sobota 20. května 2017

SNT 20. den

Přes noc se pěkně rozpršelo, ale déšť nedéšť, v 5:30 už šlapu asfalt. Po hodině odbočím na polňačku a ještě hodinu a půl jdu příjemnou rovinkou kolem malých jezírek, až dorazím na pláž Sandwood Bay.




Teda ve slunci by byla hezčí, ale i tak mám radost. Hned za ní vidím na dunách několik stanů. Krásný místo k přenocování. Chtěl jsem tu původně snídat, ale v tom dešti se odbudu jen oříšky a čokoládou a šlapu dál. Potkávám kluka v protějším směru a ten mi říká, že se na Cape Wrath dnes běží maraton a že následující úsek je opravdu, opravdu těžký. Trochu o tom pochybuji, průvodce se tak netvářil, převýšení je minimální (asi 400m) a tak jdu. Hned po 15ti minutách se ztrácí stezka a přidává se mlha, takže nejsou vidět orientační body. Chvílema je viditelnost 20m. Mokřina je obzvlášť močálovitá, takže nejen že jsem hned promočenej (jako bych už nebyl od deště), ale tím jak se furt něčemu vyhýbám, ztrácím smysl pro směr. Musím kontrolovat kompas co minutu a i tak se točím v kruhu. Připadá mi to nekonečný. A kousek ode mne je skalnatý sráz do moře. Úplně příjemný to teda neni. Asi v deset dočvachtám k plotu z ostnatého drátu, kde jsou cedule, že za ním je vojenský prostor sloužící jako dopadové území pro ostré střelby. A varování, ať dovnitř nikdo nevstupuje pokud vlaje červený prapor. Naštěstí zrovna na chvíli ustoupila mlha a je vidět stožár bez vlajky. Přelézám ostnatý drát (tak zní instrukce v průvodci) a čvachtám dál. Naštěstí je v oparu vidět i vršek Sithean na h-lolaireich, podél nějž se mám prosmýknout. S viditelným cílem je to hned radostnější. Navíc v půl jedenácté mlha téměř ustoupí. Dostanu se na okraj skalisek lemujících ústí říčky vtékající do oceánu, jdu podél něj kousek na východ, až najdu vhodné misto k sestoupení do průrvy a k brodu. A pak už jen na sever.



V půl dvanácté zahlédnu na obzoru běžícího maratonce. Kde běží maratonec, musí být cesta. A v ten moment se mi stane to, čeho jsem se celou dobu obával. Zahučím do bažiny až po kolena a nemůžu se hnout. Těsně před cílem a mám dopadnout jako Jiřina Švorcová v Krali Šumavy? Hlavně nepanikařit, nedělat zbrklé pohyby a taky nenechat tam botu. Velmi dlouho a velmi pomalými pohyby se dostávám ven, naštestí pevná půda je jen půl metru přede mnou. Pětset metrů k cestě cupitám s velkou pokorou. Zbývající míli pak už jdu po pevném povrchu, abych chvilku po dvanácté došel k cíli své cesty - majáku na Cape Wrath.

Úplně promočenej, zmrzlej, ale šťastnej se přidávám ke skupině maratonců mačkajících se ve skromné kavárně pod majákem. Objednávám si horkou polívku a čaj. Brzy mezi přítomnými identifikuji i 5 chodců, kteří jako já končí svůj trail. Jeden z nich má dokonce Zpack batoh, se kterým jsem šel PCT. Máme štěstí, kvůli maratonu je posílen pendl mezi touto samotou a turisty oblíbenou vesnicí Durness, ze které vede silniční tah na jih. Nejprve ale bere všechny běžce. Když naše chodecká komunita osamí, postaví provozovatel kavárny před každého z nás panáka whisky. Na účet podniku. Tři roky jsem se nedotkl tvrdýho alkoholu (lékařův příkaz), ale jsem tak zmrzlej a tohle je skutečně výjmečná chvíle, tak s chutí přijímám. Nikdy mi nechutnala líp.

Poslední pendl odváží naši šestici ve dvě. Po rozmlácený cestě jede dvacetikilometrovou rychlostí, ale v přetopené dodávce je jak v ráji. Po hodině nás vyloží u zálivu, kde ještě musíme vzít přívoz.



Na druhé straně se britská půlka šestice trhá a nasedá do auta, které je přijelo vyzvednout. Já docházím s dvěma Holanďany (Walter 52 a Hans 44) dva kilometry do vsi. Kluci mají namířeno do kempu, já zkouším bunkhouse (jednoduchá ubytovna pro 24 lidí s palandama ve třech pokojích, s kuchyňkou a společenskou místností) a mám štěstí, zrovna jim někdo odřekl jednu rezervaci. Jinak je všude beznadějně plno, všechno obsadili maratonci.

Nejdřív ze všeho dávám horkou sprchu a pak zjišťuji spojení na zítřek. Ale v neděli odsud nic nejede. A já musím být v pondělí v deset o 400km dál na letišti. Nejdřív trochu panikařím, ale pak mi dojde, že ves je plná maratonců. Zkusím zítra stop, alespoň do 80km vzdáleného Ullapool, odkud v pět večer jede autobus. A když ne, poletím dalším letadlem. Bude to ztráta, ale rozhodně menší, než kdybych si třeba zlomil nohu.

Před šestou se scházím s Hansem v místní hospodě Oasis a k mému překvapení tu většina personalu mluví česky. Neptejte se mne proč, nevím. Jeden je z Pardubic, další ze Slavkova... Prý tu je i česká kavárna. V minivesničce na se severu Skotska.

Dáváme si na doporučení české party jehněči kýtu a po té, co jsem musel na spoustě míst kde jsem si stlal odklízet jehněčí bobky, si ji obzvlášť vychutnávám. Místní Češi mne navíc informují, že stop tu bývá celkem úspěšný. Tři hodiny si s Hansem skvěle povídáme, je to hodně chytrej a zábavnej kluk. Seděli bychom dýl, ale jsem utahanej a zítra mne čeká dlouhej den. Doufám, že nebude lejt jako dneska.

Vracím se na bunkhouse, dobíjím, dopisuju deník a v půl dvanácté za chrapotu spolunocležníků usínám.

26km (celkem 876km)

Žádné komentáře:

Okomentovat