídám v 7:30, téměř po roce Ramen, samozřejmě s burákovým máslem.

Mašíruju dál po té staré vojenské silnici, asfaltka se po 12km mění v prašnou cestu. 


Začíná stoupat a zvedá se nepříjemný vítr (3Bf). Potkávám v protisměru dva kluky kolem padesátky a ti tvrdí, že dál je to docela divočina. Stoupám zužujícím se údolím ke hřebeni zhruba o 600m výš na 770m.n.m. a když procházím sedlem, už fouká poctivých 5Bf. Musím dělat malé krůčky, abych udržel stabilitu. Ale divočina to rozhodně není. Pěkný to jo. Jak sestupuji za hřeben vítr překvapivě dlouho neklesá, dvakrát se na 5 minut schovávám za nějaký kámen, abych si trochu odfrk. Krajina mi teď hodně připomíná jižni Kalifornii, až na to že tu není vedro. Jdu dlouho po okraji holého hřebene a pode mnou je v údolí zařízlá řeka Tarif

V poledne se dostanu do větrného stínu u jednoho z přítoků, tak vařím, filtruji, přemáchnu oblečení a suším. Ve dvě se přede mnou objeví městečko Ford Augustus a za ním jezero Loch Ness.


Malá komplikace nastane, když mi stezku zatarasí ohromná chlupatá kráva. No kráva... Hovado jak kráva. Když se ho výkřiky a hlukem snažím přimět uhnout mi z cesty, úplně mne ignoruje. Nezbývá mi, než projít strání mezi ním a jeho kolegy. 


Stezka pak překvapivě vede přímo přes hřbitov. Rozuměj: je nutne přelézt po schůdcích hřbitovní zeď a projít mezi hroby. Po třetí jsem ve městě.

Fascinovaně sleduji otočný most, který se přirazí ke břehu, aby mohly proplout lodě vyplouvající z vodního kanálu do Loch Ness. Takových pak dnes potkám ještě několik.

Dokupuju jídlo, nejspíš dalších 173km nepotkám krám. Taky zajdu do hospody, hlavně abych se chytnul na wi-fi (telefon tu nemá pokrytí), updatoval blog, kouknul na počasí (slibují mi déšť) a dal domů vědět, že teď budu několik dní mimo signál. Při té příležitosti dám časnou večeři.

Po zbytek dne mne čeká nudná pasáž: už zase šlapu podél kanálu (Caledonian Canal). Ale je míň fádní než ten minulej a tak mi těch 15km rychle uběhne. Balím to ve čtvrt na osm na břehu Loch Oich. Místo to není ideální, 30m ode mne je silnice, ale další vhodné místo k noclehu je podle mapy tak o 7km dál a to už dnes nedám. Teda ještě je alternativa kempu, ale tam se mi nechce. Kolem deváté provoz ustává a já si užívám pohled na vodní hladinu, zatímco se propadám do spánku. 

50km (celkem 538km)

čtvrtek 11. května 2017

SNT 11.den

Sázka na les vyšla. Nejen že jsem neměl tarp mokrej od rosy, ale ani od kondenzace. A zdál se mi neuvěřitelně živej sen. Jako každou noc tady. Večer se na spánek těším jako do kina. Nejabsurdnější byl ten, kdy se mi zdálo, že jsem herec (teda pocit to byl strašnej, kamarádi herci prominou) a zkouším v Dejvickým Divadle. Simona Babčáková na mne ječela, že furt málo improvizuju. A já se tak styděl... To jsem se probudil s úlevou, že pořád ještě dělám něco co umím.

V 5:30 šlapu, ale minu most přes řeku a tak se musím vracet. Na druhém břehu mne čeká lesní asfaltka, civilizace se blíží. Alespoň že je hezky. Posnídám a po 5km se vracím na lesní cestu. Trochu se motám, cest spousta, značení žádné. Teda ono se nakonec nějake ukáže, ale těžko říct kam vede (taky mne jednou svede pěkně blbě), takže zase mapa, kompas a průvodce. Ale alespoň je pořád na co koukat. 


Postupně les řídne, objevují se stavení, projdu kolem ruin historickych kasáren Ruthven Barracks (vypadají na vršku spíš jako hrad) a konečně v 11:30 docházím do vsi Kingussie.


Dám si ohromný oběd, resp. jsa poučen z předvčerejška: Skotskou snídani, tu většinou servírují celý den. A je to zaručeně nejkaloričtější bomba, co za ty peníze člověk pořídí. A kafe v ceně. Mám pocit, že se po ní nehnu. Ještě dokoupit jídlo v krámě a v jednu vyrážím dál.


Chvíli mi trvá, než se vymotám ze sítě pastvin a políček, otevírám a zavírám vrátka do omrzení. Vše je tu totiž oplocený, vše někomu patří. Každý brání svým ovcím v útěku, nebo cizím ovcím (případně vysoké), aby mu nesežrala úrodu. Člověk ale projít může. Myslím že na to je tu dokonce zákon - právo cesty.  Tak jsou všude vrátka, případně schůdky vedoucí přes plot. Pouze je na nich prosba, aby za sebou každý zavřel a tam kde jsou ovce s jehňaty, aby byli psi na vodítku. A někde je i sympatická cedulka, že chodci jsou vítáni.


Pak se konečně dostávám zase do mokřin. Průvodce varuje, že budu muset několikrát brodit řeku, ale vždy to zvladnu po kamenech suchou nohou. No suchou... ona je beztak mokrá z té mokřiny. 


Asi po dvou hodinách zcela ztrácím cestu a tak se orientuju jen na základní prvky v krajině: nechat tenhle les po pravé ruce, za támhletím pahorkem doleva, řeku překročit až se stočí na západ a za ní bude pod strání silnice.... a ono to vychází.


Když se znovu dostanu k pastvinám, mám ještě jednou možnost pozorovat ovčáckýho psa v akci. Takovej drobeček to byl, doma bych řekl vesnickej ořech. A ten před sebou hnal šedesátihlavý stádo, lítal ze strany na stranu, jako by nic. Ovčák si ho jen usměrňoval pohvizdováním. Deset minut na to s obdivem zírám.

V půl osmé probíhám už po silnici vesničkou Laggan, ale ještě dalších 75 minut mi trvá, než dojdu (stále po silnici) ke slušnému místu, kde se dá přenocovat. Malá loučka pod zalesněným kopcem. Je trochu vlhčí, ale nacházím suchý flek. Jen tu jsou komáři, ale v únosné míře.

Večeři se odfláknu pouze jablkem a čokoládou, jsem pořád ještě plnej skotského snídaňo-oběda.

Jo a dostávám zpravu, že se dnes Lydii narodil kluk. DG!

Spát jdu před desátou.

51km (celkem 488km)